Jako malý kluk jsem byl, tak jako všechny děti, obětí vůle dospěláků. Byl jsem takto jednou dobrovolně vybrán jako honec lovu na škodnou.
Byl již mrazivý podzim a já, již jako mnohokrát, jel s dědou, projít se po polích a prozkoumat revír. Mrzlo, jak když praštilo, foukal šílený vítr a mně se samozřejmě nikam nechtělo. Můj hlas neměl ani poradní váhu, a tak jsme vyrazili, po jednomyslném rozhodnutí, vstříc zafoukaným polím.
Práce honce je vskutku med. Lezete do všelijakých děr a roští, kam by ani blbý pes ocas nestrčil a vy, jako honec, tam máte strkat ksicht v očekávání, že tam něco objevíte a vyplašíte, za předpokladu, že vám to nejdřív nevyškrábe oči. Jeho honorace, veliký myslivec, pak tuto škodnou velkolepě skolí. O tom, že na slavnostních fotkách se vy nikdy neobjevíte, protože je přece nad slunce jasné, komu vavříny za tu dřinu patří, netřeba hovořit
Do dnes nevím, jaký tyto akce měly smysl, jelikož jsme nikdy nic nenašli, co by splňovalo definici škodné.
Jednou jsme, ale byli blízko. Opravdu blízko.
Vyjeli jsme tedy, jako již mnohokrát na našich rozvrzaných kolech, skrze ledovkou pokrytou silnici směrem na sever od města.
Kola jsme zamkli o topol, který je svými uschlými větvemi dobře ukrýval před zraky nenechavců. Na moji poznámku, že zde projede auto jednou denně a není se tedy proč bát, opět zřetel nebyl brán.
Pomalu jsme procházeli všechna obvyklá místa, kde se měla škodná skrývat, zatím však bez úspěchu. Začínalo přituhovat a já byl už zmrzlý jako rampouch, dokonce i děda začal brblat a tak jsme se shodli, že navštívíme poslední místo. Byla to odvodňovací betonová trubka mezi poli. Tam se dle místních legend měla skrývat liška.
Přiblížili jsme se k rouře, já z jedné strany a děda z druhé. Děda si dal patrony do obou komor, zapálil cigaretu a já šel dát svůj život v šanc. Přístup k rouře byl vskutku idylický. Byla první vrstva sněhu, vše strašně klouzalo a já měl udělat pár kroků dolů do koryta s tenoučkým ledem a děsně studenou vodou. Při prvních pokusech jsem málem do vody spadnul a pro třetí pokus jsem se rozhodl, že již štěstěnu pokoušet nebudu. Po mnoha podobných zkušenostech, kdy jsem odjížděl s hubou od bláta a vodou v holinkách z podobných akcí, jsem dostal radu od jednoho staršího spolužáka, který podobná muka zažil také. Zkus petardu.
Heuréka!
Měl jsme jich tedy pár připravených v kapse a teď mi docvaklo, že toto je vhodná chvíle. Petardu jsem zapálil a hodil do roury.
To co následovalo, překvapilo nejenom mě. Ozvala se ohlušující detonace, která natolik dědu překvapila, že se lekl, jeho sváteční holínky ztratily pevnou půdu pod nohama, uklouzl, v úleku vystřelil do potoka před ním a pod vlivem gravitace do něj následně spadl.
Není potřeba připomínat, že lišku nikdo z nás neviděl.
Děda byl brunátný vzteky, ale kupodivu zachoval dekorum. Vyrazili jsme tedy zpět ke kolům. Děda, se chudák zimou celý klepal do doby než jsme dorazili k topolu. Tam už se klepal vzteky, jelikož zámek, kterým jsme zamkli kola zamrzl a nešel rozdělat.
Nařezáno jsem dostal až doma.
