S ohledem na využití včerejšího večera v rozumné míře nás naše hlavy dnes nezdraví ukrajinskou opicí, ale přízemním střízlivým nebolehlavem. Díky tomu můžeme vyslat údernou jednotku pro svačinu do blízkého pekařství.
Kluci přinesli vypečenou odměnu koláčků a jiných dobrot.
Dnes jsme poslední den ve Lvově. Večer odjíždíme do Oděsy za sluníčkem a hlavně k moři. Slečna domácí je na nás velmi milá. Nabízí nám, že pokud se dnes nikdo na poslední chvíli nepřihlásí k noclehu, můžeme byt využít až do večera, kdy se budeme přesouvat na nádraží odkud nás čeká přesun vlakem přes celou zemi, konkrétně skoro 800 km.
Do té doby máme v plánu prošmejdit ještě město. Nabádám kluky, že by bylo vhodné využít široké nabídky zdejší sakrální architektury. Bohužel tato nabídka není z těch, co vyvolají frontu. Nakonec přes počáteční dílčí neúspěchy jsem kluky přemluvil, že navštívíme nějaký ten kostel a následně si den zpříjemníme pivem, co tu chutná jako zkyslá šťáva.
Věc, která se táhne jako nit skrze celý náš pobyt je – dát si pelmeně. Přestože se to může zdát těžko uvěřitelné, nejsou zde téměř k sehnání. V horách nás to ani tak nepřekvapilo, ale tady? Je to zvláštní. Je to hlavní cíl dnešního dne.
Procházíme úzkými uličkami historického centra, kde se zastavíme před zdejších muzeem zbraní. Ulice, kde se toto muzeum nachází se jmenuje tematicky – Arsenalska. Nicméně do muzea nejdeme a pokračujeme po procházce městem. Jdeme kolem původního opevnění, které zde zůstalo zachováno místní jej umně využili jako pěkné místo pro letní zahrádku.
Objevili jsme zde dokonce obchod od místního prezidenta Roshen, kde bereme nějaké čokoládky pro domácí jako poděkování a jelikož nás to zmáhá, je potřeba dodržovat pitný režim. Což děláme na zahrádce vedle tržiště a hned naproti je klášter. Je krásný srpnový den a zdá se, že přišla chvíle zkusit naše štěstí s pelmeněmi.
Hned u Velkého rynku alias Velkého náměstí jsem objevil nějakou místní hospodu, před kterou se promenáduje ohromná pelmeně. To je místo, které hledáme.
Sedáme ke stolu, během chvilky je u nás servírka a ptá se, co to bude. Objednáváme piva, boršč a co jiného než pelmeně.
Sedíme, kecáme jak bude asi vypadat náš noční vlak do Oděsy a nic se neděje. Dostáváme polévku a pití nikde. Mirkovi již začínají hořet saze, a to že dost. Ve chvíli, kdy pěna piva padla na úroveň nekolikadenního čaje nám konečně piva přinesla, to byl pro Mirka ten pravý moment, aby ukázal, že Ostrava je región razovitý a nechal prchlivosti sobě vlastní volný průběh. Servírka zjevně neznala standartů stolování je překvapena a ptá se, zda je všechno v pořádku. Na to Mirek osobitě odpovídá, že to teda není!!!
Mezitím někdo donesl jídlo a my bezeslova konzumujeme a chceme být co nejdřív pryč, ať nám ještě do něčeho dalšího neplivnou.
Pelmeně jsme tedy měli! Bereme čokolády co jsme nakoupili u Porošenka a jdeme si vyzvednout batohy na pokoj, předat domací sladké a vyrážíme směr nádraží.
Po cestě se ještě zastavujeme na kopečku k nádraží v katedrále sv Jiřího, která je dokonce zapsána jako jedna z lvovských barokních památek v Unesco. Je ohromná, bohužel přicházíme pozdě a dovnitř nás už nepustí. Okolo to voní kombinací vůní od kadidla přes šašlik, co se tu dělá na dvoře…
Lvov má spoustu památek, které stojí za návštěvu, ale bohužel na to není čas. Doporučuji alespoň tři dny na Lvov pokud se chcete do města skutečně ponořit.
My uháníme dál na nádraží. Dáváme si večeři a čekáme jen na vlak do Oděsy.
Uvidíme co za dobrodružství nás čeká v Oděse.
Další díl příští týden!
