V roce, kdy si připomínáme sté výročí Československa, bude jistě vzpomenuto mnoho dějinných podrobností a onen den, 28. říjen, bude slaven. Při této příležitosti se snad opět bude zpívat česká lidová píseň „Ach synku, synku"..
Proč? Údajně to byla Masarykova oblíbená. Ovšem existují i jiné názory. Jaroslav Hodík ve svém příspěvku z 12.9.2007, kde rozebírá besedu o Masarykovi, která tenkrát proběhla v pořadu „Historie cs.“, tvrdí, že ve faktograficky bohaté monografii o T.G.Masarykovi, kterou sepsal Zdeněk Nejedlý v letech 1930 – 1937, je dokazováno, že píseň o „polámaném kolečku“ nebyla nejoblíbenější písní prvního československého prezidenta. Nejedlý tam tvrdí, že Masarykovou oblíbenou písní byla slovenská (či slovácká a vlastně tedy moravská) „Teče voda, teče“. Mohli bychom mu to, jako Masarykovu žákovi a pozdějšímu členu jeho realistické strany, věřit. Na stranických schůzích se sice nezpívají národní písně, ale nějaké ty narozeniny, kterých se mohly jmenované osobnosti společně zúčastnit a zazpívat si, možná proběhly.
Česká píseň „Ach synku, synku“ mohla Masarykovi vyhovovat svým poselstvím „…nauč se, synečku, hospodařit“. V novém státě bylo třeba naučit se mnoho nových věcí, nejen hospodařit, ale hlavně vytrvat, udržet nové hranice společného státu, ve kterém bohužel nežilo pouze jedno etnikum. To bylo hlavní poselství, které měla píseň republice dát. Nedala. A je to trochu ironií dějin, že nedala. Protože původní text písně „Ach synku, synku“ je ve skutečnosti jiný a je tam zpíváno spíše o rozdělení, než o spojení a semknutosti... František Jaroslav Peřina vydává v roce 1988 zpěvník „Zpívejme! Výbor nejoblíbenějších vlasteneckých, společenských, milostných a národních písní českých.“ s tímto textem:
Ach synku, synku, doma-li jsi?
Tatíček se ptá, oral-li jsi?
Oral jsem, oral, ale málo,
kolečko se mně polámalo.
Oral jsem, oral cestu bílou,
kudy jsem chodil za svou milou.
Což je ta cesta ušlapaná,
šla po ní holka uplakaná.
Což je ta cesta tvrdá orat,
že se nedáme spolu oddat.
Dejme si, hoši, dejme zahrát,
však už nám šijou v Praze kabát,
a v Hoře Kutné kamizolku,
že jsme měli každý hezkou holku.
Slyšel jsem i nahrávku australského dětského sboru, taktéž bez "polámaného kolečka", který zpíval česky: Oral jsem oral, cestu bílou/ kudy jsem chodíval za svou milou./ Už je ta cesta zaorána, / už je má milá vyprovdána./ Zde je přímo naplno řečeno, o čem smutná píseň původně byla: ze svatby nic nebude a tatíček přikázal rozorat pěšinku, po které „synek“ chodíval za svojí předpokládanou nevěstou.
No a tak to nakonec skončilo i s naším jubilantem, s Českoslovernskem. Rozbití po první pomlčkové válce vítězné mocnosti v pětačtyřicátém ještě napravily, rozbití po druhé pomlčkové válce bylo nakonec definitivní. Takže, jak se to zpívalo v původním textu: už je ta cesta rozorána. Má vůbec cenu slavit výročí dnes už neexistujícího státu, Československa? Myslíte, že v roce 1967 Rakušané slavili sté výročí vzniku Rakouska – Uherska? Těžko.
„Krásná jako kvítka na modranském džbánku je ta země, která vlastí je ti“, napsal kdysi o naší vlasti básník. Jenže džbánek je už rozbitý, městečko Modra, kde měl být džbánek vyroben, leží už v jiném státě. A rozbité střepy patří do šuplíku v zaprášeném lapidáriu muzea a ne na slavnostní piedestal. Útěchou nám může být jen to, že ta pravá Masarykova oblíbená píseň, jíž je "Teče voda, teče", je opravdu krásná. Dokonce chrámový chlapecký pěvecký sbor "Petits Chanteurs a la croix de bois" z Paříže v ji neváhal zařadit do svého repertoáru. A jak to zvládli? Posuďte sami na: https://www.youtube.com/watch?v=3u9V_zmssh4
