Zanzibar - korálový rif

Máme za sebou krátkou aklimatizaci na ostrově a je nejvyšší čas k poznávání zdejší fauny a flóry. Před námi je návštěva spice garden a prozkoumání korálového rifu.

Den třetí

Máme za sebou poměrně neklidnou noc. Na ostrově běžně vypadává proud a s ním pochopitelně i naše klimatizace, takže od druhé hodiny ranní se naše příjemné pokojové klima mění v malou saunu a krůpěje potu si razí cestu na povrch našeho těla. Už se nemůžeme dočkat svítání, abychom mohli vyrazit na cestu. Mikrobus přijíždí na čas a naše malá skupinka vyráží. Cesta trvá 45 minut a díky průvodci se dozvídáme i pár zajímavostí o obyčejném životě místních lidí. Například se dozvídáme, že plat tu kolísá mezi 40-150 $/ měsíc, ale tyto informace jsou neověřené a další dny slyším trochu jiná čísla. Nicméně to nemění nic na faktu, že zde vládne mimořádná chudoba a velká diference mezi společenskými vrstvami.

Jsme u cíle a jdeme na prohlídku. Vzhledem k tomu, že jsem již zahrady koření navštívil i v jiných zemích, neočekávám žádné velké překvapení, ale opak je pravdou.

Rozdíl ve farmách není ani tak v druzích rostlin, ale ve způsobu pěstování a prezentace, ta je zde na ostrově podstatně méně komerční, než jsem viděl v jiných zemích, což je mi sympatické. Farmu vlastní stát a snaží se touto formou místním ukázat cestu, jak si pomoci z bídy. Na polích je  vidět každodenní práce rolníků , nic přihrávaného.

Že všech rostlin a stromů u mě vítězí jeden, z kterého vytěžili tři druhy koření, takže tři v jednom, tak trochu Horst Fuchst z teleschopingu. Na závěr prohlídky jsme obdarováváni malými prezenty, upletenými z trávy, mužům sluší klobouk a kravaty, holkám čelenka s kvítím a kabelka (prý od nerozeznání s Louis Vuitton). Do hotelu se vracíme po jedné odpoledne, poobědváme a rychle se běžíme ochladit do oceánu, ale voda je tak prohřátá, že o osvěžení nemůže být ani řeč, musí mít snad 30 °C. Může za to korálový rif, který u pláže vytvořil mělkou lagunu, která se sluncem snadno prohřeje. A právě k rifu se spolu s Lenčou vydáváme na kajacích, prozkoumat tu souvislou bariéru, o kterou se tříští nekonečné vlny. Jsou to odhadem dva kilometry, které musíme ujet, abychom se pak volně pohupovali na vlnách a kopírovali nekončící pás korálového útesu. Večer máme možnost shlédnout masajské tance a zpěvy, při kterých mladé Masaje vymršťují jejich pružné kotníky do fascinujících výšek, a hluboké mručení vzbuzuje respekt. To vše při vědomí, že jde ze strany Masajů jen o další možnost přivýdělku. V noci máme opět problémy s klimatizací, ale tentokrát už vím jak na to, stačí nahodit jistič, jak snadné.

Den čtvrtý

Pro dnešek jsem domluvil se "svým" masajským Mateem, výlet ke korálovému rifu, tentokrát však po svých, což zde, na východním pobřeží, umožňuje nezvykle silný odliv. Ten začíná v v odpoledních hodinách, kdy se voda stahuje ke korálovému rifu, aby se brzo ráno mělká laguna, proměnila v nekončící písečnou planinu, končící na obzoru bouřícím oceánem. Moje vlastnost, být všade včas, mi tentokrát trochu komplikuje situaci, je přesně sedm hodin a Mateo nikde, ale to se dalo díky jejich pohodovému životu čekat. Nezbyde, než nazout boty a vyjít vstříc vzdálenému rifu sám.

Jenže moje samota netrvá dlouho, jakmile mě uviděla trojice mladíků, chopila se příležitosti a už mě za sebou vláčí. Pomalu se vzdalujeme pobřeží a kluci mi ukazují barevné ježky, malé murény, ale víc, jak fauna, mě zaujala změť kolíků, vykukujících z hladiny. Jde o malá políčka rozesetá podél pobřeží, kde se rozmnožují podvodní rostliny, které se po vysušení exportují do Číny, jako surovina pro výrobu léčivých extraktů.  

Jde výlučně o ženskou práci, do které se muži nepletou. Na provazy napnuté mezi kolíky, se navazují mladé rostlinky, aby celý měsíc dorůstaly do správné velikosti, která tou pravou pro následný sběr. Asi po padesáti minutách se přestáváme brodit mělkou vodou a vstupujeme na korálový rif, plný ostrých hran, které mohou lehce proříznout i podrážku mých bod. Proto našlapuji s velkou opatrností a nestačím se divit tomu, že chlapci jdou na boso a ještě mě upozorňují na ježky.

Zlatou tečkou ranní procházky je tůňka, kde je asi deset krásně zbarvených hvězdic. Sice trochu podezírám borce, že je sem naházeli pro turisty, ale vlastně mi to ani nevadí.

Slunce začíná nabývat na síle, takže se otáčíme na cestu zpět a koho nepotkám! Můj Mateo!  Jde proti mně, pusu od ucha k uchu a za sebou vláčí jinou „oběť“. Lehce ho napomenu, že nepřišel na čas, ale odpovědí je mi typické hakuhna matata. Odpouštím mu, ono se na ně ani nejde zlobit. Po obědě je na řadě plachtění. Najímáme si místní typickou plachetnici dhow a na hodinku se proháníme podél pobřeží.

Kapitán nás po celý čas plavby zásobuje informacemi a vypráví, že jeho loď se vyráběna starou technikou, z jednoho kusu stromu a to celý měsíc. Díky tomu, že vnější plášť konzervují opálením v ohni, loď vydrží až sedm let. Na podvečer domlouvám další výlet, tentokrát měním cestovku a vsázím na Big Foot, jehož prostřednictvím zítra zamíříme do vesničky Kizimkari, která je vyhlášená tím, že se zde dá plavat mezi delfíny a do  Jozani forest , deštného pralesa. Máme sice lehkou obavu, aby všechno klaplo, ale snad se nám ta trocha riskování vyplatí.