Zanzibar - Stone Town

Město Stone Town je protkané hořkou minulostí i pulzující současností a jeho prohlídka v nás vzbuzuje velká očekávání.

Den šestý

Na noční bojovku s nahazováním jističe si začínám pomalu zvykat, navíc si na dnešek chceme trochu přispat, takže pár probdělých minut během noci není na škodu.  Dnes jsme si naordinovali volný den, proložený návštěvou školy v nedaleké rybářské vesničce Pwani Mchangani. Tak trochu se obávám se o autenticitu toho, co nám chce průvodce ukázat, ale obavy jsou liché, jsme v realitě, nic kašírovaného. První, na co jsme upozorněni, že je nevhodné fotit místní obyvatele, protože jim to zakazuje víra, fotka jim krade část jejich duše. Je zajímavé, že u žen jsou odmítavé reakce na focení téměř sto procentní, kdežto u mužů je vidět značná tolerance.

Každý s sebou neseme nějaké dárky a sladkosti, které se chystáme rozdat dětem ve škole, ale musíme respektovat pravidlo, že těmi, kdo dárky rozdávají, jsou učitelé, nikoli my. Bohužel se jedna z žen neudržela, podala dětem několik sladkostí a nastalo to, co bylo anoncováno. Strkanice a hádka, kterou musel rázně rozřešit až učitel. V budově školy se nás ujímá ředitel a informuje o tom, že zde na ostrově jsou tři druhy škol - předškolní dvouletka, základní sedmiletá škola a vyšší škola.

Docházka je sice povinná, ale přes to musí ředitel obcházet pravidelně domy a děti do školy nahánět. Po teorii přichází praxe a jdeme do třídy s těmi nejmenšími, kde jsou na hromadě naše dárky. Učitel děti vyzývá ke zpěvu, ale jakmile caparti ucítí, že se bude něco rozdávat, nastane neskutečný mumraj, jedno dítě křičí přes druhé, navzájem do sebe naráží, ti obdarování schovávají dárky pod oblečení a znovu vztahují ruku k učiteli. No není to úplně příjemný pocit, člověk si hned uvědomí, jak jsou ty naše starosti malicherné.

Pro některé ženy ze skupiny je to natolik silný zážitek, že neudrží své emoce a pláčou. Po cestě zpět vesnicí se víc rozhlížím a všímám si rozpadlých chatrčí postavených jen z palmových listí, neskutečného nepořádku všude okolo nás, a všude přítomných dětí žebrající i o prázdnou láhev od vody. Taková zkušenost je k nezaplacení, jen se obávám, že na ni všichni brzy zapomeneme a opět nás pohltí náš svět.

Zbytek dne se povalujeme a koupeme v oceánu, který svou teplotou připomíná spíše teplou koupel ve vaně, než osvěžení v oceánu. Protože nás "cestovka" Big Food nezklamala, objednáváme si na zítřejší den výlet do Stone Towen  (Kamenné město) a na Prison island (vězeňský ostrov).

Den sedmý

Stone Town je největší město ostrova s mnoha historickými památkami a právem je na seznamu chráněných památek UNESCO. Cesta bude trvat jen 45 minut, takže nás dnes nečeká dlouhý přesun. Ve městě na nás již čeká náš průvodce a může začít prohlídka města. Hned první je na řadě anglikánská katedrála postavená misionáři a budova vězení pro otroky, ve které jsou ve sklepení dvě kopky. Jedna, kam obchodníci nashromáždili až 75 otrokyň a druhá, o polovinu menší, pro muže. Zde nechali otroky tři dny hladovět a z těch, kdo přežili, si poté kupci vybírali ty nejsilnější.

Hyenismus obchodníků šel někdy tak daleko, že slabým otrokům vypichovali oči, aby nebylo vidět, že roní slzy a tím pádem se nesnižovala jejich cena. K uctění památky je dnes na bývalém tržišti, vedle katedrály, postaven památník. Celé toto trápení se podařilo po nezměrném úsilí ukončit slavnému skotskému lékaři a cestovateli, Davidu Livingstonovi, který je zde na ostrově velkou ikonou. Odcházíme z tohoto ponurého místa a to, co jsem viděl, se mi vepsalo hluboko do duše. Je jiné o tom číst a vidět vše na vlastní oči. Zpětně vzato, to byl můj nejsilnější zážitek z tohoto dne. Po prohlídce anglikánské katedrály míříme na tržiště, mezi obrovský mumraj lidí, motorek, kol a obchodníků.

Původně jsem se chtěl podívat na rybí trh, ale odér, který vychází z budovy, je natolik silný, že zůstává jen u opatrného nahlédnutí do bran tržiště. Jiné to je v místě prodeje ovoce a zelenin, nekonečná záplava všeho možného zboží, pokřikující obchodníci a změť lidí. U jednoho ze stánků se pouštíme do smlouvání o ceně za vanilkové lusky, pár minut na sebe s kupcem ukazujeme čísla, až jsme oba spokojeni. Po pravdě vůbec nevím, zda jsem koupil vanilku za dobrou cenu, ale už jen to smlouvání stálo za to.

Z tržiště se rovnou noříme do křivolakých uliček, zvaných papasi, prohlížíme si domy a jejich zdobené dveře, které jsou zároveň vizitkou majetnosti majitele domu. Jasně rozpoznáváme dva typy dveří – starší arabské (ománské) obdélníkového tvaru a novější indické s kulatou horní částí a bohatými květinovými motivy. Prý jich tu lze najít až 500.

Další zastávkou jsou Old Fort, pevnost vybudovaná někdy okolo roku 1700 a sousední otevřené divadlo. Mezi všemi těmi památkami postrádáme jednu, pro nás Evropany, zásadní věc a tou je rodný dům Freddiho  Mercuryho. Očekáváme nějakou bombu, muzeum, velký dům a turistické hali gali, ale průvodce nás zavedl k obyčejnému nárožnímu domu, kde je jen malá nástěnky s vybledlými fotografiemi slavného rodáka. Důvodem této „ne propagace“ je víra, která naprosto zapovídá homosexualitu, takže na oslavné připomenutí světově známého zpěváka, můžeme zapomenout.

Prohlídku města končíme u The House of Wonders, výstavního paláce, dnes hlavního musea Zanzibaru.

Pomalu se začíná ozývat únava, takže půl hodinová plavba na malé bárce k ostrovu Prison Island, přijde vhod.

Ostrov byl využíván, jako vězení pro otroky, ale zároveň sloužil pro izolaci obyvatel, nakažených smrtelný morem. Jeho současnost je však o poznání romantičtější, stal se domovem želv sloních, které sem byly dovezeny ze Seychel, a přiznávám, že mě jejich počet vyrazil dech.

Odhaduji že se jich po ostrově potulují desítky a aby turisté a možná i chovatelé, měli přehled o jejich stáří, mají na krunýřích napsanou číslovku, která napovídá jejich věku. My našli želvu s číslem 165.

Den se ubírá ke svému konci a my se už nemůžeme dočkat koupele v oceánu.