Novohradské Hory

Novohradské hory, malebný kraj s divokou přírodou a spletitou sítí stezek a cestiček, vedoucích hlubokými lesy, po hrázích rybníků, od vesnice k vesnici nebo jen tak končící uprostřed přírody.

Jako výchozí místo volíme obec Hojná Voda s velkým parkovištěm v centru obce, kam se s našimi bydlíky pohodlně vejdeme. Nad parkovištěm je hostinec, ve kterém dnes večer probíhají vepřové hody. Není tedy o čem přemýšlet, jdeme na prasátko. My i Krajícovi se činíme a na stůl nám postupně přistává tlačenka, jitrnička, koleno a jako zákusek palačinka s pohárem. Vše jsme poctivě podlévali pivem a na trávení i panákem "jégra". Myslím, že to byl solidní základ pro náš zítřejší výšlap na Kraví a Kuní horu. Díky včerejšímu dlabanci snídám neobvykle málo, ale víc, jak moje sytost, mi dělá starost počasí. Okolní lesy jsou zahaleny do mlhy a ta se ne a ne hnout z místa. Uvidíme, třeba  budeme mít štěstí a během cesty na vrchol Kraví hory se mlha rozplyne. Stoupáme k jedné z dominant Novohradských hor s vrcholem v 935m, jejíž původní název byl Kamenná hora a ke svému původnímu názvu přišla podle dobytka, který spásal kamenné pole, dnes zarostlé náletem. Je tak mizerná viditelnost, že máme co dělat, abychom našli skalní útvar Napoleonova hlava, a váháme, zda má vůbec smysl vystoupat na rozhlednu.

Ale co kdyby její 24m vysoký vrchol končil nad mlhou? Vyšlápli jsme v očekávání 130 schodů, abychom zjistili, že vidíme, že nic nevidíme.

Pokračujeme dál přes sedlo k dalšímu z vrcholů, Kuní hoře a po jejím úbočí zpět do Hojné Vody.

Kromě těchto dvou dominant je nedaleko pod osadou i obec Dobrá Voda, nesoucí název po pramenu vyvěrajícím pod Kraví horou, a jejíž dominantou je barokní kostel Panny Marie Nanebevzaté.

Do obce se dostáváme malou oklikou přes Paseky, osadu, kde trvale žije šest obyvatel a jedním z nich je i Robert Blíženec, soukromý zemědělec, který se snaží o obnovu zdejších luk a pastvin a trpělivě pracuje na krajinné architektuře. A právě u jeho dřevěné kapličky se zastavujeme a obdivujeme krásu místní krajiny. Dnešek byl poučný, krásný a plný nových zážitků.

Včera jsme byli kvůli špatnému počasí ochuzeni o pohled na okolí z rozhledny na Kraví hoře a dnes je šance na reparát. Hned od rána je jasná obloha bez mráčků. Než se ostatní vykulí z postelí, nazouvám si běžecké boty a vybíhám vzhůru k rozhledně, abych z jejího ochozu zhlédl krásy Novohradských hor a díky dobré viditelnosti i šumavské vrcholy Smrčina a Plechý.

Vracím se dolů právě včas, všichni jsou připraveni k odjezdu a v plné parádě. Nejedeme příliš daleko, jen do několik kilometrů vzdálených Nových Hradů, k parku Terčino údolí. Ten má pro svoje návštěvníky připraveno dvanáct 12 zastávek, z kterých nás nejvíce zaujaly-umělý vodopád na řece Stropnici, 500 let starý dub a tvrz Cukštejn.

Park prošel v minulých letech rekonstrukcí, ale peníze stačily pouze na třetinu z celé rozlohy a mimochodem, na rekonstrukci se zde podílí i již zmiňovaný pan Blíženec. Po návratu ke vstupní bráně vystavěné roku 1797, přejíždíme na hlavní parkoviště a jdeme vzhůru kopcem na prohlídku města, což je poněkud rychlá disciplína díky našim dětem, které nás tlačí do cukrárny. Vybrat ji nebylo těžké, protože ve městě je jen jedna, u brány před hradem, ale za to výborná. Po pohárech a dalších dobrotách si s dětmi měníme role. Tentokrát je tlačíme zase my a to na prohlídku hradu. Zpět k autům přicházíme se setměním a večer si zpříjemňujeme ochutnávkou vín z Mírova archívu. Ten pocit, když v pondělí ráno vstáváte a víte, že Vás nečeká cesta do práce, je k nezaplacení. Míříme přes hranice do sousedního Rakouska k městečku Schrems. Zde stojí zážitkové centrum Tajuplný odní svět a nutno podotknout, že to sousedé pojali grandiózně a všichni jsme z expozice nadšeni. Vše dotaženo do posledního detailu, včetně českých popisů a drobných radovánek pro děti.

Na areál navazují ještě trasy pro kola i pěší, my jdeme k rozhledně Himmelsleiter, což jsou takové schody do nebe, z jejichž ochozu je krásný výhled na celý přírodní park Hochmoor Schrems.

Myslím, že by se zde dalo vydržet i déle, ale na pořadu byla dětmi dlouho očekávaná návštěva bazénu. Přemísťujeme se se tedy do nedalekého Gmündu a jdeme se ohřát do slaných bazénů, vířivek a saun. Jediné, co nám kazí dojem, jsou ty davy lidí, je téměř nadlický úkol se propracovat k nějakému tomu lehátku, nemluvě o nějakém relaxu. Naštěstí se s přibývajícím časem bazén vylidňuje a my si konečně můžeme užít všeho do sytosti. Počasí si s námi zahrává, včera krásně, dnes zase oblačno s deštěm. Ráno mžouráme ven z okénka karavanu a na žádnou túru po okolí to nevypadá. Místo toho tedy bereme za vděk městem České Budějovice a skvělým obědem u našich přítel v indické restauraci. Stylovou tečkou končíme naše putování po našem rodném kraji, který nás stále nepřestává překvapovat.