Zanzibar - z pralesa za delfíny

Jak dopadlo naše setkání s delfíny a je prales Jozani forest místem, kde lze pozorovat volně žijící opice Red Colobus? Na to odpoví další díl našeho poznávání ostrova.

Den pátý

Dnešní ráno nás před odjezdem doprovází zmatky při hledání našeho auta, my očekáváme řidiče před branou hotelu a on zase nás na recepci. Mezitím, než se konečně navzájem najdeme, mi hlavou běží myšlenka, že jsem Big Footovi naletěl a peníze jsou v trapu. Naštěstí jsou moje pochybnosti brzo rozptýleny a vydáváme se na devadesáti minutový přejezd k jihozápadnímu pobřeží ostrova, do vesnice Kizimkari. Podle průvodce by nás mělo čekat setkání s delfíny a bude-li nám přát štěstí, možná si mezi nimi i zaplaveme. Cesta ubíhá bez komplikací, silnice jsou téměř prázdné a potkáváme pouze dodávky s turisty nebo Dal- Dal, silnice mi spíš připomíná chodník a cyklostezku, protože chodců a lidí na kole je tu násobně více, než vozidel.

Za okny nám utěšeně ubíhá krajina plná vysokých palem a malých políček, jejíž charakter se úrovni Jozani forest začíná měnit, jak mávnutím kouzelného. Otevřenou krajinu střídá vysoké a husté křoví, do kterého tu a tam pronikla mačeta místního rolníka, aby si na vysekaném nebo vypáleném místě udělal políčko. Ale život zůstává i zde těžký, většina příbytků je z hlíny se střechou z palmových listů, pouze ti majetnější si mohou postavit dům z betonových tvárnic a palmové listy nahradit vlnitým plechem. Pravdou je, že v téměř každé osadě jsou vidět školy a v nich malé, uniformované děti, ale pozor, ani zdaleka se budovy neblíží standardu, na který jsme zvyklí. Okny bez skel vidím polehávající děti na zemi a všude přítomný nepořádek, taková je tady každodenní realita. Přijíždíme do Kizimkazi a dříve, než vyrazíme na oceán, míjíme mešitu zbudovanou již ve 12. století, jenž je prý nejstarším důkazem o přítomnosti islámu ve východní Africe.  Jsme na místě, řidič nás předává místnímu průvodci, u kterého fasujeme ploutve, brýle a šnorchl. No, ten si neberu, při představě kdo ho měl přede mnou v hubě, mi to nedělá dobře. Jsme vybaveni jako na expedici Jacques-Yves Cousteau a vyrážíme na širý oceán.

Malá loď se závěsným motorem po hladině doslova letí a my si užíváme krásných pohledů na okolní pevninu. Postupně nás míjí vracející se lodě s turisty, a z jejich tváří a gest lze vyčíst, že o delfíny ani nezavadili, věřme, že nás štěstí neopustí.  Průvodce vypíná burácející motor a my se ocitáme uprostřed průzračně čisté vody, kde dohlédnout na dno, je stejně jednoduché, jako pohled na pobřeží. Kotva pomalu klouzá do hlubiny a začíná ta nejnapínavější část dne, čekání na delfíny. Oči nás všech bedlivě pozorují klidnou hladinu, ale po delfínech ani památky, přesto nasazujeme ploutve a jdeme pod hladinu. Pro zkušené potápěče by to byla asi nuda, ale pro mě a Lenču velký zážitek. Chvílemi si připadáme jako v akváriu, nespočet barevných ryb, podvodní rostliny a sněhobílý písek, ale to hlavní, delfíni, nepřichází a je jasné, že se budeme vracet s nepořízenou.

Na břehu odevzdáváme výbavu a náš řidič se ptá, zda je vše ok. Odpovídám po pravdě, jsme zklamaní, nic jsme neviděli.  Sice neodpovídá, ale v jeho tváři se objevuje takový zvláštní výraz, který si mohu vysvětlit i tak, že jsme trochu naivní, když jsme doufali v opak. Ale nechci jim ubližovat, třeba jsme měli jen smůlu a delfíni tu opravdu jsou. Nasedáme do dodávky a odjíždíme do Jozani forest, což je přírodní lesní rezervace, která se nachází v centrálním regionu ostrova Zanzibar. Zde na nás čeká prohlídka deštného pralesa, mangrovníků a také opic, kterých tu jsou celé tlupy. Ujímá se nás pomalý průvodce, který musí mít za předky lenochody, pralesem jde rychlostí co krok, to prd. Prohlídka mi z počátku přijde jako ze slavného filmu Rozpuštěný a vypuštěný, kdy Hlaváček prochází kachní farmou a slyší jen:kachny, kachny... Nakonec jsme průvodce „roztlačili“ a dočkali se i hejna opic Red Colobus, kterých jsou zde plné stromy.

Druhá část pralesa je o poznání zajímavější, jsme uprostřed hustého porostu, obklopeni mnoha druhy stromů, rostlin a také bažinou plnou mangrovníky, jejichž vzájemně spletené kořeny tvoří bizarní tvary.

Na jednom z přechodů po lávce, nedávám dostatečný prostor a padá mi víčko od foťaku tak nešťastně, že propadá přes mezeru v lávce rovnou do vody. A je po legraci. Zbytek výletu budu mít na objektivu ponožku.