Novohradsko

Konec týdne je hektický, žehlím samé průšvihy a jediné, co mě drží nad vodou je fakt, že víkend strávím na kole s partou kamarádů v oblíbených Novohradských horách.

Naší základnou se stane obec Benešov nad Černou, já jedu jako obvykle karavanem a kluci budou mít zázemí ve Fíšově domě na náměstí. Před čtvrtečním odjezdem si na Google studuji možnost parkování, protože bych byl rád co nejblíže partě a zdá se, že svůj karavan budu moci zaparkovat hned u Fíšova domu, což by bylo ideální. Ale po příjezdu do obce zjišťuji, že to nebude tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo, na náměstí se totiž chystá pouť a tudíž je o prázdná místa nouze. Nicméně se s trochou drzosti namáčknu mezi atrakce a budu doufat, že mě nikdo nevyhodí. Konec konců, jsem vlastně se svým domem na kolečkách mezi "svými", jen mi chybí střelnice nebo řetízkáč. Chvíli po mém parkovacím manévru jsou na místě i kluci-Fíša, Honza a Ruda, což znamená, že můžeme jít na jedno točené. Ráno mě budí nezvyklý hluk, bouchání trubek a hlasité povely nejprve přisuzuji ranní aktivitě kolotočářů, ale jakmile rozhrnu záclonku, zjišťuji, že je vše jinak. Okolo mě je čilý "stavební ruch", stánkaři si staví svoje plachtové krámky a je jasné, že já zabírám minimálně dvě místa. Že bych vyndal markýzu, otevřel okénko a prodával třeba hranolky? Ne, raději přejedu jinam a budu se věnovat tomu, proč jsem přijel, tedy kolu. Karavanem složitě kličkuji mezi stánky a přemýšlím, slovy klasika: "Kam s ním". Jsem na vsi, tak by to snad neměl být problém, říkám si a zahýbám do jedné z ulic, na jejímž konci je travnatý plac a místní hasičská zbrojnice. Přesně místo pro mě.
Konečně se mohu nasnídat a vyrazit za klukama. Dnešní trasa povede převážně po lesních cestách nebo opuštěných příhraničních silnicích a právě po jedné z nich se dostáváme k první "pivozastávce", do Hojné Vody a vychlazená plzeň nám natolik zachutnala, že se nám ani nikam dál nechce.

I přes pokles morálu v sobě nacházíme sportovního ducha a přes Nové Hrady přejíždíme k naším jižním sousedům, do příhraničního města Weitra, které se, krom jiného, pyšní titulem nejstaršího pivovarnického města Rakouska.

Na kouzelném náměstí si sedáme pod slunečníky, a protože je čas oběda, necháváme se rozmazlit místní kuchyní a u radlera přemýšlíme nad další trasou. Tedy jen někdo, Honzovi myšlenky míří úplně jinam a všechny nás překvapuje otázkou: „Chlapy, máme my vůbec na večer nějaké víno?" A když se mu dostává záporné odpovědi, nelení a běží do místního Intersparu, aby se vrátil se třemi lahvemi v ruce a nebeským úsměvem na tváři:" Hele co mám" a ukazuje nám etikety našeho oblíbeného vinaře.

Lahve mizí v našich batozích a před námi je cíl naší cesty, Nebelstein 1.017 m n. m, výrazný vrchol severní části rakouských Novohradských hor, ležící 4 km od české hranice.

První úsek cesty podél Lužnice je pohodový a nic nenapovídá tomu, že nás čeká 400 metrové převýšení, které nám dává slušně zabrat, ale odměnou nám je krásný výhled do kraje a domácí sýr v chalupě Nebelsteinenhütte, která je hned pod vyhlídkou. Zpět už je to z kopce, ale i tak se do Benešova vracíme až po sedmé hodině a v nohou máme poctivých 85km.

Po včerejšku se mi špatně vstává, naštěstí mi z postele pomáhá slunce a vypadá to, že sobota bude jako vymalovaná.
Dnes bychom rádi dojeli k německému prameni Lužnice a už z mapy je vidět, že nás nečeká žádná lehká trať.

Cesta vede převážně lesem, který nás chrání před spalujícím sluncem, ale v kopcích nám nepomůže nikdo, to si musíme odpracovat sami. U pramene Lužnice doplňujeme vodu a přes Karlstift a Pohoří sjíždíme k Baronovu mostu, kde je konečně přestávka na pozdní oběd.

Odpoledne se přehouplo do své druhé poloviny a je nejvyšší čas k návratu, ne, že bychom někam spěchali, ale nad námi se začínají kupit mraky a podle jejich ocelové barvy mohou přinést pořádný šupec. A u Žofína to začíná, silnici začíná skrápět drobný déšť, který je předzvěstí pořádné průtrže mračen šlapeme co to jen jde a do Benešova přijíždíme za minutu dvanáct.

Jen co za námi zaklaply dveře, z nebe se spouští doslova provazy vody. Tak to bylo o fous! Tachometr mi ukazuje 70km a myslím, že si zasloužíme kapku toho skvělého rakouského vína, které jsme si s sebou vozili jako miminko.
Bohužel nejde jen o nějakou přepršku, ale o příchod studené fronty, která znamená deštivé počasí i pro následující dny. I přes to uléháme s trochou naděje, že zítra bude lépe. Bohužel o nedělním počasí nejde říct, že je zrovna cyklistické, stéle prší a výhled i na další hodiny není dobrý. To znamená jediné, konec našeho novohradského šlapání, balíme a s trochou smutku v duši odjíždíme domů.