Co dál s naší zemí?

K aktuálním politickým událostem se již vyjádřili mnozí. Dovolím si tímto textem připojit i svůj názor. Snad se mi i přes množství napsaného a vyřčeného podaří přijít s novou myšlenkou.

Na první pohled současná situace vypadá skoro jako boj dobra se zlem. Právě tady a teď je třeba vyrazit na barikády, nebo alespoň každý den číst (své jediné správné) noviny, aby nám nic neuniklo. Při tom všem nám však může uniknout, že prožíváme to, co jsme zažili už mnohokrát a ještě mnohokrát zažijeme. Dnešek není výjimečný, je to jen další malý krok na dlouhé cestě. Kdo si každý den čte zprávy, čte stále totéž a obírá se o čas. Epickým soubojem dnešních dnů bychom se neměli nechat strhnout. Lepší než vědět, kdo má pravdu, je vědět, co to vše znamená.

Ne že by nebylo možné odhalit tu lež, tu manipulaci, tam prostou hloupost. To ale jde dělat donekonečna a při tom si neustále jitřit emoce. Dělat kvůli všem těm věcem neustále rozruch je jako snažit se zaplnit děravý kbelík. Než zpoza jedné z barikád se na věci raději dívám shora. Naše země prožila období uvolnění a obrovských očekávání, které vystřídalo asi očekávatelné zklamání a deziluze. Zásadní otázka podle mě zní, co má vystřídat období této rozmrzelosti. V naší společnosti vidím více přístupů, snad bych je mohl rámcově shrnout do následujících tří skupin.

Ta první na mě působí jako protekcionistická. Její zástupce očekává vesměs negativní vývoj a ostražitě vyhlíží nepřítele. Nebo je alespoň znatelně skeptický. Vůči čemu? Vůči tomu, čemu se oficiálně věří: Politici, (západní) spojenci, mezinárodní svazky, velké firmy a instituce. Heslo této skupiny je "nedůvěra". Někteří záměrně vyhledávají pochybné, bulvarizované či přímo nepravdivé informace a nachází v nich emocionální podporu pro svůj odpor. Pokud mají nějaký program, jedná se o destrukci něčeho dříve vytvořeného.

Druhá skupina se mi těžko označuje, snad tvrdohlavá. Proč? Protože stále dokola říká a dělá něco, co nefunguje. Problémům někdy nepřikládá dostatečnou váhu. Má tendenci pokračovat v zavedeném stylu a diví se, že někdo jiný zoufale touží po změně. V zásadě odmítá snažit se pochopit druhou stranu a vystačí si s přesvědčením, že má "pravdu". Tu mít někdy opravdu může, ale vesměs to k ničemu není. Tato skupina má příliš omezující rámec myšlení, založený na minulosti, ale nedostatečně reflektující přítomnost. Pokud má nějaký program, jedná se buď o zachování statu quo, nebo naopak o nerealistické nápady, jejichž zřejmě jediným smyslem je šokovat a ohromit.

Nakonec nesmíme zapomenout na třetí skupinu. To jsou lhostejní, kteří politiku nesledují a nemají od ní přílišná očekávání. Pokud vůbec volí, tak podle doporučení blízkých. Tato skupina je tichá a velká.

Samozřejmě by se dalo skupiny dále dělit či nacházet lidi, kteří jsou někde na pomezí, ale v zásadě mi společnost přijde rozčleněná právě takto.

Bohužel si nemyslím, že by některá z těchto skupin mohla naši zem posunout správným směrem. Na východě nás z ekonomického ani politického hlediska nic dobrého nečeká, se západem jsme se ještě pořád nesžili. Jen tak ho nedoženeme, to bychom museli chtít mnohem více, než skutečně chceme. Babiše nesmete ani tisíc kauz, a není to proto, že jeho voliči by byli méně slušní než ostatní. Dokud jeho odpůrci nepochopí, proč je volen, nikdy ho neporazí (případně přijde někdo podobný, one-man strany jsou v módě). Mně přijde způsob přidělování některých dotací jeho firmám taky podezřelý, nemluvě o výměně ministra spravedlnosti, ale je demonstrace řešení? Snad odstraší oligarchu od personálních čistek. Ale nic podstatného se nezlepší. Babiš přijde svým voličům jako kompetentní vládce, jeho monolitické hnutí vyzařuje stabilitu. Ohromné množství voličů zřejmě upřednostňuje tyto hodnoty a promine kvůli nim dotační čachry. Ač s nimi nevolím, chápu je. Chce-li opozice uspět, musí nabízet nejen "hodnoty", ale i něco, co poptávají pragmatici. Stabilitu, auru odbornosti a kompetentnosti. Babiše překonají tím, že budou hledat řešení konkrétních problémů. A že jich tu je - pomalá stavba komunikací, nedostatek lidí a peněz ve zdravotnictví, malá a pomalu modernizovaná armáda, nízké stavy policie a její vysoká zatíženost administrativou, stále rostoucí státní dluh... A zdá se mi, že i naše ústava bude potřebovat úpravy :-) Zkrátka práce je dost. Dalším velkým úkolem je tuto práci před voliči umět prodat. Ale o to se v tuto chvíli asi nikdo nesnaží. Nepřemýšlíme o lepší budoucnosti, ale neustále s někým bojujeme.

Každý politik jednou odejde. Naše budoucnost by ale nemusela být tak spontánní a určovaná emocemi. Mohla by být promyšlená a sledovat skutečné cíle. To chce ale dohlédnout dál než na konec nějakého premiéra.