Přírodní park Sölktäler je klenotem Nízkých Taur a skrývá v sobě netušené zážitky z velehor. Pro milovníky divoké přírody je to doslova ráj.
Někdy se věci stanou sami od sebe, tak trochu náhodou a prožitky, které s sebou přinesou, se vepíšou hluboko do paměti a přesně tohle je případ mé návštěvy NP Sölktäler. Ale hezky postupně…
Blíží se víkendové dny a s nimi i dlouho plánované zahájení lyžařské sezóny na ledovci. Předpověď počasí je skvostná, sněhu dostatek a tak si svoji hlavu pomalu převracím z letního, do zimního módu a těším se na první oblouky zaříznuté do sněhové pokrývky. Jenže s koncem týdne se mi rozpadá posádka, Jenda má před sebou první zápočet a tak musí dát přednost biflování, čímž pádem mě nechává ve štychu. Sakra, říkám si v duchu, když už je jasné, že na rozhodnutí, zda odjet na Hintertux zůstanu sám a to je přesně ten okamžik, který nesnáším. Moc bych chtěl jet, ale zároveň si vymýšlím důvody, proč je to hloupost-ta dálky, budeš tam sám…Kolikrát já už tohle prožil! Dobře, nepojedu nikam, vždyť za čtrnáct dní nás čekají skialpy na Stubai a tam si užijeme sněhu až nad hlavu. Je rozhodnuto a mě se ulevuje, jenže večer mi opět skočí do hlavy brouk a vrtá mi v ní tak dlouho, až otvírám stránky jedné skupiny horských nadšenců a začínám virtuálně brouzdat po horách. A vida, kluci jedou na jeden den do Nízkých Taur, to nevypadá zle a navíc výšlap do 2.599 m na Grosser Knallstein je velkou výzvou. Tak dobře, vyhodím zase lyže z karavanu a nabalím zpět batoh a boty. Vyjedu v pátek odpoledne do Sankt Nikolai am Sölktal, kde na parkovišti přespím a počkám na ostatní, kteří dorazí v sobotu okolo osmé hodiny ranní. Cestu na jih bych už „mohl vyučovat“, jedu tím směrem snad po sté, ale dnes mám hned na začátku malé zpestření a tím je nefunkční Gobox. Projíždím pod mýtnými bránami potichu, jako myška, žádné pípnutí z krabičky a to nevěští nic dobrého, což mi nakonec potvrzuje i obsluha čerpací stanice, kam z nutnosti zajíždím, strohým „ Box ist kaputt“. Naštěstí stačí pouhá výměna krabičky, za krabičku a frčím setmělou krajinou dál, až k bráně NP Sölktäler, do Stein am Enns a začínám nabírat výškové metry k Sölkpass. Je tma jak v pytli, takže z okolní přírody nevidím z hola nic a jen se mohu domnívat, jak pěknými místy se silnice klikatí. Po čtyřech hodinách jsem na místě, karavanem se uvelebuji v rohu parkoviště a jdu si prohlédnout malou vísku, která se mi pro tuto noc stane domovem. Podél potoka Bräualmbach je rozeseto několik domů, hospoda a kostel, to je všechno. Doslova konec světa. Teplota se mezitím dostala mírně pod nulu a tak spěchám zpět do vyhřátého karavanu, abych se zachumlal pod peřinu a nabral sílu na zítřejší výšlap.
Vstávám, za okny je tma, pomalu se dostávám do ranního rytmu a po očku sleduji hodiny, abych byl připraven na včasný odchod. Přeci jenom nás čeká převýšení 1.500m, přičemž dochozí čas na vrchol je pět hodin a když k němu přičtu nějakou tu dobu strávenou u vrcholového kříže a cestu zpět, je jasné, že dolů budeme přicházet na čelovky. Parta přijíždí na čas a na jejich výrazu tváře je vidět, že toho na dnešek moc nenaspali, ale odhodlání zdolat nejvyšší kopec Gr.Knallstein, je nezpochybnitelné a tak se společně pouštíme po trase 791 úbočím údolí vzhůru k cíli. První hodinu jdeme lesem a na slepo, protože vrchol se před námi stále úspěšně skrývá, až v okamžiku, kdy se naše stezka několikrát prokřižuje přes polní cestu, se před námi objevuje osluněný skalní masiv, jehož krásu si na plno vychutnáváme na louce u lovecké chaty Kaltherberghütte.
Chata je sice zavřená, ale i tak se tu myslí na nás zpozdilé turisty, ve dřevěném korytě se chladí pod tekoucí vodou pivo a nealko, a je na každém z nás, aby po vypití nápoje, vhodil patřičný obnos do kasičky. Skvělé, ale k nám domů nepřenositelné, tak daleko jsme se ještě nedostali. Díky časovému presu musíme odolat lákavé nabídce a po louce přecházíme do modřínového porostu, který se s výškou mění v kosodřevinu. Ale to už jdu sám. Ne, že by mě parta vypudila, ale chtěl jsem jít svým tempem a tak jsem nechal ostatní za sebou, a dál půjdu sám. Cestička se klikatí přes potoky a zamrzlé mokřady, až mě dovádí k jezeru Unterer Klaftersee 1.884 m a já se ocitám v pohádce. V jezeře se zrcadlí majestátný vrchol na blankytně modrém pozadí jasného nebe, a kdyby to nebylo skutečné, musel bych si to vymyslet. A abych se mohl ještě více nasytit tím vším, co mě obklopuje, stezka pokračuje nad jezero a nechává mě shlédnout do lůna horského kotle.
Míjím ještě Oberer Klaftersee a nevím kam dříve s očima, když v tom zvedám hlavu a údivem téměř přestávám dýchat. Jsem tu zcela sám, obklopen horskými velikány, ostrými skalami, vrcholy i průrvami, to vše se teď v plné síle odehrává přímo přede mnou. Ta síla okamžiku, samota a nicotnost mé osoby je nekonečná. Každý krok si vychutnávám a snažím se, aby se mi tyto chvilky otiskly hluboko do paměti. Vím, působí to jako klišé, ale vem to čert, já to opravdu zažívám!
A to není ani zdaleka konec, ještě mě čeká pohled z úbočí skalního převisu na jezero Weißensee 2.229 m a poslední stoupání na vrcholový hřeben. Tohle si opravdu musím užít! Po třech a půl hodinách jsem na vrcholu! Ty fascinující výhledy na Dachstein a sněhem pokryté vrcholky Schladmingských a Wölzských Taur jsou jen pro mě. Nezapomenutelné!
Obloha je sice bez mraků, ale fouká studený vítr, který se do mě nekompromisně zakusuje, a tak na sebe navlékám všechno, co jsem si s sebou přinesl a usedám na kámen, abych snědl svačinu a nabral trochu sil. Netrvá to ani půl hodinu a už se do mě dává zima, proto se loučím posledním pohledem po horizontu a začínám sestupovat dolů.
Hned pod úbočím narážím na mojí skupinu, kterou teprve vrchol čeká, rychle zaháním myšlenku se s nimi ještě otočit zpět a klesám dál do Sankt Nikolai am Sölktal. Po šesti a půl hodinách jsem u karavanu, plný zážitků a pocitů, které byly opravdu silné. A právě díky tomu se emotivně rozhoduji si pobyt v horách ještě prodloužit o den, jen se přesunu o několik údolí na sever k Hinterstoderu a zítra vylezu na Kleiner Priel.
