Neusiedler See

Uplynuly dva měsíce od naší poslední návštěvy Neusiedler See a už jsme mířili opět do Burgenlandu. Tentokrát se skupinkou cyklistů a na opačnou stranu jezera, do Rustu.

Ve čtvrtek ráno si přivstávám, ještě trochu popracuji a můžeme se spolu s Jendou, vydat na cestu. Nevím proč, ale cesta směrem k jezeru mi přijde strašně příjemná a ubíhá mi. Takže, než jsme se nadáli, parkujeme před Storchencamp v Rustu. Paní recepční je trochu pomalá a roztržitá, když si mě konečně nachází v databázi klientů, vedle mého jména objevuje jméno kamaráda, který s semnou byl v kempu před dvěma lety. Ptala se mě tedy, zda ten druhý, co stojí vedle mě je onen Makovec. "Ne tentokrát jsem se synem", upřesňuji, na souhlas pokývá hlavou a vydává nám konečně čipové karty. A co nevidíme? Na kartě stálo jméno Jan Makovec, rok narození 1959. Takže jsem Jendu přejmenoval a postaršil na svého bratra. A protože jsem přijeli dost brzo, vyndáváme kola a jedeme na večeři do restaurace Gut Purbach, kterou jsme objevili při naší poslední návštěvě jezera. Trochu jsme se obávali, zda bude otevřená, ale zbytečně, vše bylo jak má být. Sedáme si pod platany a začíná  "koncert".

Nejprve milé překvapení, servírka si nás pamatuje z naši poslední návštěvy, mile se usmívá a začíná servírování neuvěřitelných dobrot. Vše funguje, servis, kuchyně, prostě vše na jedničku. Po návratu do Rustu na nás již čekají ostatní, z nichž jedna části bydlí ve stanu a druhá v pokojících nad recepcí. Stačí jim jen pár desítek minut na vybalení a můžeme si jít vychutnat první doušky místního červeného vína do nedalekého přístavu. Zde se také dohaduje cíl našeho pátečního výšlapu - maďarský Šoproň.

Páteční ráno není z těch nejhezčích, prší a fouká silný vítr. Ve skrytu duše doufáme, že se vše v lepší obrátí a vyrážíme s batohy plnými pláštěnek do Maďarska. Ale co by to bylo za výlet do Šoproně, bez zastávky na hranicích, ve stánku, který jsme před lety přejmenovali podle obsluhy, na Stánek u Tlusťocha. Stánek zůstal, jen místo tlusťocha nás mile obsluhuje mladá slečna,  nicméně frankovka zůstala stejně dobrá. Zde nás také stíhá první drobný déšť, který naštěstí nemá dlouhého trvání a my můžeme pokračovat do Šoproně.

Ve městě se chystala nějaká městská slavnost , proto se nejprve chvíli proplétáme mezi stánky a až potom se uklízíme do hospody na oběd. Halászlé jsou bez chyby a i ostatní jídlo je chutné, jen to počasí.....  Ze zahrádky nás vyhání prudký déšť a chladno. Ale na druhou stranu nás to zastihlo až v hospodě a je se kam schovat. Cestou zpět se s Jendou trháme od ostatních a trochu mezi sebou závodíme. Alespoň nám zbývá čas se ohřát v teplé sprše a povečeřet, než dorazí zbytek. Respektive zbytek, zbytku. Protože jedna část si dělá ještě mezizastávku v Rustu, ve vinotéce.

Beru kolo a spěchám, abych s nimi mohl přechutnat několik neskutečných dobrot. Ani nám už nevadí, že nás opět zkrápí déšť. Byť je naše mini skupinka trochu ovíněná, stíháme ještě společně u karavanu ogrilovat maso, vypít trochu Bikavéru a slivovice, než nás definitivně přemáhá únava.  Ale ujetými kilometry to asi nebylo .... Sobota byla jako ze žurnálu, pravé počasí na kolo. Skupina A se rozhodla pro relax a skupina B, vyráží přes Neusiedel do Podersdorfu , na protější stranu jezera. A protože každá cesta má mít cíl, tím naším se stává vinařství Sloboda, kde jsme si chtěli nakoupit nějaké víno a posedět ve stylové heurige. Vyráží jen chlapy, proto cesta ubíhá svižně a okolo poledne objevujeme příjemnou hospodu s tříchodovým menu za 6,50EUR a to nejde nezastavit. Všichni si pochutnáváme, jen já pokračuji ve své gastro smůle, která mě čas od času postihne a vlastně ani nevím proč. Dal jsem si Caesar salát, ale rozcházeli jsme se s kuchařem v receptuře. Já si myslím, že kromě římského salátu, zálivky a krutonů, na salát patří i kuřecí maso s hoblinkami parmezánu. On si to nemyslí, proto mám na talíři ledový salát zalitý zředěnou nivou a posypaný tvrdým rohlíkem. Ale vidina, že za nedlouho si vychutnám v heurige krásná vína, je natolik silná, že mě tato lapálie nemůže rozhodit. A byl jsem odměněn! U Slobody jsme si poseděli na sluníčku, ochutnali několik vzorků, pojedli nějaké maličkosti a do syta si vychutnali atmosféry.

Pochopitelně, že dochází i na nákupy a naše batohy se zcela plní. Zpět volíme cestu lodí a protože cesta je dlouhá a pitný režim je důležitý, odlehčujeme si zátěž z batohu a do Rustu připlouváme o jednu lahev zemského vína lehčí.

V neděli se do Podersdorfu opět vracíme, tentokrát ale ne na kole, ale karavanem. Nakupujeme víno a uháníme domů.