Dnes uvidíme poušť, velbloudy. Navštívíme rodinu našeho řidiče a budeme svědky přípravy tradiční večeře! Vylézám ze stanu a ještě než otevřu dveře, mám zvláštní pocit...
Venku na mě čeká nádhera hodná bohů. Na nebi ani mráček, jen modrá a pod tou modrou krásou, se opalují zrnka písku a skály, které doposud odolávají zubu času.
To co včera vidět nebylo, se dnes odhaluje v plné kráse. Náš kemp je schován pod velkým převisem pískovce, jehož barvy přecházejí v nejrůznější odstíny okrové.
Vítá nás Salman a nabízí nám snídani. Jíme v hlavním stanu, což je takový dlouhý stan cca 20m, uprostřed jsou kamínka s topným olejem a okolo nich se sedí na poduškách. Snídaně je tradiční pro region, humus, fazole a čaj. Ten čaj mi moc chutná, jen nemůžu pořád rozluštit co je v něm za příchutě.
Dnes máme v plánu projížďku skrze skalní město, měla by být cca kolem 5 hodin. Co to vlastně Wádí Rum je. Já bych to popsal jako skalní město v poušti, představte si Adršpach, odstraňte vodu a stromy, zvětšete 100x umístěte do pouště a máte Wádí Rum. Dle wikipedie je zde poněkud vzletnější formulace, ale na tu klasicky kašlu.
Po snídani jsme se naskládali na džíp, někteří z nás (já) pod tíhou optimistických očekávání, které jim ranní slunce přineslo, zvažovali nebrat si teplé oblečení. Nakonec si jej však vzali, což se ukázalo, jako velmi prozřetelné rozhodnutí neb na korbě je svinská zima. Oblékl jsem vše, co jsem měl k dispozici a přesto jsem se obával, že 5 hodinový výjezd bude příliš. V hlubokých roklích, kam slunce nesvítí, také žádné teplo není. Avšak postupem času se situace zlepšuje a já se konečně můžu soustředit na okolní vjemy.
Úzké kaňony se střídají s širokými planinami, všude kolem písek, ale duny tu moc nejsou. Jen sem a tam, a když už jsou, tak stojí za to. Jsou tu dokonce i duny rudé, pravděpodobně, že obsahují větší množství železné rudy a pak je rez zbarví do červena.
Kolem si to korzují beduíni s jejich pestře vystrojenými velbloudy, živě si představuji, jak si to tu štrádovaly karavany sem a tam. Jistá romantika v tom je!
Náš průvodce Husejn Mohamed zastavuje a dělá nám horký čaj, který přichází velmi vhod. Kousek odtud je skála, tak mě nenapadá nic jiného než na ní vylézt. Výsledek stojí za to. Mezitím na mě Eva volá, že jsem blázen a že čaj je už hotový, tak lezu zkroušeně dolů.
Alex, má dnes narozeniny, tak neustále otravuje, že chce řídit. Tak dlouho hučí do řidiče, až ten se neudrží a pustí ho k tomu. Pod Alexovou taktovkou na korbě lítáme jako nudle v bandě, ale je to docela vzrušující.
Přijeli jsme až pod ohromnou kolmou stěnu, kde prý v dávných dobách stavěly karavany. Jsou tu nástěnné malby staré přes dva tisíce let. Pokud by se něco podobného našlo v Evropě, bylo by to hned za sklem. Tady je to tak, jak to bylo kdysi.
Hned naproti je ohromná duna písku lepící se ke skále. Sundáváme boty a lezeme nahoru. Není to žádnej med. Písek se sype pod nohama, kopec je velmi strmý, ale ten výhled. Užívám si ten výhled, to ticho, a že tu nikdo není a čekám na holky.
Ty jsou za chvilku tady, tak si navzájem děláme fotografy, sedíme, koukáme kolem a rozjímáme. Sluníčko už pěkně hřeje, tak si opalujeme tváře a sbíháme dolu, aby na nás Alex s Michaelou dlouho nečekali.
Náš výlet mezi skalami se pomalu chýlí ke konci. U Salmana si dáváme pozdní oběd a pak vyrážíme ještě na návštěvu domů k našemu panu řidiči. Má 9 dětí. Potkáváme, ale jen ty nejmladší. Je zajímavý, že si všichni staví kolem domu vysoké zdi a za těmi zdmi mají svoje království. Čisté, bezpečné a přátelské. Nicméně za zdí, tak tam začíná teprve to pravé. Bordel, kam se člověk podívá, ne že by lidi nebyli pořád přátelští, ale ten bordel… Je to přeci jen pro našince poněkud zvláštní. Popelnice tu sice mají, ale asi si nezískaly zatím popularitu.
Blíží se večer a dnes mají dorazit další hosté. Včera jsme byli totiž v kempu jen my. Dáváme si horký čaj a vyrážíme sledovat západ slunce. Ta velká žlutá koule se pomalu sune za hřbet skal a do nás se dává zima. Spěcháme zase zpět do kempu, kde je teplý čaj a hlavně by se měl podávat žvanec.
Jídlo se tu dnes připravuje v jámě, kam se na takové konstrukci nechá dělat maso a zelenina. To celé se zahrne pískem a vevnitř se to dusí. Je to jejich tradiční postup. Jak se to jmenuje bohužel nevím, ale je to výborné. Sedíme, popíjíme čaj, někteří z nás potají i ohnivou vodu ve snaze se zahřát. U noh nám tu hoří oheň, ke kterému se tulím blíž a blíž.
Přišli k nám naši hostitelé a něco začínají zpívat, tak se k nim přidávám a zpívám s nimi. Moji pozornost najednou upoutala noční obloha. Těch hvězd. Bože..
Musím říct, že jsem zatím nikdy a nikde, nevidět tolik hvězd, jako tady v poušti. A mléčná dráha, která je tu tak jasná, jako by ji někdo štětcem vymaloval na stropě. Tohle mě nabíjí. Stojím si tu pod nebem s hlavou zalomenou a vzpomínám na ty karavany, které tudy dříve chodily.
S mléčnou drahou, jasným souhvězdím Orion, Kasiopeou a dalšími nad hlavou jdu spát. Zítra nás čeká legendární Petra!
Další díl příští týden!
