Ne nemocné dítě

Už jste měli doma nemocné dítě? Museli jste s ním trávit nekonečné hodiny plné Vašeho utrpení, protože dětský pláč Vás již nechává stoicky klidnými? Pak jistě víte o čem mluví skupina rodičů, do které patřím.  

Doba se změnila. Nejdobrodružnější výpravou, kterou jsem za posledních mnoho měsíců (nechci psát let, i když by to bylo akurátnější) zažil. V poslední době, když naše mladá ratolest, říkejme jí třeba Věra junior,  začala chodit do školky, tak mimo jiných vtipných příběhů, které ke školce zkrátka patří, si začala domů nosit i jisté drobné breberky, které nám rodičům způsobují již problémy hraničící s apolkalypsou. 

Člověk toho malého človíčka samozřejmě lituje a v čisté lásce, kterou ke svému drobečkovi přirozeně pociťujeme, nám není lhostejné, že ho bolí to a tohle a snažíme se mu maximálně a rychle pomoci od akutních problémů. Zde předpokládám, že mezi námi rodiči, nebude rozporu.

Úzké hrdlo dětských nemocí vnímám jinde. Člověk přirozeně přejde s klidným konstatováním v obecném duchu "nesnáším děti", když každou nemoc co domu dotáhne, přirozeně přejme dospělá část rodiny. I to by se dalo chápat, ten brouček to jistě nedělá naschvál. Tam kde se však láme chleba je, když příznaky opadnou, s Věrou takzvaně šijou všichni čerti a rodiče hledají zbytky cyankály aby se mohli vystřelit do kosmíru. Malá Věrka líta všude po bytě, nerespektuje osobní prostor spolustonajících rodičů a respekt, k tolik rodiči očekávanému odpolednímu spinkání, již dávno nemá. Dokonce nespí a spát i odmítá! 

Bude to již velice brzy týden, kdy naše malá Věra je doma. Věřte nám, že to víme na minutu přesně. Příznaky jsou pryč a nejradši bychom Věru poslali pěkně do školky, ale zodpovědnost vůči ostatním dětem nám to nedovolí, určitě to tak mají i rodiče ostatní (jak je sakra pak možné, potkávat ty uchrchlaný děti při výměně bačkůrek????)

Snad to doklepeme do víkendu a pak snad k babí?