Ministerstvo zdravotnictví řídí Českou republiku již několik týdnů zřejmě nezákonnými opatřeními k omezení obchodu, služeb a dalších aktivit, a hodlá v tom evidentně pokračovat.
Ministerstvo zdravotnictví ani vláda si nedělá těžkou hlavu s tím, co dle zákona může a nemůže činit a k mému zděšení jsou napadáni ti, kteří se snaží přimět stát k dodržování práva a podávají k Nejvyššímu správnímu soudu podněty k přezkumu ministerských opatření.
Během týdne jsem čekal, jak se Nejvyšší správní soud vypořádá se stávajícími žalobami, a to s ohledem na svůj dřívější výklad, že některé provozy a aktivity nelze zakazovat ale jen omezovat a s ohledem na to, že některé (např. provoz sportovních zařízení) zřejmě nelze způsobem zvoleným ministerstvem ani omezovat. Nejvyšší správní soud však dosud nerozhodl, přičemž ministerstvo mezitím vydalo nové opatření s účinností od 3. května 2021. Situace je tedy taková, že než soud stihne zjevně nezákonné opatření zrušit, vydá ministerstvo něco nového …
Dlouhodobým problémem práce ministerstva zdravotnictví (a jeho poradního expertního týmu) je i mnohokrát zmiňovaná odtrženost od reality, což bohužel z podstaty vylučuje tvorbu norem (v daném případě protiepidemických opatření) kopírujících skutečný život a uvažovaná rozvolnění pak nejsou fakticky žádný rozvolněním ale většinou jen zformalizováním skutečného stavu věcí.
Další problém práce ministerstva zdravotnictví spočívá v tom, že si ministr a jeho lidé zvykli rozhodovat na základě úvah a záměrů, které měly v době nouzového stavu poměrně málo legitimního omezení (co si usmysleli, to mohli rozhodnout), avšak v době pandemického zákona (a doplňkově obecného zákona o ochraně veřejného zdraví) je třeba toto uvažování opustit, neboť stát má výrazně menší možnosti, a to nejen ohledně škály zákazů a omezování ale i ohledně důvodů, ze kterých protiepidemická opatření může zavádět. Typickým případem je omezování mobility. Jakkoli může být tento epidemiology dokola opakovaný argument z čistě epidemiologického hlediska bez dalšího srozumitelný, nemůže již být argumentem pro opatření dle pandemického zákona. Aktuálně by totiž důvodnost opatření měla být argumentována jen ve vztahu k nebezpečnosti jednotlivých konkrétních činností a provozů, což si ale ministerstvo zjevně neuvědomuje a setrvává na plošných opatřeních právě s mantrou omezení mobility.
Účelem pandemického zákona je zvládání epidemie onemocnění COVID-19 a zákonnost opatření tak do značné míry závisí právě na jejich odůvodnění, které musí vždy směřovat k tomuto účelu, aby bylo jasné, že zákaz nebo omezení konkrétního provozu nebo činnosti je pro boj s epidemií nezbytný a že společenský zájem na zákazu nebo omezení převažuje aktuálně nad právem, jehož výkon se zakazuje nebo omezuje.
Odůvodnění účelnosti a nezbytnosti opatření musí být zvažováno právě i vzhledem ke společenské realitě, tzn., jak se lidé chovají v jiných analogických situacích, které nemohou být zakazovány či omezovány, a zda tedy opatření má skutečně nějaký význam pro zvládání epidemie. Pokud se lidé např. s ohledem na roční dobu a tomu odpovídající počasí obvykle neformálně sdružují a sportují, není důvodné je omezovat při jejich organizovaném sportování. Z hlediska nedostatku důvodnosti pro boj s epidemií by tedy takové opatření mělo být shledáno jako nezákonné.
Jsou tedy opatření vycházející z ministerstva zdravotnictví amatérskou lidovou tvořivostí nebo profesionální prací s jasným záměrem ignorovat zákon?
