Toskánsko

Itálie, Toskánsko, klenot Apeninského poloostrova, místo, které mě dokonale uchvátilo. Kdo by neznal fotografie zelených kopců, aleje cypřišů a nečetl o snoubení skvělého jídla a vína. Je čas poodkrýt roušku tajemství.

Je květen roku 2009 a spolu s dalšími třemi posádkami karavanů, se vydáváme na cestu po Toskánsku.

Den první - čtvrtek 30.4.

Cesta ubíhá celkem bez problémů a my se konečně blížíme k přímořskému městečku La Spezia . Zde chceme sjet z nudné dálnice, napojit se na přípobřežní silnici, dojet až do Viaréggia, přenocovat a počkat na zbylé dvě posádky. Bohužel plán končí hned na počátku, zákazové značky nás na pobřeží nepouštějí a my se tedy opět ocitáme na dálnici. Nedá se nic dělat, míříme tedy dál na jih, podél Apuánských Alp, kde se v okolí města Carrara těží ve více jak 400 lomech vyhlášený bílý mramor, z kterého vytvářel svá díla už Michelangelo.

 Konečně vidím ukazovatel Viaréggio a je tu druhý pokus, sjíždíme z dálnice. Ale není nám souzeno, navigace nás posílá špatným směrem a to přímo do centra, kde se komplikovaně proplétáme uličkami. Chvíli se zdá, že se konečně chytáme a nabíráme vytoužený směr, parkoviště pro obytné vozy, které je na dohled od moře. Ovšem všeho do času. Každá z odboček na parkoviště, je osazena značkou se zákazem vjezdu vozů nad 2,5T, to znamená stop pro naše domečky na kolech.  Zkoušíme více jak hodinu všechny možné varianty a kombinace, vše marně. Rezignujeme a unaveni po dlouhé cestě bereme za vděk kempem nedaleko přírodního parku Mácchia di Magliarino. Konečně si můžeme po dlouhé cestě odpočinout. Do noci rozebíráme důvody, proč nás navigace zklamala a nedovedla na naše místo, ale je to jedno, začíná nám putování po Toskánsku a tato epizoda, bude brzo zapomenuta.

Den druhý - pátek 1.5.

Ráno je modrá obloha, teploučko a nálada nemůže být lepší. Balíme si ručníky a přes park vyrážíme na nedaleké pláže. Z lesa vyjdeme přesně v místě, které jsme včera tak pracně hledali. Malé parkoviště je plné aut a i v blízkém okolí není o nic více místa. Důvodem je víkend a parkují zde místní, kteří si šli, tak jako my, užít moře.

Pokračujeme podél pláže blíž k majáku a s údivem zjišťujeme, že jsme se včera večer karavany toulali jen pár desítek metrů od nájezdu na parkoviště a není nám jasné, proč nás sem navigace nedovedla. Ozývá se hlad a zejména syn Honza nám dává hlasitě najevo, že by ho více zaujal plný talíř než krásný výhled na vzdálená pohoří. Jdeme tedy do města. Ale v cestě za jídlem nás zastavuje objevení parádního parkoviště, na němž stojí několik karavanů! Neváháme ani minutu a místo oběda je mírný poklus zpět do kempu. Důvodem úprku je to, že musíme odjet do 12 hodin, jinak odevzdáme dalších 10 EUR a to se nám nechce. Vše klaplo, jen recepční nás asi měla za blázny, protože ještě ráno jsem jí oznámili, že tu budeme i další den a navíc jsme rezervovali místo i pro další dvě posádky. Ještě před odjezdem přišla na řadu velká premiéra. Milan vyváží z garáže nový skútr a hned ho využíváme k projetí trasy na nečisto, už nechceme žádné experimenty. Díky tomu je přesun hladký a my si vybíráme na velkém parkovišti , to nejlepší možné místečko. Konečně přichází na řadu i jídlo a válení se na pláži. Milan se rozhoduje zpříjemnit všem odpoledne a odjíždí na motorce do karavanu, aby nám přivezl pochutiny a chlazené bílé víno.

Italové se nestačí divit, jak si tu Čecháčci debužírují. Když jsme se nabažili sluníčka, vody a pláže ( a také nám došly zásoby ), vracíme se k autům a vítáme se zbytkem výpravy, jsme tedy kompletní. Večer máme snahu se projít po městě, ale davy lidí, proudící sem a tam, nás odrazují a proto volíme variantu ústupu a raději si rozkládáme stoly a židle u karavanů. Je jasné, že Italové rádi slaví a slaví i první květnový den, o čemž nás přesvědčovali hluboko do noci, kdy se z vedlejšího stadiónu ozývala hudba a jásot.  Viareggio je město, jakých jsme všichni poznali mnoho. Plné turistů, pláží s geometricky uspořádanými slunečníky a různými atrakcemi. Jedinou výhodou je rozlehlý park, ve kterém se do syta vyřádí sportovci i procházek chtiví turisté, ale to je vše. Já se sem dozajista nevrátím.

Den třetí sobota - 2.5.

Dnes máme v plánu trasu : Luccu - Parco di  Pinocchio - Vinci - San Miniato.

Po pátečním uvítacím posezení se nám nechce moc vstávat, ale čeká nás nabitý program, proto je devátá ranní, tak akorát. Moje navigace si vzala do hlavy, že mi Viareggio prostě nechá sežrat, takže i zpáteční cesta ven z města, byla dost zábavná. Ale dosahujeme společnými silami vítězství ducha nad hmotou, nájezd na dálnici nakonec trefujeme a frčíme směr Lucca. V Lucce najíždíme na STPL, z kterého je to asi 15 minut ke vstupní bráně do starého města, kde si nemůžeme nechat ujít kostely San Michele in Foro a San Frediano, spolu s náměstím Piazza Anfiteatro ( zde nakupuji první vína a vyhlášený olivový olej).

Ale snad ještě více mě zaujaly místní hradby, které obklopují celé město a staly se oblíbeným místem turistů i místních, pro procházky okolo celého starého města. Lucca je krásné město, ve kterém na mě dýchla historie a zároveň i klid a pořádek. Z Lucca se vydáváme na západ, do Parco di  Pinocchio. Podle průvodců  by to mělo být příjemné místo oddychu a zábavy, kde se zrodila známá postavička Pinocchia. Už při příjezdu do městečka vidím spousty aut naskládaných podél silnice a zastrkaných v okolních uličkách, je jasné, že námi vyhlídnuté parkoviště bude praskat ve švech. A také že ano. Naštěstí jsme se i my upíchli do boční uličky a mohli se vydat do parku. Platíme 11EUR a můžeme se procházet po přeplněné atrakci, která kromě několika plastik, prakticky nic nenabízí. Stejně tak i protilehlý park, kam se vydala druhá skupina. Z tohoto pohledu bych příště hodně zvažoval, zda místo navštívit či peníze raději neprojíst. Ovlivněni davy Italů a vidinou problémů s parkováním, opouštíme myšlenku navštívit městečko Vinci, rodiště nejslavnějšího umělce všech dob, Leonarda da Vinciho a pokračujeme v cestě dál.

Trochu mě to mrzí, protože muzeum ve Vinci nabízí modely Leonardových strojů a vynálezů, ale co se dá dělat. Skalní město San Miniato , mi to snad vynahradí. Již z dálky je vidět věž hradu Rocca Fridricha II, orientace je tedy snadná a stojíme na křižovatce pod městem.

Je tu ovšem první problém, kudy se vydat. Vidím přikázaný směr vlevo a vpravo pro auta nad 3,5t, ale navigace říká rovně. Nevím proč, opět věřím navigaci a vydáváme se rovně k další značce , která je už na pováženou, omezená šířka 2,2 m . Kluci zastavují a já jedu prozkoumat terén. Stoupám serpentinami do prudkého kopce po stále se zužující silnici až před sebou vidím zdi starého města. Tak a dál to fakt nejde! Lenka i Jenda takticky mlčí, v autě je dusno, že by se dalo krájet, ve vysílačce slyším dotazy kluků, zda stát či jet za mnou. No jasně, že stát a čekat na mě! Jen jestli se mi ten můj koráb podaří otočit. Už na první pohled vidím, že šíře místa, kde stojím je jen o několik centimetrů širší, než karavan. Lenka vystupuje, zastavuje dopravu a já začínám s baletem. Sem a tam , sem a tam ....... . Konečně míří čumák karavanu dolů kopcem a vracím se za ostatními.

Pro příště už vím, že je dobré respektovat místní značení. Dali jsme se tedy pokorně doprava a v klidu přijeli na parkoviště pod hradem. Hned si to k nám šněruje paní na skútru, upozorňuje na to, že musíme zaplatit a odjíždí. Paráda, placené parkoviště ( 0,50 EUR/hod)  je jen do 20 hod a poté až 8 hod. zdarma. Házíme drobné do automatu a už stoupáme po schodech nahoru na hrad, odkud je opravdu mimořádný výhled na okolí.

Ve městečku si pochutnáváme na pizze a vidíme, že pod naším parkovištěm, je ještě jedno, asi klidnější. Ale zůstáváme stát na původním místě, kocháme se krásným západem slunce. San Miniato stojí za to navštívit  a kvůli nádherné poloze tu doporučuji i přespat.

Den čtvrtý neděle - 3.5.

Neděle je odpočinková, takže navštívíme pouze San Gimignano a Sienu.

Vyjma jedné posádky, jsme v San Gimignanu všichni byli, takže trochu váháme, zda do města znovu jet, ale nakonec jsme rozhodli, že ano. Volíme cestu po vedlejších silnicích, projíždíme vinice i malé vesničky, romantika a atmosféra, která musí chytit za srdce.

Parkujeme na STLP, odkud jedeme autobusem do města. Máme dva cíle, ochutnat vyhlášenou zmrzlinu a nakoupit místní výborné víno Vernaccia di San Gimignano.

Při návratu chválíme naše rozhodnutí, trochu si přivstat a být tu dříve, protože nyní je parkoviště zcela plné.  Platíme a odjíždíme k dalšímu místu naší cesty, do nádherného, starobylého města Siena.

V Sieně parkujeme na STLP pod městem, z kterého je to dva kilometry do kopce k bráně starého města. Pěšky docela zabíračka a hlavně minimálně hodina na vrub cesty vzhůru. Ještě, že máme Milanův skútr, který nám poslouží jako kyvadlová doprava. Respektive poslouží našim ženám a dětem, my chlapy vyrážíme ostrou chůzí pěšky. Podle mapy jsme si určili místo setkání, ale nikdo z nás netuší, že ve městě probíhají slavnosti a tím pádem bude setkání téměř nemožné. To je důvod toho, že jsme se navzájem úspěšně minuli a po několika telefonátech zase setkali. O Sieně se právem říká, že patří k nejkrásnějším městům Toskánska a na jeho prohlídku jsou zapotřebí minimálně dva dny. Tolik času jsme neměli, ale dech beroucí náměstí Piazza del Campo a úchvatnou katedrálu, jsme si ujít nenechali. Před katedrálou na nás doléhá ta majestátnost a vznešenost stavby, všem se nám tají dech a musíme chvilku posedět na schodech, abychom si užili té atmosféry. Večer je tu konečně i první grilování a ochutnávání všeho dobrého, co jsme si nakoupili. Obě města, která jsme dnes navštívili, mají něco do sebe. Ale mě okouzlila Siena a její atmosféra.

Den pátý pondělí - 4.5.

Dnes se přesouváme k moři - záliv Talamone.

K moři přijíždíme okolo poledne, vyhlídnuté parkoviště je bezprostředně u pláže, která je k našemu zklamání plná řas a větví. Ale až tolik nám to nevadí,  voda je stejně studená a koupání tím pádem vyloučené. Skupina B ( rozuměj všichni kromě mě ) se rozvalili do křesel a pálí si kůži na slunci.

Až okolo třetí odpoledne je všechny zvedám a na kolech vyrážíme do městečka Talamone. Jen Milan a Maja volí pro přesun motorku a stávají se opět naším předvojem. V kavárničce u maríny si dáváme kafíčko a vínko, daří se mi rozšířit skupinu A o další členy a zkusíme vyjet ke strážní věži, kterou jsme viděli na úbočí za městem. Uznávám, že dostat se na horizont byla slušná práce, pekelné stoupání a pak kamenitá stezka, nám daly zabrat. Ale odměnou nám jel krásný výhled na okolí a dobrý pocit z překonání sama sebe.

Snad právě proto jsme tento večer rozjeli ve velkém stylu. Každý vyndal na stůl to nejlepší co měl, gryl nestíhal a víno se nestačilo chladit. S přibývajícím časem se zábava opravdu rozjíždí a my se smějeme už téměř všemu.

Hvězdou večera se stává Milan v okamžiku, kdy nás všechny chce  trumfnout v kvalitě vína a vyndává na stůl svůj "archívek". Před tím ho neopomíná řádně vychválit a upozorňuje nás na jeho zásadní kvality. Pak všem nalil a sledoval, jaká bude odezva. Mezi převalováním vína na jazyku a vychutnáváním padla otázka , kde že tak mimořádně lahodný mok koupil. A jaká byla jeho odpověď ? No v Baumaxu přeci! Nastal obrovský výbuch smíchu, Luboš na mě vyprsknul celý obsah vína z úst, Věrka se smála, až skoro spadla ze židle, Maja plakala, jen Milan nechápal, čemu se to smějeme. A aby to dorazil, tak se nechápavě zeptal: "A u Vás nekupujete víno v Baumaxu?"  A bylo vymalováno! Až později se dozvídáme, že lahev dostal jako dárek k vrtačce. Večer se opravdu povedl a bude na co vzpomínat. Talamone je opravdu malebné městečko na skále, kde se zastavil čas a o rozruch se tu stará jen malá marina a kitová základna u které jsme stáli. Ale pro milovníky túr je tu ideální terén pro výlety do přírodního parku Maremma .

Den šestý úterý - 5.5.

Lenošení bylo dost, takže dnes je na plánu Pitigliano - Sorano - Sovano - Saturnia.

První, byť krátkou zastávkou na dnešní cestě je skalní město nad údolím Lente - Pitigliano. Stavíme na malé vyhlídce nad městem a jsme překvapeni tou krásou, která se před námi otvírá. Žádná fotka ani vyprávění, nemůže popsat ten pocit, jenž máme při pohledu na toto skalní město.

Sorano, další místo, kam vede naše cesta, svým charakterem Pitigliano připomíná, jen je o poznání menší. Tentokrát jdeme i na prohlídku města, vcházíme malou branou do města,stísněné uličky, malé domky nalepené téměř na sobě a výškové převýšení, vytvořilo z města dokonalý labyrint.

Procházíme okolo pevnosti, která vévodí městu a snažíme se dostat k etruským jeskyním. Marně. Po hodině to vzdáváme a vracíme se zpět ke karavanům, zkusíme to z druhé strany města. Po výjezdu směr Sovano  a krátkém stoupání, vidíme žlutou ceduli Necropoli Chiesa di San Rocco - jsme na místě. Protože ještě není sezóna, jsme tu kromě místních údržbářů, které jsme evidentně vyrušili ze siesty, úplně sami. Kromě jeskyní a plastik v kamenech, vidíme přes údolí i na město, které nám ukazuje svou monumentální tvář.

Další zastávkou je Sovana, nejkrásnější vesnička v jižním Toskánsku, má pouze jednu hlavní ulici a nedaleko ní, jsou velká archeologická naleziště.  Procházíme vesničku a dýchá na nás neuvěřitelná pohoda a klid. Domy jsou opraveny, čisto a útulno, sedáme si  do jedné ze tří kaváren na presso a užíváme si klidu. Jediné co nás ruší je déšť, ale nemůžeme mít všechno. Pokračujeme 2 km na jih k archeologickému parku Citta del Tufo.  Za 5 EUR dostaneme mapku a jdeme do Via Cava , což jsou až 20 metrů hluboké cesty, které zde byly vytesány do skály. Trochu z nich na nás padá stísněný pocit, ale je to zážitek. Stejně jako další prohlídka etruských hrobek. Poslední dnešní zastávkou, kde chceme zároveň i přespat jsou přírodní sirné lázně Saturnia. Už pár kilometrů před cílem vím, že jedu dobře, charakteristický zápach je jasným důkazem. V okolí je více pramenů, ale tím nejznámější jsou kaskády,  cíl naší cesty. Při sjezdu od města dolů, vidím nalevo komerční komplex lázní, ale my odbočujeme napravo, do kempu.  Vzhledem ke včerejšímu náročnému večeru a dnešnímu dni, se rozhodujeme nechat koupele na zítra. Kdybych měl z dnešního dne něco doporučit, tak to bude Pitigliano a Sovana . Dva naprosté protiklady, ale oba úžasné.

Den sedmý středa - 6.5.

Trocha koupání a přesun do Montepulciana.

Ráno se necháváme odvést mikrobusem ke kaskádám a na dvě hodiny se noříme do léčivé vody. Původně jsem měl strach ze zápachu, ale není to tak hrozné, takže dvě hodiny uběhly jako (smradlavá) voda a my se vracíme  zpět ke karavanům.

 Na řadě je oběd a společné vaření cmundy neboli vošouchu. Chlapy se ujímají přípravy a ženám necháváme jen tu méně důležitou práci, pečení. S plným břichem a smradlavou kůží, odjíždíme do Montepulciana. Čeká nás náročná cesta přes pohoří s mnoha serpentinami, ale také s neopakovatelnými výhledy. Míjíme i Monte Amitu, vyhaslou sopku a zároveň nejvyšší horu ( 1.738 m) Toskánska. Původně jsem měl v plánu zde přespat a vyjet si ji na kole, ale vzhledem k tomu, že jsem na to zůstal sám,  myšlenku pouštím k vodě a pokračujeme dál v cestě. Tak snad příště. Okolí  Montepulciana nám všem učarovalo. Projíždíme typickou toskánskou krajinou, plnou syté zeleně, pinií a cypřišů. Je to nádherná podívaná a litujeme, že máme tak málo času. Rozhodně by stálo za to tu zůstat déle.

Do Montepulciana  přijíždíme okolo šesté večer, na nic nečekáme a vyrážíme do města. Bezprostředně u brány starého města, odkud se do kopce zdvíhá hlavní třída, vše  začíná.

Nepřeberné množství krámků nabízejících ochutnání místního výborného vína Nobile, sýrů a dalších dobrot. Jsme unešení géniem loci města, ochutnáváme, kupujeme, prohlížíme a nebýt únavy, která se hlásí o slovo, toulali bychom se městem do noci. Při návratu ke karavanům zjišťujeme, že jsme na STLP zůstali sami a ostatní karavany přejely na spodní, neplacené parkoviště. Myslíme si, že je to právě kvůli placení, ale z omylu nás vyvádí němečtí kolegové, kteří nás upozorňují na ranní trhy, které tu jsou každý čtvrtek od 7 hodin. Proto i my přejíždíme na spodní parkoviště a spokojeně usínáme . Jestli se někdy a někam do Toskánska vrátím, tak rozhodně do Montepulciana. Krásné město a ještě krásnější okolí - Pienza, Montalcino.

Den osmý čtvrtek - 7.5.

Relax u jezera Lago Trasimeno.

Ráno mě budí čilý ruch okolo karavanů, je jasné, že trhy jsou v plném proudu a i my vyrážíme dokoupit nějaké čerstvé potraviny před další cestou. O programu na dnešní den je rozhodnuto již od večera,  jedeme k jezeru Lago Trasimeno, do města Castiglione del Lago.

Stavíme na malém parkovišti, bezprostředně u pláže, parádní místo, ale chceme dnes v klidu grilovat a parkoviště je dost na ráně, přejíždíme tedy do 200 m vzdáleného kempu a začíná zasloužený relax. Všichni usnuli na slunci a já nemám odvahu je otravovat s nějakou aktivitou. Kolem třetí odpoledne začínám pokašlávat, bouchat dveřmi a snažím se, aby procitli. To se mi daří a odpočatí jdeme do nedalekého města.  Hned za branou se na nás vrhají místní obchodníci a tlačí do nás sýry a salámy. Trochu se necháváme "přemlouvat" a když jsme "po svačině", jdeme to zapít kávičkou. Tu si už platíme ze svého. Po návratu do kempu si dáváme fotbálek a sbíráme odvahu na koupání. Nakonec se já s Jendou a Lubošem jdeme "projít" do vody. A to doslova. Jezero je mělké, takže než se ponoříme alespoň po pás, jsme 500 m od břehu.

Po této vysilující rozplavbě přichází na řadu gril. Stoly se prohýbají, nikdo se už nemůže na jídlo ani podívat, takže jsme se rozhodli vše přepít. Každý vyndal ze zásob nějaké to toskánské víno a začíná ochutnávka. No, dnes se mi bude těžko usínat. K jezeru je dobré zajet na krátký relax, ale není to na dlouhé pobytí.

Den devátý pátek - 8.5.

Jediný cíl cesty Grave in Chianti.

Na tuto meku všech vinařů, vyhlášenou oblast proslulou vínem Chianti Classico, jsem se opravdu těšil.

Původně jsme tu chtěli spát, projet na kole La Strade del Galla Nero  ( cestu černého kohouta - symbol Chianti) a přechutnat nějaké víno, ale program byl tak nabitý, že jsem musel někde slevit, tím pádem mi na Chianti zbyl pouhý den.I proto jsme dnes vyjeli dříve, abychom před jedenáctou dopolední zaparkovali na STLP za městem a hned se mohli vydat do města. Greva má krásné náměstí, charakteristické domy s podloubími, nad nimiž jsou terasy a zahrádky. Ale to hlavní je zde víno a pochopitelně i jídlo. Na každém kroku narážíme na obchůdek s vínem a za nos nás chytá vůně šunky z mnoha malých řeznictví. V tom nejvyhlášenějším, na pravé straně náměstí, nakupujeme plnou tašku dobrot, pro nákup vína volíme krámek na konci náměstí ( u kostela), kde nás vítá starý pán, v jehož tváři se zračí nesmírná zkušenost a láska k vínu. Umí sice pouze italsky, ale vína tu má nepřeberné množství. Plním batoh a je splněno. Teď je na řadě kolo a výjezd do vinic. Po podrobném prostudování mapy zjišťujeme, že to není výjezd na hodinu, dvě, jak jsem si myslel, ale na celý den. Greve leží v kotlině a za vínem se proto musí do okolních kopců a na to máme už málo času. Dnešek je dnem návratu domů.

Na zpáteční cestě ke karavanům, se ještě stavíme na důležitém místě pro všechny vinaře. Jde o degustační bar, kde je nekončící množství vín a ty lze proti kreditu ochutnávat  až do omdlení. Je to pro mě smutný pohled, odcházím a mám sucho v krku. Nedá se nic dělat, čeká nás dlouhá cesta domů. Na parkovišti se loučíme s ostatními, kteří ještě pokračuji na Elbu a vyrážíme k domovu. Na Greve je zapotřebí se nechat celý den a noc. Den na kolo a noc na ochutnávku. Ovšem obojí bude náročné.

Toskánsko mohu bez sebemenších pochybností doporučit každému, kdo má rád nádhernou krajinu, krásná města a vynikající vína. Nesmíte vynechat  Luccu,San Miniato, Sienu, Sovano a Montepulciano, ale i spoustu dalších míst, která jsme nestačili navštívit, včetně Florencie. Už spřádám plány na návrat.