Schwarzenberský kanál

Příroda svými sytými barvami připomíná malířovu paletu a počasí ještě není tak sychravé, abychom leželi doma za kamny. Je tu zkrátka podzim. Proč se tedy nevydat ke Schwarzenberskému kanálu.

Počasí nemá být, Bůh ví jaké, proto necháváme holky doma samotné a aby nám nebylo smutno, bereme si s sebou do party Míru, který s námi pojede také osamocen. Respektive bez rodiny, protože sám není. Vozí s sebou myš, která se mu nastěhovala do karavanu a stihla mu v něm udělat pěknou paseku, přičemž se úspěšně vyhýbala nastraženým pastem. Místem srazu si určujeme Novou Pec a tábořiště nedaleko přehrady. Trochu mě překvapuje, že jsme tu v pátek večer jedinými hosty, ale na druhou stranu se není čemu divit, je už po sezóně. Plán na páteční večer je jasný, nejprve u Míry v karavanu rozmístíme dostatečný počet pastiček a ponecháme myš nad spoustou voňavých návnad samotnou, věříc v její slabou vůli. A my si půjdeme čekání zpříjemnit do nedaleké hospody. Při cestě zpět odhadujeme, zda bude náš lov úspěšný či nikoli a co se stane, když myš odolá pokušení. Opatrně otvíráme karavan a s nadějí hledíme do míst s pastičkami. Je tam! Chytila se!

Míra může ulehnout ke klidnému spánku, ale než se tak stane, musíme ten úlovek oslavit, což děláme opravdu poctivě. Ráno prší. Ach jo, snad to neznamená konec našim plánům. Podle předpovědi to vypadá, že okolo poledne přestane pršet, proto odsouváme odchod a volný čas využívá každý po svém. Míra uklízí myšince a já s Jendou bohatě snídáme, zabaleni v teplé dece, sledujíc dopolední pohádky. Předpověď se pomalu naplňuje a je čas k přípravě. Kolo to dnes nebude, bereme tedy trekové oblečení, nepromokavé bundy a jdeme ke kanálu pěšky. Na Jelení je to kus cesty a není tedy divu, že jsme docela vyhladovělí.

Vítáme, že i v tomhle pokročilém datu je otevřený bufet a bereme ho útokem. Schwarzenberský kanál je nejdelší stoka na plavení dřeva v českých zemích, postavené v letech 1789 až 1822 podle projektu schwarzenberského lesního inženýra Josefa Rosenauera.

Dnes je jeho část zrekonstruována a v sezóně jsou zde pořádány ukázky umění stahování kmenů stromů pomocí vodního toku. Stavitelé mají můj velký respekt, stejně, jako samotná myšlenka. Zpět do Nové Pece volíme cestu lesem, která je sice o něco málo delší, ale zpestřením jsou skalní útvary, kolem kterých stezka vede.

Cesta ubíhá až do chvíle, než ztrácíme značení a ocitáme se na asfaltové cestě. Od téhle chvíle je cesta nekonečná… Do tábořiště se vracíme v pět hodin a v nohou 18km.
Z únavy by nám mohl pomoci relax v bazénu a to znamená přejet do Lipna nad Vltavou. Opět se ukazuje svoboda cestování karavanem, jednoduše se sbalíme a jedeme. Vzhledem k tomu, že přejíždíme z jednoho konce Lipna na druhý, máme možnost bezprostředně pozorovat, jak se vše okolo jezera postupně mění. Z krásné přírody, mnohdy téměř nedotčené, jsme přijeli do asfaltového království obcí Frymburk a Lipno. Navíc Lipno n. V. je v tomto období městem duchů, prázdné domy, hospody a ulice. Takže nic moc. Zaparkovali jsme přímo u aquaparku a bez rozmýšlení spěcháme rychle zrelaxovat. Večeře mě stojí poněkud víc, než jsem předpokládal. Jenda do sebe postupně nasoukává tolik jídla, že mám strach o jeho zdraví. Ale zbytečně, po lívancích se odvalil do auta na televizi a byl v klídku.
Neděli pojímáme pohodově, přejíždíme do Českého Krumlova na prohlídku nově otevřeného muzea nejslavnějšího šumavského fotografa Josefa Seidela, krátce se procházíme po městě a rozjíždíme se k domovům.