V rámci projednávané novelizace zákona o soudech a soudcích zřejmě opět nedojde ke zrušení komunistického přežitku institutu přísedících.
Komunistický režim v rámci upevnění své moci využíval po roce 1948 mj. i jakousi lidovou kontrolu, která zpravidla významně omezovala samostatnou a svobodnou práci. Formou takové lidové kontroly byli i soudci z lidu, kteří dle zákona o zlidovění soudnictví působili u soudů bez ohledu na svou odbornost a jejich jedinou „kvalifikací“ byla dle zákona výslovně státní spolehlivost a oddanost myšlence lidově demokratického zřízení. Nešlo tedy o přínos ve smyslu odborných přísedících jako za první republiky (komerční radové apod.), kteří byli sice právním laiky, nicméně přispívali v rámci některých typů řízení jinou žádoucí odborností.
Na institut soudce z lidu navázal po roce 1989 přímo institut přísedícího, který měl zajišťovat tzv. laický prvek při rozhodování soudu, a který existuje v našem právním řádu v některých trestních řízeních a v pracovněprávních sporech dodnes.
V souvislosti s novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, (a souvisejících zákonů), která je aktuálně v legislativním procesu, probleskla do veřejného prostoru polemika, zda institut přísedících ponechat, upravit nebo zcela zrušit. V rámci navrhované novely však dochází jen k dílčí úpravě a dosavadní účast přísedících by měla být vypuštěna jen u některých trestných činů majetkové a hospodářské povahy s tím, že jde pro přísedící o věci příliš složité.
Činností přísedících je tedy (a zřejmě i nadále bude) profesionální odborná práce některých soudců přímo kontrolována a ovlivňována laickým prvkem. Pokud pak zůstaneme jen v oblasti civilního řízení (občanskoprávních sporů), týká se stávající „lidová kontrola“ jen práce soudců s pracovněprávní agendou, a tedy jen tuto práci soudců je třeba dle zákonodárce laicky korigovat. Pracovněprávní agenda je tak v podstatě i degradována na méně složitou, kterou zvládnou i přísedící.
Pokud odhlédneme od toho, že se zajištěním účasti přísedících jsou spojeny často průtahy v řízeních (a tím i ztížen přístup k soudní ochraně) a že jde o zvýšenou administrativní zátěž soudů a o určitou (i když nevelkou) zátěž pro veřejné finance, je třeba si uvědomit, že nejde jen o jakýsi poradní hlas, ale profesionální soudce, který (na rozdíl od přísedících) musí mít právní vzdělání, náležitou několikaletou praxi a složenou odbornou zkoušku, může být v rozhodovacím procesu laiky přehlasován. Tím je bez dostatečné znalosti procesního i hmotného práva u přísedících vnášena do řízení značná nepředvídatelnost a právní nejistota a odpovědnost soudců se zásadně rozmělňuje.
Jsem přesvědčen o tom, že drtivá většina soudců by se ráda od nucené spolupráce s přísedícími oprostila, přičemž nejde o to, že by soudci neuměli či odmítali pracovat v týmu, ale skutečně odborný příspěvek ke společné práci a do společné diskuse je úplně něco jiného než účast lidu. Neobstojí ani argumenty, že institut přísedících má v českých podmínkách dlouhou tradici, neboť stávající praxe vychází právě z komunistické lidové kontroly.
Liché jsou pak i argumenty směřující k většímu zajištění spravedlnosti, neboť více členů senátu neznamená větší spravedlnost, i argumenty směřující k omezení korupce, neboť potenciál korupce se s přísedícími (jakožto potenciálně slabšími články senátu) může naopak zvětšovat. Přísedící totiž vykonává svou funkci téměř zdarma, je to v podstatě jeho „volnočasová aktivita“ a případnou korupční činností by přísedící ztratil nepochybně výrazně méně než profesionální soudce (nechť toto nikdo nebere osobně). Výkon justiční činnosti přiměřeně odměňovanými profesionálními (odborně zdatnými) soudci je tak jednou ze základních podmínek nestranného a nezávislého fungování justice, nicméně zákonodárce zachováváním institutu přísedícího dává najevo, že profesionálním soudcům nelze úplně věřit a že je třeba je (alespoň tam, kde to laici zvládnou) podrobit lidové kontrole. Naproti tomu správní rozhodnutí, která mají v dnešní přeregulované době na lidské životy velmi zásadní vliv a která činí „od stolu“ nejrůznější úředníci, žádné laické lidové kontrole podrobovány nejsou.
V demokratické společnosti je tedy kvalita výkonu soudní moci zajišťována rozhodně jinak než lidovou kontrolou (požadavky kladenými na vzdělání soudců, odpovídajícím ohodnocením, ústavně garantovanou nezávislostí soudní moci, vícestupňovou soustavou soudů), přičemž samotné soudce lze pak ve spojení s jejich soudcovskou činností kárně či dokonce trestně stíhat jen v případech výjimečných excesů.
Jestliže laický prvek v soudních řízeních v našem právním řádu roky přetrvává, část společnosti si na to už zvykla do té míry, že to zřejmě považuje za normální či dokonce prospěšnou věc a vyváří se pocit, že zástupce lidu se může plnohodnotně v zájmu kvality výsledku podílet téměř na jakékoli činnosti. Osobně však relevantní důvod pro přetrvávající lidovou kontrolu soudců nevidím, i když institut přísedícího bohužel zřejmě zůstane zachován i po novele zákona. Je pro to nějaký skutečný argument, … nebo jde jen o jakousi setrvačnost?
