Dostáváme se k závěru našeho krátkého putování po krásách orientu. Z Ammánu se dnes přesuneme zaskotačit k Mrtvému moři. Snad to bude stát za to.
Po snídani jsme s Evou a Alinou ještě vyrazili si prohlédnout místní citadelu v Ammánu na kopci. Jsou zde zbytky Herkulova chrámu dokonce s pozůstatky jeho 13 metrové sochy. Dochovala se jen část dlaně a loket. Přestože jsou to pouze části, působí velkolepě. Je zde i muzeum věnované průřezu kultury na území Jordánska. Já si v rychlosti prošmejdil zbytky hradeb a královského paláce a na dvanáctou se vracíme zpět do hotelu, kde bereme bágly. Ještě se naposledy zastavuji ve vetešnictví u cesty, dávám si kávu na cestu a vyrážíme směr Mrtvé moře.
Křtitelnice
Po cestě musíme vzít benzin, což je docela oříšek, ale nakonec se nám to vše podaří a jdeme v ústrety řece Jordán. Po cestě jsme se dohodli, že se zastavíme ve křtitelnici, místě, kde byl pokřtěn Ježíš. Ne, že bych si potrpěl na křesťanství, ale když jsme už tady…
Cesta je zajímavá, Ammán leží cca 800 m.n.m. a Alex vedle mě hlásí, že jsme právě na 100m nad mořem a před sebou vidím ještě ohromně strmé údolí. Juhůů :) Když jsme konečně dojeli víceméně na rovinu, tak všude kolem jsou políčka se zeleninou a lidi co je obdělávají.
U křtitelnice nám pán říká, že náš Jordan pass tu neplatí, a že musíme zaplatit vstup extra a co víc, je to ještě hodina chůze od místa kam nás doveze speciální autobus, co jezdí jednou za půl hodiny. Na to bohužel nemáme čas a jedeme k mrtvému moři, které je na našem must c listu.
Mrtvé moře
Začínáme mít všichni už hlad, tak jsme odbočili do nějakého obchodního centra, kde by snad mohli mít něco k jídlu, ale mně je to tu nesympatické. Není to tu takové na dřeň, chybí mi tu ten pravý orient a přijdu si tu jako na Zličíně. Jsou tu normální restaurace evropského typu, vrchní ve stejnokrojích a předpokládám i jídlo bude víceméně stejné jako u nás doma. Došli jsme názoru, že jistě bude nějaké jídlo v okolí těch pláží a tak jedeme dál.
Pláže sláva. Vídím je z dálky, tak jsme již všichni nadšení. Zastavujeme, bereme si věci na koupačku a jdeme dovnitř. U vstupu nám pán říká, že chce 20 dinárů (600kč). To mi přijde hodně přitažené za vlasy, navrhuje nám alternativu, která je hned vedle za 12 (360kč). I to mi přijde jako nesmysl a jedeme dál kolem pobřeží směrem na jih. Dle tripadvisoru by tu měla být jedna pláž zadarmo.
Tu po dlouhém hledání jsme sice našli, ale je to žumpa, je tu bordel, smrad, kolem se pálí pet flašky a místní kluci, jakmile zmerčili bílé holky, jdou k nám a blbě na nás koukají a čekají, až se holky začnou převlékat. Nedá se nic dělat, tohle nemáme zapotřebí a jedeme zpět, k plážím za 12 dinárů. Tam vše probíhá v pořádku, Alexovi dávám auto a ten jede zpět do obchoďáku se i s Michaelou najíst. Jen já mám pořád hlad. Za to mám mrtvé moře. Hm, sláva. Jakmile jsem se převlékl, sluníčko zapadlo a o tropických teplotách se hovořit nedá, ale do vody lezu.
Zážitek je to přeci jen zajímavý neboť jsem ve vodě po prsa jako splávek a citím se, jako poloprázdný lahváč hozený do Vltavy. No voda. Je to spíš takový olej zde. Voda je zde totiž tak koncentrovaným solným roztokem, že se chová spíše jako olej jelikož její hustota je mnohem vyšší než normální vody. Z bezpečnostních důvodů se smí koupat jen do západu slunce, tak vylezáme píšeme Alexovi a za chvilku se všichni šťastně shledáváme u auta. Teď nás už čeká jen cesta zpět do Aqaby. Cesta by měla trvat cca 3 hodiny. Doufám, že po cestě najdeme něco k jídlu. Mám hlad jako vlk a začínám být nevrlý, ku spokojenosti ostatních.
Naštěstí po cestě jsme projížděli skrze vesnici, kde měli voňavé masíčko na grilu a šašliky. Neváháme a dáváme si do nosu. Je to výborné. Za večeři pro tři lidi platíme dohromady 6 dinárů :) Krása. K tomu si dávám kardamonovou kávičku a vesele si to mažu po dálnici až do Aqaby.
Poučen z předchozích krušných chvil během naší poslední noční cesty, kdy jsem nic neviděl, jsem byl okolnostmi donucen k použití světel dálkových. Stal jsem se velmi rychle nejoblíbenějším protijedoucím vozidlem v celém Jordánsku. Troubení a problikávání jsem úspěšně vyignoroval a do Aqaby se bezpečně dostal i s posádkou vozidla. Tímto bych se dodatečně rád omluvil všem protijedoucím vozidlům, která jsem potkal.
V Aqabě nás čeká hotel s výhledem na moře, bohužel je asi 9 hodin večer a tak nevidíme z moře nic. Bereme peněženky a po vybalení jdeme ještě utratit naše poslední peníze za další voňavé koření, halvu a jiná cukrlátka. Ještě, že už jedeme domů, za dva týdny bych tu byl jako koule.
Čaj
Tady v Aqabě se mi podařilo rozluštit největší tajemství tohoto výletu. Co to sakra voní v tom čaji! Při návštěvě jednoho voňavého krámku nám místní pan prodavač nabídnul čaj. Nedalo mi to a ptám se ho co je to tam za tajné přísady. Usmál se pod svými mocnými kníry a ukázal na malý nenápadný pytlíček se sušenými bylinkami. Směs obsahovala: šalvěj, kardamom a skořici! S několika ukořistěnými pytlíčky a vítězným pocitem objasněné záhady odcházíme zpět na hotel.
Izrael
Druhý den jdu vrátit auto, což se samozřejmě neobejde bez dramatických momentů, protože mi během cest kamínek cvrnknul do skla a tady pán po mě chce peníze. Vysvětluji mu, že to je všechno v pojištění. Nakonec musím až na policii, kde dostanu během neuvěřitelných 10minut potvrzení a nakonec se mi auto podaří úspěšně odevzdat.
Vracíme se pro batohy na hotel a necháváme se odvézt na hranice s Izraelem, kde nás čekají příjemné pohovory a důkladná prohlídka. Eva někde vyčetla, že se nesmí vyvážet sůl z Mrtvého moře. V nás je samozřejmě malá dušička, jelikož batohy máme napráskané solí, jak jinak, než z Mrtvého moře. Vše nakonec proběhlo v pořádku.
Máme štěstí, v Eilatu a Aqabě je 360 slunečných dní a dnes zrovna začíná pršet. To se máme. Naštěstí nás průtrž zastihla v taxíku a zbytek přeháňky jsme přežili pod střechou hraničního přechodu.
Teď už nás čeká jen cesta na letadlo a pápá v Praze.
Tak zase někdy! :)
