Na skok do Budapešti.

Kombinace státního svátku a dovolené, nám poskytla dostatek času, abychom se mohli vypravit do Budapešti a jeho okolí. Bude-li nám vše hrát do karet, můžeme stihnout navštívit dokonce tři země - Rakousko - Maďarsko - Slovensko.

Je středa ráno, karavan i my jsme připraveni na cestu, takže nezbývá, než otočit klíčkem v zapalování a vyjet. Čeká nás šest hodin jízdy do hlavního města Maďarska, do Budapešti. Tam už na nás čekají naši slovenští přátelé, kteří zabrali snad poslední dvě volná místa na parkovišti. Ale ne na lec jakém, parkujeme doslova pár kroků od Hösök tere - Náměstí hrdinů. Správce parkoviště sice trochu prskal, ale pod vidinou několika EUR, se z něho stal náš kamarád a hlídač karavanů.

I přes to, že nás již obklopila tma, vydali jsme se na podvečerní procházku po okolí. Přes Városliget (městký park), místo, kde se v létě setkávají mladí i turisté, jsme došli k vodnímu hradu Vajdahunyad ( postaven  v roce 1896 na umělém jezeře ), okolo lázní Széchenyifürdo, vybudovaném v krásném barokním objektu až k tomu nejkrásnějšímu a nejmonumentálnějšímu, k Hösök tere ( Náměstí Hrdinů).

 Tma a podmaňující nasvětlení Millenniumi emlékmű (Památníku Tisíciletí ) bralo doslova dech. Samotné náměstí bylo vybudováno při příležitosti oslav tisíciletí od obsazení Karpatské kotliny Maďary a moje doporučení zní, navštívit ho právě večer. Ta noční atmosféra je neopakovatelná. I tato krátká procházka ve mě vyvolala pocit velkého očekávání z druhého dne, kdy chceme vyrazit k Dunaji a do centra města. Ráno nasedáme na metro a necháme se odvést blíže k centru. Budapešť nemá svoje památky soustředěné blízko sebe, tak jako třeba Praha, takže se člověk trochu zapotí, než vše důležité obejde. Nebo může využít turistických busů, jejichž služby nám různí  agenti nabízeli na každém rohu. Naše první kroky z metra směřovaly k mostu Széchenyi Lánchíd, jenž spojil dvě historická města Budín a Pešť v jedno. Je to vedle parlamentu, ikona města.

Po překročení Dunaje se nad námi rozprostřel monument Královského paláce a Mattias kyrkan (Matyášův chrám). Toto vyvýšené místo je ideálním začátkem k prohlídce města, máte před sebou jako na dlani všechny významné stavby a je lehké si k nim naplánovat trasu. Co je však nepřehlédnutelné, je budova Parlamentu. Je to skvost architektury, jemuž prý za vzor sloužil londýnský parlament. Uvnitř je neuvěřitelných 691 místností a kdyby jste chtěli každé z nich věnovat pouhých patnáct minut, strávíte v budově nepřetržitě sedm dní. Tolik času jsme neměli, ale i hodu trvající prohlídka, stála za to. Shlédli jsme korunovační klenoty, samotnou zasedací místnost parlamentu i slavnostně osvětlenou vstupní aulu, kde stráž vítala jakou si delegaci. Nejsem přílišným fandou různých prohlídek hradů či zámků, ale zde stráveného času nelituji.

Blížila se čtvrtá odpolední a nás čekal přesun do Szentendre, jehož název vznikl od jména Svatý Ondřej – Szent Endre a leží dvacet kilometrů severně od Budapešti, na břehu Malého Dunaje. Zatím jsem ochutnali plnými doušky architekturu a památky, ale teď je na řadě místní kuchyně.

Od místa, kde jsme zaparkovali karavany, je to do centra asi dva kilometry podél řeky. Pomalu jsme prohlíželi hospůdky podél pobřeží, ale žádná z nich v nás nevyvolala pocit domácí kuchyně. Proto jsme zamířili vzhůru kopcem, do centra městečka a hned narazili na útulnou, domácí hospůdku. A co nás neminulo? Perkelt, palačinka s mletým masem, guláš a jako zákusek dobod torta. Vše zapíjené domácím červeným vínem. Prostě krásný den ...

Na druhý den ráno jsme se vrátili opět do městečka, ale tentokrát za prohlídkou. Pomalu jsme se proplétali křivolakými uličkami, nakukovali do všelijakých krámků a obdivovali stará stavení, až jsme se dostali k nejvyššímu místu města, ke Katedrále Beograda. Při pohledu na město pod námi, nás upoutalo množství kostelů. Důvodem, proč ve městě nejdete kostely katolické, protestantské i ortodoxní je fakt, že zde žili lidé z různých národů a různého vyznání.

Cesta zpět ke karavanům vedla podél řeky a k naší velké spokojenosti i okolo stánku s langoši. Z maďarsky psané nabídky mnoha druhů, byl výběr spíše na náhodu, ale podařilo se. Chutnal skvěle.

Naše cesta pokračovala dál podél Dunaje, cílem byl Visegrád a hrad na kopci, nad ohbím Dunaje. Prý nejkrásnějším místem podél řeky.

Mimochodem název hradu je jistě slovanského původu a je to první místo, které si lehce pamatuji, na rozdíl od míst minulých. Po jeho prohlídce míříme na Slovensko.

Máme za sebou stavby, historii, přírodu i jídlo. Schází tedy poslední střípek do mozaiky a tím je víno. Abychom si to usnadnili a nemuseli vybírat, v které zemi je víno lepší, zamířili jsme na Maďarsko-Slovenské pomezí, do obce Bůč. Bylo krásné, slunné odpoledne a my šli ještě před večeří a ochutnávkou na malou procházku podél vinohradů. Před jedním s mnoha sklepů, které jsou tu někdy až bizarních tvarů, narážíme na příjemného vinaře a necháváme se pozvat dál. První, čím nás vítá je otázka " Je někdo z Vás celník ? Ne? Tak pojďte dál". A za okamžik nám otázka dávala smysl. Malému sklepu, plnému všeho možného harampádí, vévodila destilační kolona, vyrobená z pojízdné ruské polní kuchyně. Z koštu vína tedy logicky sešlo a vyzkoušeli jsme slivovici, višňovici a ořechovici. Jen jeho blížící se trénink ve stolním tenise, nás zachránil od pohromy.

Na večeři k vinaři panu Karkovi, jsme tedy šli již dostatečně sanováni aperitivem. K naší škodě se kuchyně zahltila a jídlo nám servírka přinesla po hodině čekání a pět minut před domluveným časem ochutnávky. Nevěděl jsem co dřív, zda skvělou, ale vařící fazolovou polévku nebo halušky s brynzou, stejně na tom byli i ostatní. Výsledek toho byl ten, že jsme do sebe všechno v rychlosti nahrnuli a definitivně se přejedli. Ale to už u druhého stolu podupával pan Karko a tlačil nás do sklepa na koštovku. Pravděpodobně je to místní zvyk, protože i on se rozhodl vytvořit  rekord s rychlosti ochutnávání a doslova do nás vzorky tlačil. Výsledkem večera bylo to, že jsme šli spát opravdu brzo.

Na počátku jsem se zmiňoval o tom, že chceme stihnout "troj státí", zbývalo tedy Rakousko a naše oblíbené Neusiedlersee.

A když k jezeru, tak do městečka Podersdorf am See a k místnímu vinaři Slobodovi. Když jsem plánoval tuto zastávku, neuvědomil jsem si, že je již podzim v plném proudu a místní heurige může být zavřená. A bohužel se tak stalo. Nicméně pan Sloboda se zachoval jako správný vinař a nenechal nás na holičkách, otevřel pro nás svoji hospůdku a potěšil řadou krásných vín.To byla vlastně krásná tečka za naším výletem k našim jižním sousedům. Ráno nás čekala cesta domů.