Přírodní park Fanes-Sennes

Sotva nám stačily oschnout stoupací pásy a už míříme na další zastávku naší skialpové tour. Tentokrát to bude jihotyrolská část Dolomit, přírodní park Fanes.

Oblast mezi Bruneckem, Bolzanem a Cortinou mám zvlášť v oblibě. V zimě lyže, v létě kola a skály. Moje srdce si tato část Dolomit získala před několika léty, kdy jsme jí napříč projížděli na horských kolech. A Fanes jsme pochopitelně nemohli vynechat. Takže se vracím na místa, která důvěrně znám a kde jsme propotili nejedno triko. Pomyslnou vstupní branou je kouzelná vesnička San Vigilio di Marebbe z které vede asi deseti kilometrová silnička údolím Valle di Tamores až k chatě Rifugi Pederü. Místo srazu naší obvyklé skialpové sestavy. Namlsání běžkařskou nirvánou v Lachtálském údolí, byla ve hře i varianta jednodenního běžeckého dopoledne, ale sněhu je v údolí pomálu, proto odjíždíme jen se skialpovým cajkem.  Kluci jedou přes Mnichov, my hltáme kilometry na dálnici směr Salzburg. První večer věnujeme plánování sobotní trasy a také servisu mého vázání. Snad výměna paty vyřeší moje problémy a já se budu moct věnovat lyžování bez vzteku a zoufalství.

Za okny jiskří sníh sevřený do tuhého mrazu a slunce se už nesměle drápe z poza vápencových štítů. Nálada okamžitě vyskakuje o patro výš. Před námi je super den a ten strávíme na rozlehlých pastvinách na západ od chalupy, kde si najdeme nějaký schůdný vrcholek. První výškové metry naskakují rychle a relativně pohodlně. Lyžemi šoupeme po široké horské silničce až k půvabnému místu Fodara Vedla. Sakra, kdyby tak měli v chalupě otevřeno, to by nám to na terase moc slušelo.

Máme smůlu! Usrkneme trochu čaje z termosky a otáčíme se na jihozápad, kde se ve výšce 2.462 m n.m. vypíná vrchol Lavinores. Se stoupajícími metry opouštíme přívětivý prašan a jdeme se trápit na led a vyfoukané stráně. Tady by bodly haršajzny (stoupací železa), letí nám hlavou, ale nikomu z nás se nechce sahat do batohu a v tom prudkém větru se lopotit s nasazováním. Dobře, urveme to rukama. Konec konců se pohybujeme v mírném sklonu, tak to nebude problém. Krásná viditelnost jen podtrhuje ty úžasné pohledy, s kterými se na vrcholku oblažujeme. „Dopít, dojíst a jedeme dolů.“ To se dobře řekne, ale hůř provede. Pod hranou převisu je díra jak do pekla. „Tu skloužeme padajícím listem a potom by to mělo být už OK.“ První jede Libor, aby „očuchal“ terén. Hůlkami ukazuje, že se můžeme po jednom pustit dolů. Ledovku máme za sebou a jako další číslo je tu plech. Krusta je snad to nejhorší, v čem se lyžuje. Stačí nepozornost, špatná technika, špička zajede pod tenkou sněhovou vrstvu a je zaděláno na tygra. Až po několika stovkách výškových metrů se konečně dostáváme do božské sněhové peřiny. Alespoň kousek v prachu. Den je sotva v polovině, a proto si ještě prošlápneme stopu do vedlejšího údolíčka a zkusíme sníh za kopcem. Hromady sněhu vypadají sice romanticky, ale není radno je podceňovat. Rozestupujeme se na 15 metrů, abychom rozložili váhu. Za malým hřebínkem se před námi otvírá druhé údolí, k našemu zklamání úplně neprostupné. Počasí to tu „přeskládalo“ tak, že by cesta dál byla nebezpečná. Bez otálení otáčíme a prcháme k chatě.

Druhý den bude hodně v pohybu. Přesouváme sebe i tašky s výbavou na chatu Fanes. Naštěstí odděleně. Tašky pojedou rolbou a my se po svých budeme postupně prokousávat blíž do srdce přírodního parku. U včerejší sklenky vína jsme si domlouvili možný scénář: V polovině cesty jsou téměř vedle sebe dvě cesty na kopec. Jedna severní, ve stínu, druhá „vyhřátá“ na jih. Rozhodneme se podle podmínky na místě. K rozcestí je to slabá hodinka. „Tak kam půjdeme?“, sonduje Libor, který nás na tomhle výletě provází. Už jen letmý pohled na jižní svah ukazuje, že výstup na horní plato bude kličkovanou mezi kameny. Oproti tomu severka je pokrytá sněhem a navíc kvalitním. „Na sluníčko,“ velí Marcel. „Na sever“ zní hlasy nás ostatních. Chvíli si připadám jako bych byl uprostřed kultovního filmu Slavnosti sněženek a řešil, jestli se zelím, nebo se šípkovou…To je ta demokracie! Marcel je přehlasován a důsledky si můžeme přičíst sami. Nemluví s námi. Oči zaryl so sněhu a do sedla šlape, jako o závod. Ale jak ho známe, tak bude brzy zase v cajku. Výběh nahoru, sjezdík a už zase šlapeme po pohodlné cestě směrem k chatě. „Parto, tady doprava,“ povel značící další výstup na zasněžené pláně nepadá na úrodnou půdu. Lákadlo piva a polévky je silnější. A o to víc, že chata je už na dohled. Tohle nezlomím. Přemlouvání je zbytečné. Ale abych byl spravedliví, jak polévka, tak i pivko bodlo. Snědeno, vypito, můžeme vyrazit. Ale podle očekávání to nebude tak jednoduché. Jirka zůstává na chatě, protože je dehydratovaný (jeho verze) a Marcel si chce vyskočit jen ke křížku nad chatou. To se zase nelíbí zbytku. My půjdeme na protější svahy nad Lavarellahütte najít pěkný sníh. Nic dlouhého, za necelé dvě hodiny jsme zpět za klukama a už se ruku v ruce necháváme rozmazlovat skvělým jídlem. Máme se báječně, usměvavý personál, jídlo na přidání a skvělá atmosféra. Tomu říkám skialp s lidskou tváří.

Pondělní cíle máme rovnou před nosem. Na protější straně údolí se v ranním slunci ohřívají St. Antone a Piza dales Nü. Chceme spolknout oba, ale uvidíme, v jaké kondici budou svahy. Cestu na planinu máme našláplou ze včerejška, s jediným rozdílem. Dnes nám doprovod dělá několik kamzíků, kmitajících po sněhu i skále s neuvěřitelnou lehkostí. Co by za to dal Jirka s Marcelem. Včera se trochu rozseděli v hospodě…Plan dles Sarines, nádherný prostorný žlab mezi oběma vrcholy uvozuje druhou polovinu výstupu na St. Antone. Úchvatné místo!

Na jeho konci se kopec opět nadechuje, stopa začíná být ledovatá a nám tak trochu mrzne úsměv na tváři. A že je to o hubu poznává na vlastní kůži Jenda, kterému na ledu ustřeluje lyže, tělem padá dopředu na lyže a jedna z nich mu padá z boty. Neštěstí jdu pod ním a oba tu mrchu rychle zaleháváme. Už abychom byli u vrcholového kříže. Tak to by bylo. Teď zpět na planinu a vzhůru na druhý vrchol. Ani tohle není žádná hitparáda. Tvrdý nafoukaný sníh a led. Je jasné, že jízda dolů bude o hubu. Svůj pokus o výstup na vrchol vzdáváme na jeho před vrcholu. Dál je to čisté lezení s mačkami a jištěním. Na to nám schází čas, a hlavně další horský vůdce. Tohle se musí jít maximálně tři na jednoho. Jedem dolů. Ani největší opatrnost nezabránila tom, že sebou Jirka praštil o zem. A dost nešťastně. Odnesla to kyčel i koleno. Vstává fakt mizerně. Mám obavy, abychom nemuseli volat vrtuli. Naštěstí se zdá, že se silou vůle na chatu sešoupe. I to je skialp.

Po včerejšku je jasné, že na dopolední výšlap nás Jirka nedoprovodí. Pojede dolů rolbou a dohlédne na naše zavazadla. Mezi tím se my ostatní vyškrábeme pod Col Becchei, kopec jižně za chalupou a sjedeme na lyžích za ním. Byť je zase krásně, podmínka nestojí za nic. Samý led a krusta. Před polednem s velkou úlevou sundáváme lyže u Rifugi Pederü, rychle poobědváme a frčíme domů. Fanes je úžasné místo, už přemýšlím nad tím, že si sem v létě uděláme výlet. Kola a treky po kopcích.