Pražský půlmaraton

Občas vyměním cestovatelské boty, za ty běžecké. Ale i výlet do Prahy, byť za sportem, by se mohl počítat mezi cestování, ne?

Letošní zima přinesla sněhu, jako šafránu. Tím splynula běžkařská sezóna s tou letní, běžeckou. Kilometry v bílé stopě nahradil běh v blátě, nebo na gumě (běžecký pás). Zejména ta druhá varianta je přímo drakonická. Není nic horšího…Ale i tohle mučení přispělo k tomu, že už teď na jaře mám naběhaný solidní základ. A proč si tady čechrám peříčka? Důvod se jmenuje Pražský půlmaraton! Už dlouho se na tenhle dnes už proslulý městský závod chystám. Láká mě atmosféra závodu i samotná trať. A díky naběhaným kilometrům bych si mohl troufnout běžet i v takhle brzkém termínu. Radost mi kalí skutečnost, že poběžím sám. Jendu trápí zdraví a k tomu se termín závodu kříží s jeho soustředěním na Mallorce. Zdraví není jen Jendovo téma, bohužel v tom jedu také. Od zimy mě trápí bolest okolo paty. Nic, co by se nedalo vůlí překonat, ale komfortní to není.

Závodní víkend se blíží. Startovní číslo je zaplacené, nahlášen koridor s časem 1.35 hod a zamluven hotel téměř za rohem holešovické tržnice. Místo, odkud v sobotu zazní startovní výstřel. V pátek odpoledne balím a odjíždím do Prahy. V klidu se ubytuji v hotelu, vyzvednu číslo a jak doufám, pevným spánkem se naladím na závod. Na Výstaviště, k výdejnímu místu startovních čísel to mám slabou půl hodinku, tak si alespoň zkrátím podvečerní čas. U vstupu do areálu mne vítá haly galy kolotoče a také davy běžců, kteří se buď z prezentace vrací, nebo tam míří, stejně jako já. Před pavilonem to houstne. No ty vole to je masakr! Muži, ženy všech věkových kategorií, národností i barev pleti pomalu postupují „lidským hadem“ až k výdejním místům. Atmosféra mě pohlcuje. „Dobrý den, prosím doklad.“ Jasně, tady je. Na oplátku dostávám od usměvavé slečny startovní číslo-9881. Na koridor lehce nad hodinu a půl dost vysoké, ale kdo by to teď řešil. Svůj zájem obracím k parádnímu merchandise triku. Sakra, to se mi fakt líbí…ale ne, nekupuji si ho Peťane, nebudeš ho nosit. No, i když…Nepodlehl jsem mámení a vracím se pomalou procházkou zpět na hotel. Pata pobolívá, ale zítra to přebije adrenalin. Na pokoji kontroluji zítřejší počasí a vypadá to dobře, ba přímo skvěle. Žádná dubnová dešťová loterie, ale slunce a téměř letní teploty. To mi vyhovuje. Převaluji se v posteli a přemýšlím o zítřejší taktice. Jenda mě šoupnul úmyslně do 1.35 hod, abych měl prostor a místo mezi rychlíky, případně se zkusil držet vodiče a zlepšit si svůj doposud nejlepší čas 1.38.45 hod. A kde ten koridor vlastně je? Říkám si v duchu a začínám se zavrzávat do webových stránek závodu. Aha tady. Budu startovat z céčka. Prima. Okem sjíždím na startovní číslo a jímá mě děs. Co? Koridor L? Oči letí rychle zpět na plánek startovního pole. Elko je poslední lajna. Při počtu asi 15.000 závodníků. Tak to je v prdeli. Teď už s tím nic neudělám, ale usínám s odhodláním si zítra před závodem vydobýt opravu koridoru. Držím si palce.

Vstávám sice na pohodu, ale už u snídaně se mi svírá hrdlo. Co když mě fakt nepustí do toho lepšího koridoru? To se na to asi vyseru…Nic, dosnídám a vyrazím do zázemí závodu a někde na informacích to zkusím. S Jendou telefonicky ladím taktiku: Neboj, to normálně jdi hned do C, oni tě tam pustěji. Já to měl vloni to samé. OK, když to říkáš. Do startu zbývá hodina. Procházím zázemím a ocitám se u koridorů. Nenápadně poskakuji okolo plůtků, předstírám rozcvičování, ale ve skutečnosti si tipuji ostražitost pořadatelů, jak moc hlídají koridory. Jdu na to. Céčko. Číslo zakrývám trikem. „Počkejte, stůjte, tam nemůžete.“ Už po mě vystartoval. Mladý kluk, tak to zkouším, mám to z večera nacvičené. Trénoval jsem celou zimu, přijel jsem z daleka (asi nejblbější argument), syn to posral, moc prosím o shovívavost. Ani prd. Couvám. U vstupu do déčka jsou tři mladé slečny. Tady to půjde. No ty vole, ty mě nenechali ani se nadechnout. Jestli nezlomím ani tuhle „éčkovou“ slečnu, tak to balím. Zahazuji sebevědomí, nasazuji útrpný obličej a s nacvičenou replikou vstupuji do koridoru. Bože, jak se mi ulevilo! Díky neznámá, máš to mě! Tak teď už „jen“ ten závod. Adrenalin maká, jak má! Sevřen soupeři vyčkávám na výstřel. Prásk, jdeme na to. Tedy jen obrazně. Než se dostanu na startovní rošt, uplyne dlouhých šest minut a vodič na 1.35hod je dávno v trapu.

Nezbývá než vsadit na jednu kartu. Prvních pět kilometrů to napálit, vyhnout se davu, předběhnout co nejvíce běžců a vydržet na trati v tempu, které si budu muset hlídat sám. Je to maso. Kličkuji jako zajíc na honu z leva doprava, na chodník a zpět. Několikrát to mám o fous, abych si neustlal. V duchu se omlouvám všem, které ohrožuji. Za mostem Legií je první úkol za mnou. Navíc mi do těla vlévá energii povzbuzování rodinné klaky. Tu a tam se za někým krátce vyvezu, ale jsem v tom sám, byť obklopen davem běžců. Snažím se pít, byť je to v tomhle kvapíku těžké. Víc vody je na mě než ve mně. Zatím se mi běží dobře. Třináctý kilometr a Tančící dům je bránou do staré Prahy. Národní, Celetná, Staromák, Pařížská. Davy lidí povzbuzují, tady se nedá běžet pomalu. Nejkrásnější úsek závodu mám v zádech a pomalu mě nasává Husákovo ticho. Kritický 17 kilometr je na dohled a musím ho kousnout na nekonečně dlouhém Rohanském nábřeží. Hm, už to cítím. Dech v pohodě, ale nohy tuhnout. Jsem sám se sebou, ale nejde si nevšimnout nezvyklého množství běžců, kteří okolo mě zvolňují do chůze, případně si sedají na středový pás. Horko si vybírá svoji daň. Libeňák a už jedu na doraz. Poslední dva kilometry je na morál. Kupředu mě žene vidina dobrého času. Na to, jak klopotný jsem měl začátek dne, to nevypadá zle. Mačkám se jak citrón a nechávám se červeným kobercem vtáhnout do cílové brány. Skvělé, 1.37.57 hod. Osobáček, mám radost.