Hledal jsem prostřednictvím počítače jeden song, píseň z doby mého dětství, kdy byly v módě mužné barytony a kdy texty byly plné poezie. Ale nenašel jsem.
Hledání je ošidný koníček. Houževnatý Josef Mužík hledá svůj štěchovický poklad dlouhá léta, a nic. Nehouževnatý buldozerista nechtěně vyhrabe ze země poklad nedozírné historické hodnoty, který se jednou stane magnetem pro návštěvníky Národního muzea v Praze. Mám na mysli onen hrnec, který připomíná divotvorný hrnec z muzikálu Divotvorný hrnec a který byl prvním hrncem u nás, jemuž v nemocnici zkoumali jeho fraktury pod rentgenem. Nemohu se dočkat chvíle, kdy nám vědci prozradí, co v hrnci před třemi tisíci let bylo, snad ne to, co měla v hrsti babička na kolečkové posteli v “Slunci, senu a jahodách”… Neboť velmoži tisíce let před naším letopočtem měli tytéž potřeby jako dnešní smrtelníci. Ale to už odbíhám od tématu.
Chtěl jsem totiž sdělit, že jsem se též pustil do hledání. Chtěl jsem si prostřednictvím počítače pustit jeden song, píseň z doby mého dětství, kdy byly v módě mužné barytony a kdy texty byly plné poezie. Zmíněná píseň byla o matičce Praze a přirovnávala Prahu ku veliké lodi, na jejíž palubě chodíme my, jarem pobláznění zasnění plavčíci, věže chrámů jsou stožáry, místo lodního houkání něžně troubí pražští taxikáři a docela nahoře vlají vlajky, inu tenkrát v padesátých letech vlajky vlály skoro v každé básni či písni.
Zadal jsem do “Youtube” název – “Praha je zlatá loď”, ale ouha: má píseň byla drze vytlačena Mládkovou trucpísní “Brno je zlatá loď”. Mládkových “Brn” (anebo “Brní”?) tam bylo víc než dost, v nejrůznějších modifikacích, a pod touhle hromadou lodí původní “Zlatá loď” zmizela zcela beze stopy.
Zkusil jsem to tedy jinak: zadal jsem do počítače kus textu, který jsem si bezpečně pamatoval: byl to verš “když taxikáři tiše troubí na rohu náměstí…” Leč monitor mi zavalila druhá lavina: pražští taxikáři: taxikáři protestovali, taxikáři blokovali, taxikáři a konec slušnosti, taxikáři okradli cizince a riskovali, taxikáři a uber.
Ubral jsem tedy ve svém úsilí a zklidnil se. Zkusím to z jiného konce: cestou přes interpreta. Ten krásný baryton, to mohl být jen Jiří Vašíček nebo pan Cortéz ( křestní jméno mi už nenabíhá, ale Hernando se myslím nejmenoval). A vida, bingo, přes Jiřího Vašíčka (nikoli hokejistu) jsem v cíli a je to tady: píseň “Praha je zlatá loď”, autor hudby Ludvík Podéšť, autor textu Karel Šiktanc. Tak vida, autor textu byl básník Karel Šiktanc, oceněný v roce 2010 panem prezidentem. Jó, když básník textaří, tak se dílo podaří…
Ale to bylo už vše. Dál, k vlastnímu poslechu písně, jsem se nedostal, píseň je “nedostupná”. Neutuchajícím hledačstvím, po vzoru Josefa Mužíka, jsem se dopídil akorát k tomu, že se nachází na LP desce z roku 1978 “Je krásné zpívat vám”…
Tak mne napadlo: nebude na “Youtube” zmíněná LP deska?
Nebyla. Ale když jsem tak procházel donekonečna se táhnoucí nabídku nejrůznějších jiných písní, narazil jsem na píseň „Na shledanou v lepších časech“. Voskovec s Werichem ji nazpívali v roce 1933 a pak, ano! Po jisté době přišly ty „lepší časy“. Mám na mysli ty chvíle, kdy se píseň stala znělkou pravidelných „Hovorů z Lán“, kdy my Čechové jsme byli světoví, pro amerického prezidenta bylo ctí setkat se s prezidentem naším a kdy komunisté byli takhle maličtí (to byla zas jiná píseň s názvem „Starej pán sedí a poslouchá jazz“).
Dost špatně jsme to tenkrát pochopili. Netušili jsme, že ony „lepší časy“ probíhaly právě tenkrát, když „Lepší časy“ hrávávali každou neděli v rádiu. Ta píseň se měla jmenovat „Vítáme vás v lepších časech“. S dovětkem: a užijte si to, holenkové, protože – a to nám teda věřte - nic lepšího už za svého bídného života nezažijete. Další lepší časy přijdou, jak praví básník a bard žhavé současnosti, až Baník porazí Barcelonu. Ale to, Jarku Nohavico, uplyne pod těšínskými mosty ještě hodně, hodně, hodně vody…
