Toskánsko - díl 3,finále: Pitigliano, Saturnie, Voltera, Lago di Garda

Toskánsko nejsou jen památky, ale i nádherná příroda. Co takhle přírodní sirné lázně? V Saturnii nic neobvyklého. Jen ten odér ......

Den šestý, středa 9.5.

Počasí nám hraje do karet, modrá obloha, slunce a my odjíždíme do přírodních sirných lázní Saturnia. Máme před sebou devadesát minut cesty a jednu zastávku v nádherném skalním městě Pitigliano. Obě tato místa jsme navštívili již při minulé návštěvě Toskánska, ale jsou natolik úchvatná, že je musíme vidět znovu. Pitigliano jsme si chtěli původně projít, ale nakonec se spokojíme jen s pohledem z protějšího kopce a nafocením několika snímků.

Honza dnes odjíždí a raději než prohlídku města, volí relax v pramenech. V Saturnii  se marně pokoušíme zaparkovat přímo u místa koupání, ale podle očekávání je plno. Zamíříme na blízký STLP, rychle do sebe hážeme nějaké jídlo a jdeme se vyhřát a trochu nasmradit do přírodního vřídla. Je to opravdu k neuvěření, jen tak se válet v teplém proudu sirnaté vody, v místě zcela neorganizovaném a nezpoplatněném. Na dnešní dobu tak trochu zázrak.

Nám stačila hodinka, ale spousta ostatních zde tráví celé hodiny. To pro mě není. Vracíme se k autům, důkladně ze sebe smýváme smrad (tak trochu marně), loučíme se s Honsou a Janou, kteří se vracejí domů  a odjíždíme na západní stranu Toskánska, k moři. Našim cílem je přírodní rezervace Maremma. V několika článcích jsem si přečetl, že příjezd až k moři je komplikovaný a pro karavany nemožný, nicméně jsem to chtěl zkusit. Dokonce jsem psal e-mail do info centra, ale zůstal bez odezvy, tak uvidíme. Asi 10 km od cíle vidím cedule se zákazem vjezdu a za ní další, ignoruji je a pomalu jedu dál. Co už ignorovat nemohu je závora a velká značka zákazu kempování obytných aut. To je tedy konec naší návštěvy Maremmy. Ještě zkouším rodině nadhazovat možnost jet tam na kole, ale jsem přehlasován a otáčím karavan směrem do zálivu Talamone, kde máme vyzkoušené stání u moře.

Netrvá to dlouho, parkujeme u pláže, vyndáváme židle a oddychujeme na slunci. Po těch předešlých dnech, kdy jsme v tempu střídali místo za místem, jsme najednou až moc statičtí. Velím tedy k výletu do města na kolech. Po silnici je to kousek a aspoň se trochu protáhneme. V marině si vybíráme malé bistro, objednáváme nějaké dobroty a sledujeme cvrkot okolo lodí v přístavu. Den uplynul jak voda a my spokojeně usínáme, sice trochu smrdíme po zkažených vejcích, ale kdo by to řešil.

Den sedmý, čtvrtek 10.5.

Dnes spíme do sytosti, nikam nechvátáme a proto si můžeme snídani v klidu vychutnat před karavanem na sluníčku. Dopoledne se povalujeme na pláži a přemýšlíme, kam putovat dál. Vybíráme ze dvou cílů, buď Voltera nebo Massa Marittima. Nakonec se rozhodujeme pro Massa Marittima, je asi hodinku od nás a podle průvodce by to mělo být malé, útulné město. Je lehce po druhé odpolední, slunce je v plné síle a my vyrážíme na prohlídku starého města, které je od místa, kde parkujeme asi patnáct minut. Couráme se uličkami až k náměstí s dominantou katedrály San Cerbone a dál na Piazza Couleve , kde narážíme na malou hospůdku, plnou místních, kteří si vychutnávají siestu.

To je pro nás vždy dobrá reference. Neváháme, usedáme na zahrádku a usměvavá paní domácí se nás ptá, co pro nás může udělat. Pochopitelně italsky, anglicky neumí ani slovo, nezbude, než použít mezinárodní řeč - ruce a mimiku. A ejhle, vše dohodnuto. Dáváme si místní specialitu, plátek pečeného masa z divokého prasete. No velká paráda! Kupuji ještě místní víno Montegério a můžeme vyrazit dál.

V programu jsou bílé pláže okolo Rosignana Solvay, které v průvodcích vychvalují kvůli své jedinečnosti - bílé barvě pláží a blankytně modré vodě. Cesta trvá hodinku a při sjezdu z dálnice zjišťuji, že nejenom já, ale i moje navigace je tu poprvé. Nejprve nezná sjezd a když se chytá, zcela suverénně mě pošle pod most vysoký jen 2,2m. Už jsem si zvykl, proto v klidu obracím a k místu se dostává oklikou. U odbočky na pláž nás čeká nemilé překvapení v podobě závory a parkoviště, kde se nesmí nocovat. No nevadí, na tyto situace jsem připraven a ťukám do navigace další místo, ve Vadě u stadionu. Taky špatně, tam kde se má stát je zavřená brána. Dobře tedy, popojíždím pár set metrů na jih, kde jsem na Google viděl velké parkoviště. Parkoviště tu je, ale opět opatřené hradlem pro zamezení vjezdu karavanů. Začíná se ve mě trochu vařit krev! Vytahuji poslední trumf, ověřený STLP v Mazzanta. Tentokrát jsem se trefil, ale místo je od moře asi 200m, uprostřed zástavby a celé to tu působí nějak divně. Nechce se mi stát mezi baráky a k moři si tahat vše na zádech. Asi jsme zmlsaní, ale ten důvod, proč máme karavan je volnost, hledání míst bezprostředně u moře, chceme být co nejblíže přírodě, ale zároveň jí neškodit.

A tady nám pšenka viditelně nepokvete. Zkoušíme ze zoufalství ještě jedno místo a konečně trefa, zdá se být dobré. Vystupujeme z karavanu a jdeme se podívat na ten bílý zázrak. Ale to, co vidíme, nám dokonale vyrazilo dech.  Obyčejná pláž, lemovaná zprava obrovskou továrnou a zleva molem pro lodě. Moje nasranost dostupuje vrcholu, mačkám na navigaci Lago Di Garda, Torbola a odjíždíme z tohoto hrozného místa. Takhle jsem si svůj poslední den v Toskánsku nepředstavoval, ale i to je ponaučení.  Na Gardu je to více jak tři hodiny, dostatek času na zklidnění nervů, ale jak se zdá, dnes mi není přáno. Na jednom místě, kde se na dálnici napojuje zprava připojující pruh, vidím zelené Punto. Chci ho pustit tím, že přejedu do levého pruhu a nechám ho zařadit, ale do pruhu v tu chvíli najíždí motorka, takže se musím držet dál ve svém a chlapec si musí přibrzdit. No to jsem se splet. Chlapec nebrzdí, ale tlačí se na můj bok. Troubením na sebe upozorňuji a je to o fous. Ovšem to ho natolik rozběsnilo, že když mě poté předjíždí, troubí jak blázen. Mě stačí jen vystrčit levou ruku z okna a na pozdrav mu "po Italsku" kynu zdviženým prostředníčkem. Ovšem to zvíře nelenilo, předjelo mě a v rychlosti okolo sta kilometrů začalo prudce brzdit. Šestý smysl mi říkal, že něco takového může udělat a byl jsem na to připraven. To nás zachránilo od jisté bouračky. V tu chvíli povoluji uzdu emocím, doslova řvu a gestikuluji na něj všechny nadávky, co se dají vyjádřit rukama. Konečně sjíždím z dálnice a míříme k vytoužené Torbole, když se zpod auta ozve strašlivý zvuk. Zastavuji a s úzkostí se jdu podívat co se děje. Kola jsou v pořádku, lehám si tedy pod auto a už to vidím, uhnil mi pravděpodobně nějaký plech a za jízdy se vzpříčil pod autem. Díky vzteku, který se mnou cloumá, je v tu ránu venku a letí do příkopu. Pomalu se rozjíždím a čekám, to udělá. Zdá se, že je to ok a do Torbole už dojíždím v klidu. Na příčinu se podívám až zítra ráno, teď rychle do postele, ať zaspím ten hrozný den. Takových dnů víc a vezou mě k Chochlouškovi.

Den osmý, pátek 11.5.

Ráno se mi nechce z postele. Přemlouvá mě sluníčko a drnčící mobil, který jsem si zapomněl vypnout. Po snídani spřádáme plány, co s dnešním dnem. Jenda projevil přání vydat se na kole do kopců a na Lenku tím pádem zbyla pláž. Vydáváme se na Lago di Ledro po staré cestě Stráda di Ponale.

Je to desetikilometrové ostré stoupání a dá zabrat i zkušenému bajkerovi. Jenda bojoval jako lev a doslova se k jezeru vydrápal. Dolů si dáváme parádní sjezd a chvátáme za Lenkou na společný oběd do oblíbené restaurace na pobřeží. Opět nezklamala, výborné jídlo. Zde, v Torbole, je malý krámek, kde si každoročně kupujeme nové dresy a dnes je ten den D.  No a když už je máme, musíme je přeci vyvětrat. Všichni tři vyrážíme podél řeky Sarca do města Dro a zpět. Původně jsme chtěli večer odjet domů, ale je tu tak krásně, že měníme plány, zůstáváme přes noc. Ještě, než se vydáme kolem vody do Riva del Garda, lehám pod auto, abych zjistil, kde mi chybí ten plech, který mi včera večer přivodil ten stres. Je to vnější obal tlumiče výfuku, s tím domů dojedu.

Den devátý, sobota  12.5.

Je čas odjezdu. Loučíme se s Gardou a vydáváme se zpět k domovu. Po cestě se mi v hlavě honí vzpomínky na vše krásné, co jsme za těch pár dní viděli a znouvu si slibujeme, že se do Toskánska opět vrátíme.

Díl první: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=571879

Díl druhý: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=584633