Jako existují třeba náboženští fanatici, tak existují i fanatici boje proti rasismu a nemá to nic společného se skutečným respektem a se sdílením skutečných hodnot.
Říkal jsem si, že ke kauze obvinění fotbalisty Ondřeje Kúdely bylo napsáno už dost, ale v souvislosti s vynesením verdiktu disciplinární komise UEFA a ohlasy na tento verdikt přidávám i pár svých poznámek.
Myslím, že je přirozené, že člověk, který není rasista, nemusí být zároveň i bojovníkem proti rasismu. V západní části světa to však zjevně neplatí a kdo podle nich nebojuje proti rasismu, je sám rasistou. Hlavní tón takového západního boje proti rasismu však bohužel udávají ti, kteří jsou podle mediálních vyjádření tímto bojem z různých důvodů téměř posedlí. Zřejmě jde na jedné straně o falešný pocit viny za činy bílých předků a na straně druhé o zneužívání situace a snahu získat určitý prospěch či alespoň výmluvu. Je to jako vždy, když se něco vychýlí z rovnováhy.
Protirasističtí aktivisté nepřipouštějí jiný názor ani formu boje, čímž nejenže podporují a posilují opačný extrém ve smyslu fašistických a obdobných ideologií, ale za extrém už označují i ty, kteří se chovají zcela umírněně a nestádně a kteří mají na rasové otázky a případný boj proti rasismu jiný názor. Člověk ani nemusí mít na vybranou a ocitne-li se třeba jako hráč v anglické Premier League, musí pokleknout, jinak by měl v novém prostředí více problémů, než by chtěl …
Kauza obvinění Ondřeje Kúdely evidentně od počátku není o standardním posouzení a řešení přestupku s vyhodnocením důkazní situace, ale věci se chopily aktivistické síly (včetně právního zástupce druhé strany) volající po absurdních extrémních trestech. Zdá se tedy, že UEFA tomuto tlaku podlehla a zařadila se mezi extrémní bojovníky proti rasismu, když se zpronevěřila zásadě presumpce neviny i zásadě, dle které pochybnosti vždy svědčí ve prospěch obviněného, a tedy zásadám, na nichž stojí civilizované a kulturní právní řády.
Ve srovnání s dalšími vynesenými tresty pro hráče Glasgow Rangers je fyzické napadení protihráče zjevně považováno spíše za banalitu, nicméně jsem přesvědčen, že kdyby se Kúdela dopustil na protihráči tmavé pleti „jen“ fyzického násilí, byl i tak obviněn z rasismu.
Jsem zklamán, že se do houfu fanatických bojovníků proti rasismu zařadil i Jaroslav Tvrdík (nemá-li o důkazní situaci jiné informace, než má veřejnost), který tak učinil svým slizkým (zřejmě rádoby diplomatickým) vyjádřením o vině a omluvě za něco, co nebylo spácháno, ale spácháno být mohlo (nebo bylo spácháno někým jiným někdy v minulosti).
Kromě Ondřeje Kúdely, o kterém jsem přesvědčen, že je to slušný člověk (a rozhodně bych se nebál, že mi udělá z dítěte rasistu, pokud bych mu ho svěřil k fotbalovému tréninku), je mi líto sportu. Sport, který je čistý, a který je „fair play“, totiž lidi opravdu spojuje (bez rozdílu rasy, národa, vyznání, atd.) takovým způsobem, že sám o sobě udělá v boji proti rasismu víc než jakékoli kampaně či politická nebo aktivistická prohlášení, která si berou sport čím dál víc jako rukojmí. Proto nepoklekávejme, sport už dále nezatěžujme a nezneužívejme a sportovní přestupky řešme spravedlivě s chladnou hlavou.
