Kam nás dovedla personalistická Kámasútra

Dnešní prvňáčci neumějí pojmenovat barvy ani dny v týdnu a nedovedou vysvětlit, čím se živí rodiče. Postěžoval si na to ve čtvrtečním Magazínu Dnes ředitel základní školy na Klatovsku. Je to vina dětí, rodičů, nebo někoho jiného?

Že tatínek vydává knihy, to jsem kdysi dokázal učitelům i spolužákům popsat celkem snadno. Že píšu do novin, to moje děti před lety taky uměly vysypat z rukávu, aniž by musely přidat sáhodlouhé vysvětlení.

Předpokládám, že můj vnuk za pár let rovněž zvládne zvídavé pedagogy informovat, že jeho maminka ty noviny láme na počítači. Pokud ještě budou nějaké noviny vycházet a nebude muset nejdřív zpracovat referát na téma „co to býval denní tisk“.

Jenže personalisté už dlouhé roky vedou tichý, avšak tím sveřepější boj proti tradičnímu označování profesí. Jedním z jejich nejviditelnějších vítězství je zavedení pojmu „pozice“, donedávna spojovaného jen s Kámasútrou, který tak expandoval z oblasti sexuální gymnastiky na všechna česká pracoviště.

Stačí zabrousit na některý z inzertních portálů, kde se koncentruje nabídka zaměstnavatelů zaskočených růstem ekonomiky a počtem rukou i hlav chybějících ke zvládnutí přílivu zakázek.

Možná právě teď některý rodič budoucího prvňáčka usiluje o úspěch ve výběrovém řízení na pozici nazvanou Specialista aplikační podpory ve „významné mezinárodní společnosti zaměřené na specifickou oblast průmyslu“.

„Aktuálně otevřenou pozici u významného klienta působícího ve strojírenství“ hodlá obsadit další personální agentura, která hledá Specialistu štíhlé výroby. Pokud byste tápali, co taková práce obnáší, pak vězte, že šanci máte jedině s praxí v implementaci LEAN metod, optimalizovali jste procesy ve výrobě, a samozřejmě jste manažerský typ, systematický, rozhodný a aktivní.

Senior Application Integration Architecta hledá alespoň jasně definovaná firma, Škoda auto. Který konkrétní šroubek ve vozech připravovaných modelových řad bude výsledkem jeho pracovního úsilí, to ovšem půjde vysledovat jen těžko.

Dětem šťastlivců, kteří se na těchto místech – pardon: pozicích – uchytí, vysvětlování skutečně nezávidím. Možná by se jejich učitelé na způsob obživy rodičů raději ani neměli ptát.