Zanzibar - přílet

Zanzibar, perla Indického oceánu, ostrov mnoha vůní a chutí, místo s nekonečně dlouhými plážemi, ale i rodiště Freddie Mercuryho. Právě do těchto míst, míří naše cesta.

Den první

Po deseti hodinách letu sedá naše letadlo na Kisauni Airpor.  Je osm hodin místního času a venku nás čeká vedro k padnutí. Odbavení je překvapivě rychlé, za to čekání na kufry nás vrací do místní reality-nekonečné čekání a obava, zda naše zavazadla neuvízla někde po cestě. Očima hypnotizuji pás a v hromadě kufrů, hledám ty naše, jeden, druhý, padá nám kámen ze srdce a můžeme se přesunout k autobusu, který nás mají odvézt do hotelu nedaleko vesnice Pwani Mchangani.  Po zkušenosti ze Srí Lanky, si naše kufry pečlivě chráním před hbitými nosiči, kteří si i za drobné poponesení bagáže, nárokují bakšiš, raději mám vše pod kontrolou, včetně naložení do zavazadlového prostoru. Nějak těm chlapcům nevěřím… Nastupujeme do autobusu, který pamatuje ještě éru kolonialismu, a můžeme vyjet. Po ostrově je jen několik páteřních silnic a po jedné z nich jedeme směrem na severovýchod ostrova. Silnice jsou téměř prázdné a jediná auta, která potkáváme, jsou přestavěné dodávky, které tu slouží jako místní hromadná doprava a zároveň se na jejich střeše přepravuje všemožné zboží, říkají tomu Dál Dál.

Ale hlavním prostředkem na přepravu jsou tu kola, která během cesty míjíme někdy až nebezpečně těsně. Naskýtá se nám neutěšený pohled na všudypřítomnou bídu, hliněné chatrče a postávající obchodníky se vším, co lze prodat.

Asi po hodině vjíždíme do brány hotelu, otvírají se nám dveře od zlaté klece a během několika sekund se mění svět. Svět bídy, střídá luxus a nadbytek. Ale takový je svět, já ho nepředělám. Pro zbytek dne máme v plánu oddych na pláži a nabírání sil, po dlouhém letu. Jedinou, ale nikoli přespříliš obtěžující nutností je, že se při každé cestě z pláže k oceánu, musíme prokousat houfem obchodníků, kteří nám nabízí svoje výrobky a pochopitelně za ty nejlepší ceny.

Ale jsou sympatičtí, podávají nám ruce na znak přátelství, ptají se na jméno, které na nás později vykřikují při každém našem pohybu po pláži a neúnavně pracují na tom, aby nás zlomili na koupi nějaké hlouposti. Jsou tu dvě party, místní obyvatelé a Masajové, kteří sem přijíždí na sezónu za výdělkem. Mají vše dokonale rozdělené a náramně jim vše klape.  Vzhledem k tomu, že bydlíme v hotelu, kam jezdí převážně Italové, umí mnoho z nich nejen pár anglických frází, ale ovládají i základy italštiny.  A aby si je turisté zapamatovali, jsou jejich "nová" jména, evropská, takže každý druhý se jmenuje Mateo, ale potuluje se tu i Obama či Big foot.

Den druhý

Ráno si trochu přispíme a na snídani jdeme až okolo půl desáté s velkým očekáváním. Já přímo zbožňuji to ranní rozmazlování, kdy mi oči jezdí ze stolu na stůl, a nevím, kam dřív. Každý, kdo to jednou zažil, tak zná ten pocit: Buď teď, nebo nikdy! A s dalšími dny se naše porce menší a menší, až jíme jen to, na kolik jsme zvyklí z domova. Já vždy končím u vajíček se slaninou. Dnes se ještě vydržím válet na pláži, ale už pošilhávám po možnosti výletu mimo resort.

Mám pár tipů a pomalu dávám dohromady větší partu lidí, abych mohl vyhandlovat lepší cenu.  Podle zkušeností vím, že nejlepší cestovní kanceláří budou ti kluci z pláže a tak jdu na jistotu a vsázím na „Mateo travel“, doufám, že mě chlapec nezklame a na zítra objednávám auto, které nás za 32 $ doveze do Spice Garden. V průběhu dne " vyfasuji" svého Matea, který mě pravidelně doprovází na cestě z a do oceánu a s neúnavnou snahou mě atakuje. Stále dokola se ptá, kdy si u něj koupím nějaký ten dárek. Ale má to i své výhody, učím se od něj pár základních slovíček, bez kterých se tady člověk neobejde: hakuhna matata - v pohodě, polo, polo - pomalu, asanta sana - děkuji  a jambó - ahoj, dobrý den.

Díl 2:https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=620366

Díl 3: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=620366

Díl 4: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=620372

Díl 5: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=620372