Putování Thajskem III. - Zlatý trojúhelník.

Pomalu se blížíme k nejsevernější výspě Thajska, do Zlatého trojúhelníku, dál je jen Barma a Laos. Spatříme dlouhokrké ženy kmene Kayan Lahwi  - Padaung, poplujeme po  Mekongu a ochutnáme pálenku z naložených hadů a ještěrů.

Sobota 20.2. - Chiang Mai-Thaton

Ještě než podruhé opustíme město, které vlastně zatím vidíme jen večer, pouštíme se vzhůru, na nejvyšší místo nad městem – Doi Suthep, kde je jeden z nejkrásnějších chrámů severu Wat Phra That Doi Suthep z roku 1383. Podle pověsti byl vystaven na místě, které označil posvátný bílý slon. K chrámu je možné vyjet výtahem nebo vystoupat po tři sta schodech, my volíme druhou variantu. Téměř u konce se na Honzu vrhají čínští turisté s žádostí o vyfocení se s ním. Jeho výška 197cm je pro ně raritou. 

Samotný chrám je opravdu něco, co Vás pohltí a ohromí současně. Cítíme, že tohle je tím správným místem k požehnání od místního mnicha. Klekáme před něj a podstupujeme rituál zakončený pověšením bílého náramku na ruku. Je to silný zážitek.

Zde na severu nás má čekat další neopakovatelná věc, na vlastní oči zhlédnout dlouhokrké ženy kmene Kayan Lahwi  - Padaung, které se uchýlily do Thajska v osmdesátých letech, kdy došlo v Barmě k jejich brutálnímu přesídlování. Celková populace je pouze okolo 180.000 a o to větším zážitkem je vidět tento kmen na vlastní oči. Měl jsem v sobě představu horské vesnice a v ní Kayany žijící a hospodařící, ale skutečnost je zcela jiná. Příležitosti se chopili thajští podnikatelé, vytvořili jakési umělé kayenské vesnice, kam přestěhovalo z utečeneckých táborů několik rodin, a udělali z nich „profesionální Kayany“. Rodiny ve vesnici žijí, ženy tkají tradiční šály, vyrábí suvenýry a ochotně se fotografují s turisty. Za to dostávají měsíční gáži. Muži se skrývají za domy a jejich život zeje prázdnotou, nemají kde hospodařit, nemají půdu. 

Mísí se ve mně mnoho pocitů, ani se mi nechce příliš fotit, jsem z toho smutný a zklamaný. Napadají mě slova, jako lidská ZOO, gheto, utečenecký tábor nebo živý skanzen. Oni vlastně nemají jinou možnost, protože druhá cesta je návrat do uprchlických táborů, cesta k hladu a utrpení. 

Oprostím-li se od těchto chmur, dlouhokrké ženy jsou opravdu fenomén a rarita. Spirály se začínají dívkám navlékat již od věku 5 let a postupně s léty, se přidávají další závity. Spirála tak tlačí na svaly klíčních kostí, které se svěsí a vytváří se optický klam dlouhého krku, který je ve skutečnosti v původní délce. O tom, proč to vlastně dělají, se vede mnoho teorií, tou nejpravděpodobnější může být ta o první Kayen ženě, jež byla dcerou mořského draka. A ženy se od té doby vyčesáváním vlasů a prodlužováním krků chtějí přiblížit své předchůdkyni. 

Blíží se podvečer a my bychom rádi viděli západ slunce z ochozů chrámu nad obcí Thaton, což se nám daří a spolu s pohledem na meandrující řeku Mea Kok je to krásný závěr dne.

Dnes se večerní život nekoná, vesnice je liduprázdná a do tmy žmourá jen pár žárovek z pojízdných jídelen. 

Neděle 21.2. -  Thaton-Mea Salong-Mea Sai

Pokračujeme dál v naší cestě ke zlatému trojúhelníku – Golden Triangle.  Oblékáme se do teplých věcí, protože část dopolední cesty absolvujeme motorovými loděmi po řece Kok, rádi bychom dojeli až k sirným lázním. Podle nízkého stavu vody to vypadá, že se nám náš záměr nepodaří.

Plujeme podél opuštěných břehů, z kterých se tu a tam objeví sací potrubí pro závlahy přilehlých polí. Řeka meandruje mezi kopci, nad nimi se často vznáší kouř, což je neklamné znamení způsobu zúrodňování polí. Je zde zvykem lesy a zarostlá houští vypalovat a následně osazovat ovocnými stromy nebo ananasem.

Lodivod umně kličkuje mezi vyčnívajícími kmeny a balvany, místy plavba připomíná spíše vodní slalom než klidné plutí po řece. Podle předpokladu končíme před posledními peřejemi, které již sjízdné nejsou, zbytek cesty tedy dojíždíme auty. Neklamné znamení blížících se sirných lázní, je typický zápach sirovodíku. Moje představa o přírodním vřídlu bere brzy za své, jde o klasické pojetí lázní.  Ostatní se jdou vyhřát do teplé vody, já volím raději masáž. To je nesporná výhoda Thajska, na každém rohu možnost si alespoň trochu odlevit od bolesti zad nebo se jen tak nechat hýčkat, krásný relax. Další zastávkou je osada Mea Salong,  než se k ní dostaneme, potrvá to ještě více jak hodinu, ale bez delšího cestování se Thajsko nedá poznat.

Nejen zde, ale prakticky všude se setkáváme s množstvím vyvěšených vlajek. Žlutá s oranžovým kruhem uvnitř je Buddhistickou vlajkou a kruh symbolizuje Dharmačakru - v originále osm paprsků osmidílné stezky.  A národní vlajka, jejíž barvy červená-bílá-modrá znamenají základní tři pilíře země: lid-buddhismus-monarchii.Na jídlo během cesty využíváme již po několikáté hotelové resorty, jednak kvůli sortimentu a také ceně. Jsou to ve většině opuštěné komplexy bez hostů a majitelé se je snaží udržet nad vodou alespoň nabídkou jídel. Vše je formou švédských stolů, což je pro nás Evropany výhodou, protože jídlo vidíme a víme tedy, do čeho jdeme. Dnes vybíráme obrovský hotelový komplex, kde je kromě nás ještě pár Asiatů, a to je vše. Žádný ubytovaný host, dlouhé prázdné chodby, zírající recepční, dům hrůzy. Ale s jídlem je to jiné, obrovský výběr a vše chutné. Opět ochutnáváme nová jídla a jednoznačným vítězem se stává polévka z kokosového mléka, kterou si host duchucuje sám. Do misky se postupně dávají tyto ingredience: smotky rýžových nudlí, po lžičce cukru, ananasu, česneku, zázvoru, drcené sušené maso a pochopitelně chilli. 

Opouštíme pláně a míříme do hor, naše Toyota dostává zabrat, musí vyšplhat do nadmořské výšky okolo 1.500m. Oblast Mea Salong je známa tím, že to byla bašta opiového krále Khun Sa, který zde prostřednictvím barmánských rolníků produkoval opium a zásoboval jím vyspělé státy až ze 60% jejich poptávky. Američané se mnoho let snažili Khun Sa zneškodnit vypsáním odměny nebo financováním přímého boje, ale úspěchu dosáhlo až národní vojsko, které opiového magnáta v osmdesátých letech zatlačilo do Barmy. S pomocí vlády se poté na místo políček máku dostává čaj, který je tu pěstován s úspěchem do této doby. Na trhu v Mea Salong můžete ochutnat nepřeberné množství sušeného ovoce, ořechů i několik druhů místního čaje, to vše pod taktovkou čínské menšiny, která obývá tuto oblast. Jsou to potomci čínských vojáků, kteří zde v šedesátých letech zakotvili při cestě z Číny do Barmy a dodnes tu mají zásadní vliv na život a kulturu.

Slunce se pomalu blíží k horizontu, pořizujeme ještě pár snímků čajových plantáží a do cíle, města Mea Sai nám zbývá slabá hodina jízdy. Město je nejsevernější výspou Thajska, odtud vede jen pěší most přes řeku Sai do Barmy ( Myanmaru), je to přirozená zastávka na cestě do Zlatého trojůhelníku.  Ubytováváme se přímo u čtyřproudé silnice, vedoucí k hraniční bráně, a teď večer jsou obě strany silnice obsypány nesčetným počtem stánků s jídlem.  Shazujeme zavazadla na pokoji a vydáváme se směrem k hranici, je to odhadem 500m, a čím blíže jí jsme, tím zvláštnější pocit máme, nic nám nehrozí, ale ten pocit být na hranici  Barmy, která je jedním z nejrepresivnějších režimů současného světa, je zkrátka zvláštní.  Okolo nás je neskutečný mumraj lidí, aut i motorek, výkřiky trhovců i Barmánců, vracejících se do země, tma, my jediní Neasiaté, to vše nám do krve pumpuje endorfiny.

U brány před mostem se obracíme a jdeme si vybrat něco k jídlu. Konečně, Jendovi se hlady kroutí palce u nohou. Vybíráme stánek, za nímž je improvizovaná jídelna, plná místních lidí. Thajci žijící ve městech doma příliš nevaří, buď si dojdou na jídlo do ke stánku nebo si odvezou jídlo domů. Sedáme si na schody pokryté rohoží k malému stolku a obratem je u nás mladý muž s rouškou na obličeji a vybízí nás k objednávce. My máme jasno, chceme pad htai- nudle, ale jak to vysvětlit jemu nevíme. Ani jídelníček, dáli se to tak nazvat, nám není k ničemu, je sice ve třech jazykových mutacích, ale asijských. Nakonec ukazujeme na malou fotku jídla, pod kterou tušíme, že by se mohly nudle s kuřetem skrývat. Bodáme prst na fotku jídla a doufáme, že nedostaneme žáby. 

V mezidobí sledujeme brilantní sehranost pěti lidí, dvou, co roznášejí jídlo, jedné myčky nádobí, ženy, co dělá přípravy kuchaři, a samotného kuchaře. Je to koncert, všichni dělají, co mají, zábavné i poučné zároveň. Kde jsou různé hygienické a další předpisy, které nám někdy stěžují život u nás v Evropě? A je to tu, už vidíme naše talíře a na nich opravdu nudle, ještě si je dochucujeme chilli a jdeme na to. Jsou skvělé! A cena? Pouhých 40 THB. 

K jídlu se váží i dvě poznámky. Thajci jí pouze se lžící a vidličkou, nůž nepoužívají, a když Vám obsluha podává jídlo s nataženou rukou, tou druhou si ji ze spodní strany přidržuje, což je   výraz úcty k hostovi. Po cestě do hotelu pochopitelně neodoláváme i dalším dobrotám a lehnout si jdeme s pocitem "dobře vykonané práce". 

Pondělí 22.2. - Mea Sai-Chiang Mai

Je to už pátý den za sebou, co máme k snídani buď volské oko, nebo toust s marmeládou, už se nemůžeme dočkat nějaké změny. Dnes mě zase dostala thajská ležérnost. U snídaně mi chyběla sklenka studeného mléka, proto jsem požádal obsluhu, zda by mi ji nedonesla. A co mladý muž udělal? Vzal skleničku, nalil do ní horké mléko od kávy a zasypal vše ledem. Nemám mu to za zlé, ono to není tak neobvyklé.Když si jde dát Thajec pivo do hospody, automaticky ho zasype množstvím ledu. Důvodem není jeho teplota, ale naředění alkoholu vodou. I buddhismus jde někdy obejít. Ale my jsme tu kvůli něčemu jinému.  Zlatý trojůhelník – Golden triangl, bod, kde se sbíhá Thajsko, Barma a Laos, tam nyní míříme.

Místu vévodí obrovská socha zlatého Buddhy na břehu řeky Mekong a jeho přítoku Ruak, a ten kdo zamíří na sever země, si ho jistě nesmí nechat ujít. Nehledejte v tom však žádnou jinou mimořádnost než tu zeměpisnou, je to stejné, jako když se vydáte do Norska k Nord Cup. 

Po prohlídce musea opia, jehož podstata je sama o sobě zvláštní, nasedáme na loď a po Mekongu míříme do Laosu. Lépe řečeno, do laoské tržnice na druhé straně řeky. Zde se pod vedením komunistické strany Laosu, prodává neuvěřitelné množství kopií značkového zboží. A že je na výběr! Prakticky nejde odolat, my kupujeme parádní „Nord Face“ batoh. Tímto se omlouvám výrobci. 

Je čas na návrat, otáčíme střelku kompasu na jih. Dříve než po třech hodinách jízdy dorazíme do naší základy v Chiang Mai, máme poslední zastávku a věru mimořádnou. Žádný buddhistický chrám klasického střihu, ale avantgardní dílo thajského malíře Chalerm Chai - Wat Rong Khum neboli White Temple.

Leží  jižně od Chaing Rai a hned první pohled na něj vyvolává emoce. Je to kýč, avantgarda, monument nebo jen zhmotnělé umělcovo ego. To vše má ale jednoho jmenovatele, veliký kus práce s citem pro detail.  Sám umělec říká, že se pokouší o jiný pohled na souboj dobra a zla. Takže na stěnách chrámu jsou zobrazeny malby dobra - Michael Jackson, mimoň, kung fu panda, a oproti nim na straně zla - postava z hororu Saw, alkohol nebo chtíč.

Pitoreskní stavba s sebou nese i další nevídanosti. Již jsme si zvykli, že se v chrámech zouváme a nefotíme, vše pod dohledem hlídačů, kteří buď slovně, nebo cedulkami na věc upozorňují, ale zde jsou uniformovaní muži s píšťalkami a megafony. Takže to vypadá tak, že před vchodem do chrámu křičí strážní do megafonu, aby se návštěvník zul a jiný, uvnitř, aby zase nefotil. V chrámu? Megafon?  Tam, kde by se měl uctívat Buddha a meditovat?  Největší opulencí jsou toalety provedené ve zlatě jak z venku, tak i zevnitř.

Stavba byla započata roku 1997 a doposud pokračuje, vše z umělcových  financí, protože do chrámu je vstup zdarma. Ale podle mého soudu je to skvělý marketing, návštěvník přispěje jinou formou. Může si koupit zdobený plíšek, napsat na něj svůj vzkaz a pověsit v blízkosti chrámu, může si zakoupit umělcovo dílo jak v originále, tak i repliku a ve vedlejším komplexu se najíst, napít a zakoupit nějaký ten reklamní dárek. Princip je podobný marketingu fotbalových velkoklubů, které vydělávají nikoli na vstupném, ale na dresech. Ale není to odsudek, je dobré to vidět a posoudit sám na sobě, jakou to na člověku zanechá stopu. 

Dnes je snad největší horko od doby, co jsme v Thajsku, proto nám přijde vhod ledové frapé a úkryt v klimatizovaném autě, které s námi uhání do Chaing Mai. 

Díl první: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=498725

Díl druhý: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=498968