Maroko - na kole přes Střední a Velký Atlas, finále

Blíží se poslední část naší cesty po Maroku. Máme před sebou poslední kempování v pustině, trénování výměny duší a plášťů na kole, dramatický defekt doprovodného vozu, zdolání posledního,největšího kopce a Marrakech.

12. Den 6.5.středa

70km,  denní převýšení 1.280m

Dnes ráno to vypadá na velký servisní den. Mnoho z nás našlo ráno kola bez „duše“, takže se přezouvá, lepí a opravuje. A jak zjišťujeme po pár desítkách minut, není to pro dnešek poslední komplikace.

Vydáváme se vstříc sedlu 2.225m, odkud prý bude úchvatný pohled na nejvyšší horu Maroka - Dj. Toubkalu 4.167m. První kilometry vedou po šotolinové pistě, ve které čas od času prorazily bodlavé rostliny, což se některým z nás stalo osudnými a z batohů taháme jednu duši za druhou. Kousek hodný mistra, se povedl Michalovi, který o bodláky píchnul současně obě kola.

Nám třem se zatím smůla vyhýbá, uvidíme jak dál. Po cestě stavíme na jídlo v malém bistru a opět máme trable s útratou. Všichni si dáváme kuře a každého z nás stojí jinak. Stejné je to i s pitím. Už to bereme jako kolorit a spíše se tím bavíme, než že by nás to rozčilovalo. Radek má dnes perný den, mění již čtvrtou duši. Na druhou stranu to má již nacvičené,  než se rozkoukáme, už má přezuto. Můžeme se tedy pustit do zdolání nejvyššího bodu etapy, sedla ve výšce 2.225 m, k němuž vede 15km dlouhé stoupání.

To by nebylo tak zlé, ale co je pekelné, je silný protivítr, který nám buší do tváří a stoupání nám bere dost sil. V sedle se od nás trhají Radek a Marcel, kteří volí alternativní, delší a náročnější cestu po šotolině. I nás to láká, ale je poměrně dost hodin a trasa, kterou jedou, je pro ně i Tomáše neznámou. Takže to může dopadnout všelijak. My absolvujeme pohodový sjezd k Assarag, kde nakupujeme jídlo na večer, protože poblíž budeme naposledy kempovat.

Místo je u malé říčky, za níž je vesnice a malá cihelna. Tomáš jde nejprve prozkoumat situaci, abychom nevyplašili místní obyvatele, a teprve potom sjíždíme ze silnice k řece. Vybrali jsme malý písečný kousek půdy, kde rozbíjíme kemp. Místo, jak se později ukazuje, je hned u prošlapané cestičky z a do vsi, takže jsme téměř okamžitě odhaleni, a tudíž i pod dozorem skupinky dětí. Rozdáváme jim poslední maličkosti a zdá se, že máme jak je, tak jejich rodiče na naší straně. Nicméně dnes můžeme zapomenout na koupel v říčce, protože jsme blízko obydlí a odhalená těla sem jak si nepatří.

Vaříme večeři a pokukujeme po hodinkách, protože Radek a Marcel tu ještě nejsou, přitom noc má již na krajíčku.  I Tomáš znejistí, a když nás zahalí tma, jede klukům s Omarem naproti autem. Ale za pár minut už je vidíme. Dobře to dopadlo. Kola si zabezpečujeme, ale naše ostražitost je již obroušená, věříme, že nás místní nezklamou.

13. Den 7.5. čtvrtek

69km, denní převýšení 670m

Večer byl klidný, až na štěkot psů, kterým jsme pravděpodobně vlezli do teritoria, a nyní se nám mstí. Přes noc Pavlovi ušlo kolo, takže i na něj došla řada. Pohoda, klídek a stálé klesání podél řeky Tifnoute až do města Aoulouz.

Takový je dnešní plán. Nesnídáme a odjíždíme s prázdným žaludkem, protože Tomáš anoncuje krámek pár kilometrů od nás, kde se dá najíst. Krámek jsme našli, ale v něm jen dva chleby a nefunkční kávovar. Chleba si trháme mezi deset lidí, dokupujeme sušenky a vše zapíjíme kolou. Vskutku snídaně šitá na sportovce. Štěstí, že máme před sebou lehkou etapu, protože jinak by nám asi bylo ouvej.

Projíždíme vesnicemi a ať jsou malé, velké, chudé či výstavní, opět si ověřuji, že na školách a mešitách se zde nešetří. Pravděpodobně je zde jeho excelence král ve velké oblibě.

Jeho fotografie visí téměř ve všech obchůdcích i bistrech. Je opět vedro a tím, jak klesáme, se stále otepluje, je hodně přes 35°C. Takže vítáme možnost si koupit nějaké chladné pití v malém krámku, kde k našemu překvapení obsluhuje mladá žena. To vidíme poprvé, zatím to byla výsada mužů. Michal vybírá z lednice šest lahví coca-cola, pro něž se tu vžil název  „količky“, pár sušenek a chce platit. 410 DH, tolik na kalkulačce namačká mladá žena. Michal si s úsměvem bere kalkulačku do ruky a kus po kuse sčítá. Vždy zaokrouhluje nahoru a stejně tak dělá i s výsledkem. Výsledkem je 45 DH. Žena se spokojeně usměje a vše je dohodnuto. U Asoulu míjíme přehradu s  blankytně modrou vodou.

To by byl hřích se nevykoupat! Bohužel k vodě nevede cesta, takže bereme za vděk svěží vodou hned za přetokem z hráze. Aoulouz nás vítá dlouhým a širokým bulvárem, ale také hromadou odpadků. Je to hodně ortodoxní město, takže si Lucie na sebe bere dlouhý rukáv, netřeba provokovat. Úkolem je najít hotel Sahara. Zdá se to být snadné, ale skutečnost je jiná. Trochu kufrujeme a i když už víme, jak zde hotely vypadají, míjíme cíl bez povšimnutí. Až když na nás Tomáš mávne, všímáme si oprýskané budova na jejíž střeše se krčí nápis Sahara.

Omara tu ještě nemáme, takže se občerstvujeme, trochu pojíme a trpělivě čekáme na bágly. Doba se protahuje, takže měníme lokál a jdeme přes ulici, kde mají wi-fi připojení. Zároveň je to i jakési nádražní bistro, před nímž postávají řidiči a vykřikují jméno destinace, kam jedou. Žádný jízdní řád, lidský hlas a trpělivost. Když už nevíme, co bychom si dali, a vedro je k zalknutí, dozvídáme se, že Omar měl defekt a opravuje. Po třech hodinách čekání vidíme náš jeep, v něm špinavého a unaveného Omara. Znakovou řečí nám vysvětluje, co ho potkalo. V jednom místě ho předjelo jeho vlastní zadní kolo!

Měl štěstí v neštěstí a s ním vlastně i my. Kolo mu nepláchlo, podařilo se mu vše opravit a my máme Omara i batohy. Hotel má vyfocené na vývěsním štítu tři luxusní pokoje. Ale je jasné, že přitom pomohl strýček google. Pokoje nevybočují ze standardu, stejně jako společný záchod se sprchou.

  Už jsme vlastě zvyklí, takže bereme rychlou sprchu a spolu s Pavlem a Jendou se jdeme podívat do města.
Jsme tu za exoty, zejména Jenda se svojí výškou a blond vlasy budí rozruch. Kupujeme si v pekařství nějaké dobroty, a když se do nich po cestě k hotelu pouštíme, přistupují k nám dva mladící s prosbou, zda se s námi mohou vyfotografovat. Jendu nazývají „shining man“. Jaksi automaticky jeden z nich bere Pavlovi z ruky buchtu, že si kousne a hned se s námi dávají do řeči. Jsou to studenti střední školy a po pár formálních větách jdou rovnou k věci.    „ V co věříte? V Aláha nebo Boha?“  No, nic lehčího by nebylo, pomyslím si. Teď a tady vypotit něco, co je nepopudí, není snadné. Anglicky jim vysvětlujeme, že věříme sami v sebe a trochu mlžíme. Naštěstí jde o chytré a zvídavé kluky, takže se neděje nic nebezpečného. Loučíme se s pozvánkou do Evropy, ale je jasné, že je to pro kluky jen sen.   A Pavlova buchta?

Hned po první větě ji hoch spolknul jak malinu. Večeříme všichni společně a už mě místní hygiena ve venkovní kuchyni nechává chladným. Spoléhám na vytrénovanost našich žaludků. Zase ochutnáváme něco nového z marocké kuchyně a vše je prima. Na noc opět přichází na řadu spacák. Lehnout si do „povlečení“  nebo spíše pod kousavou deku, tak na to jsem měkký.
Snažíme se rychle usnout, zítra nás čeká těžký den.

14. Den 8.5. pátek

110km, denní převýšení 1.832m

Je 5.30 minut, za okny tma a my vstáváme. Musíme vyjet brzo, protože je před námi poslední etapa, patří k těm náročnějším. Musíme zdolat sedlo Tizi n´Test 2.120 m, což bude náročná práce, a navíc na nás od 14 hodin bude ve městečku  Ijoukak čekat mikrobus, který nás a kola přepraví do Marrakeche.

Je to poslední etapa, takže si ji chceme pořádně užít. Snídáme v protějším bistru a nad hlavami nám po celou dobu znějí muslimské modlitby. Je to na můj vkus trochu depresivní, ale chuť k jídlu nám to nebere. Svítá a my vyrážíme. Prvních 25 km po asfaltu doslova letíme, abychom byli včas a s náskokem u 10km dlouhé pisty, na které může být tu a tam ostrý trn. Chceme mít čas na případné přezouvání. Pro jistotu si dnes do batohu dáváme s Jendou nejen duše, ale i plášť. Hůř je na tom Pavel, který obojí rozdal, takže spoléhá na štěstí. A daří se. Pista je za námi, bez defektu a jsme u paty 35km dlouhého stoupání na sedlo.

Každý jede za svoje. Já a Jenda zkoušíme jet na doraz a za námi ostatní podle chutě a sil. Silnici, po které stoupáme, postavili Francouzi v letech 1926 – 1932 a v této době se jednalo o unikátní stavbu. Cesta se klikatí do mnoha ostrých zatáček s nádhernými výhledy na různorodé pohoří a malé vesničky. Je to hodně o morálu, ale zážitek. Já si udržuji stálé tempo a Jenda okolo mě popojíždí. Tu zprava, tu zleva, dokonce mě vybízí k focení, což je nevídaná věc. Je vidět, že jede s rezervou, ale drží se mnou basu. Po 2,20 hod jsme na vrcholku.

Poroučíme si v bistru pití a jídlo. Než nám ho přinesou, dojíždějí postupně všichni z naší skupinky. Chvíli vystavuji hlavu slunci, abych si ji opálil a zmizel mi tak ten můj opálený kopačák, dojídáme melouna a klábosíme. Vzhledem k tomu, že nás dole čekají mikrobusy a je již druhá odpolední, nasedáme a dlouhým sjezdem kloužeme do Ijoukak. Zde na nás čekají sice dva luxusní mikrobusy, ale bez zahrádky. Nabízí se tedy otázka, co s koly?

Po počátečních dohadech, kdo kolo rozebere a kdo ne, propuká lehký chaos. Oproti plánu musíme kola rozebrat a dát do vaků, v našem případě krabic, všichni. To se sice snadno řekne, ale hůř provede. Vyhazujeme batohy na beton k říčce a vrháme se do demontáže. Místo na hodinu ovládají emoce, ale vše se daří a auta se plní koly a námi. Jsem natolik ve stresu, že stihnu udělat jen jeden mizerný dokumentační snímek. Vyfasovali jsme hrubě nervózního řidiče, který nás po cestě mohl asi stokrát zabít, přičemž předjíždění na plné čáře, byl jen dětský přestupek. Místo aby Tomáš zasáhl a umravnil ho, nasazuje si sluneční brýle a dělá, že tu není. Ale přežili jsme.

Nervóza nám staví u pěší zóny, kde je i náš hotel, v němž budeme ubytováni následující dva dny. Byť je to jen 10 minut chůze, dáváme přednost pohodlnému převezení kol a batohů nosiči s vozíky. Chlapy nakládají kárky, s drzostí a zároveň elegancí prokličkují přes křižovatku mezi záplavou aut a jsou v trapu. Naše bojácnost a obava z poražení autem, nás zdržuje, ale hendikep doháníme a už je a hlavně naše věci, máme na dohled. Hotel je v samém srdci mediny, takže žádný Hilton s velkými okny a balkónem. Jsme v přízemí, zamřížované okno do atria a s námi tři kola na pokoji.  Ale to hlavní je, že na náměstí Jemaa el Fna , což je hlavní trhák Marrakesche, je to 5 minut chůze. A právě tam směřují naše první kroky.

Venku je již příjemně, blíží se podvečer a z náměstí se stává jedna obrovská jídelna. Snad na dvě stě stánků zde nabízí nepřeberné množství jídla, pití, sladkostí a dalších dobrot. Jakmile se vynoříme z uličky od hotelu, jsme doslova v pekle. Pěší zóna, vedoucí na náměstí praská ve švech. Pouliční prodavači tu nabízejí vše, na co si vzpomeneš. Telefony i-Phone, hodinky, oblečení, hračky, jídlo, telefonní karty, ale potkáš tu i žebráky a podvodníky.

 Prodíráme se davem a jsme tu. Rozlehlé náměstí, křik, hudba, světla, prostě šou. A než se vzpamatujeme, už u nás stojí chlápek s hadem a strká nám ho do ruky. My stačíme odmítnout, Pavel ne. Za chvilku s hadem na hlavě chce platit 50DH, ale se zlou se potýká. Chlápek vyžaduje 100DH a dostává je. Bohužel tohle je nešvar, který mi vadí. Tito pouliční „umělci“ a je jedno, jestli to je majitel hada, opice, hudebník či někdo jiný, jsou strašně agresivní a stačí jen sekundový pohled jejich směrem a už jsou u tebe a chtějí peníze za podívanou. A to nemluvím o focení. Tím je třeba se prodrat, což děláme, a na řadě jsem já. Nadšený z toho všeho kolem sebe se nechám zlákat očním i vizuálním kontaktem od stánkaře s čajem a sladkostmi. A už máme před sebou dva bylinkové čaje a ne moc chutné cukroví. Čaj se nedá pít, a aby byla větší legrace, nasype nám prodavač do horkého čaje peprmint. Tím je hotovo, naprosto nepoživatelné. Platím a odcházíme od „rozdělané práce“.

Vcházíme ostražitě mezi stánky s jídlem a v tom okamžiku nás tahají za rukáv tzv. naháněči, kteří mají za úkol, dostat nás ke stolu jejich stánku. Když neuspějí, vnutí ti vizitku s číslem stánku a chtějí po nás slib, že se k nim vrátíme. Za naháněči jsou ukryti za jídlem a sporáky kuchaři, kteří skvěle ovládají komunikaci. Pokřikují po nás, lákají očima, gesty a jen naznačíš ochotu, jdou po tobě. Někdy je to za hranou, ale jsme v jiném světě.

Chvíli se potulujeme mezi stánky, máme plné ruce navštívenek a stále si nemůžeme vybrat. Jdeme za masem a hotovo! U prvního stolu si sedáme a začíná koncert. V mžiku nás obsluhují tři mladící a snášejí nám vše, co jsme si objednali, i to, co ne. Parádně jsme se přejedli a pochutnali si.  Trochu jsem doufal, že tu budou mít hmyz, který jsem chtěl ochutnat, ale nikde ho nevidíme. Jen vařenou skopovou hlavu s vnitřnostmi. Ale na to nemám žaludek. Na trh s jídlem navazují ještě stánky se suvenýry a mnoha dalšími věcmi a vše pokračuje dál, stovky metrů do hlubin uliček mediny do tzv. súků. Ale to si necháme až na zítra. Večer zakončujeme kávou na terase, kde je výhled na celé náměstí. Úžasný pohled. To, že číšník znásobil 2x36DH s výsledkem 115 DH, byla jen epizoda.
Možná tam doteď sedí a studuje lístek, na který jsme mu počty dali pěkně pod sebe i s postupem.

15. Den 9.5. sobota 

Marrakech  založili berberští Almoravidé v 11.stol a dodnes je z velké části berberská. Kromě mnoha dalších památek, je tu palác Bahia, Jméno mu dala Bahia (přeloženo "Zářící kráska") - žena velkovezíra Ba Ahmeda, která mu jako první z jeho legitimních žen povila prvorozeného syna. Palác má asi 150 místností, ale my vidíme sotva desetinu. Ostatní prostory jsou uzavřeny.

Při návratu zpět úzkými uličkami mediny, kdy se nestačíme uhýbat projíždějícím skútrům,  čirou náhodou narážíme na příjemnou a útulnou hospůdku, kde si na terase užíváme při čaji příjemné dopoledne. Na vstupních dveřích je nálepka Trip Edvisor, což je pro nás znamení, že bychom se zde mohli dobře najíst, takže si objednáváme stůl na večer. Dnešní program jsou súky. Je to spleť křivolakých uliček, mnohdy slepých, kde se prodíráme mezi domorodci, turisty, uhýbáme skútrům i oslům, převážejícím zboží.

O

bchůdky s koberci, textiliemi, dále súk s koženými výrobky, s kovářskými výrobky, se šperky, s pochutinami nebo s kořením, prostě vše, na co si vzpomeneš. U jednoho šperkaře kupujeme i dárky pro holky. Je pochopitelně nutné smlouvat, jinak to obchodníka nebaví.  Myslím, že my jsme ho pobavili dostatečně.S náramky v kapse bloudíme uličkami a držíme si orientační body pro návrat zpět, protože ztratit se zde je snadné. A v tom přišla osudová chyba. Bílých tváří si všiml Berber a nezištně nám vypráví o posledním dnu jakých si berberských trhů, kde uvidíme to pravé z Maroka. Normálně bychom k tomu byli rezervovaní, ale naše pýcha přecházela pádu. My, kteří jsme projeli Střední a Velký Atlas, spali a jedli s Berbery? No, uvidíme, co uvidíme. Jdeme tedy směrem, kterým nás posílá, za pár minut nás dojíždí na kole a předává dalšímu chlapovi, který nás dovádí k místu samému.

Ale to jsme již v místech, kde o turistu nezavadíš. U brány do dvora se nás ujímá třetí chlap a vcházíme. Žádné trhy, ale připravený chyták na turisty. Jsme v místech, kde se zpracovávají kůže. Obdoba Fesu, ale v naturální verzi. No nic, říkám si, projdeme to a vrátíme se. Ale není to tak snadné, z příjemného chlapa se vyklubal syčák, který nás zamotal po dvorech a vyplivnul před prodejnou s koženými výrobky. A jsme doma! Mají to hoši promakané.

Ale příběh nekončí, drsný chlapík chce peníze za prohlídku, a když je dostává, pokynutím kury nám ukazuje směr k náměstí. Je nám jasné, že jsme v prdeli, tedy v uličkách. Snažíme se orientovat, ale nedaří se. Vydáváme se intuitivně jedním směrem a po pár krocích nás oslovuje mladík, zda nechceme pomoct vyvést. Zajásáme radostí, nálada se mě i klukům zvedla a následujeme kluka v dresu FB Barcelona. Zkouším s ním mluvit anglicky, zda je student, ale marně. Už je nám to jasné. Zase jsme skočili na lep. Kluk si nás povodil, chce prachy a jsme ve stejné situaci. Chytáme se nějakých dvou Francouzů a Pavel ladí navigaci v mobilu. Po dobré hodině jsme venku. Byla to ale škola! Jak dokáže být člověk naivní. Mám v hlavě ty milé a přívětivé lidi z hor a najednou horda podvodníků! Jsme uprostřed boje o peníze a potřeba se tak i chovat.

Dnes je největší teplo od začátku našeho pobytu zde, pokoušíme se projít k dalším památkám, ale nejde to! Ustupujeme do hotelu a vyčkáváme večeře. Ta se náramně podařila. Hospůdka je klimatizovaná, kultivovaná a je na ní vidět ruka italské majitelky. Jídlo bylo skvělé! Večer usínáme s obavou o další dny. Máme naplánovaný odlet do Lisabonu, ale odbory letecké společnosti TAP vyhlásili stávku, takže není jasné, zda bude náš let vypraven.

16. Den 10.5. neděle

Balíme a jedeme na letiště s přáním, abychom odletěli. Máme štěstí, jsme jediný nezrušený let tohoto dne. V Lisabonu se chvíli poflakujeme a konečně si můžeme dát i vysněné pivo.

U nástupu jsme všichni v dobré náladě a sledujeme čas odletu, kde náš let svítí stále jako aktivní. Ale všeho do času. Pět minut před nástupem je let zrušen. Šok a zklamání. Už jsme se viděli doma. Tomáš bere útokem info okénko TAP, aby zjistil něco nového, případně nás nacpal do dalších letadel. Ale otázka byla kdy. Dnes už to nebude! Chvíli si krátíme poleháváním a popíjením desetiletého portského, které dal Radek všanc. Po dvou hodinách je jasno. Spíme v Lisabonu a následující den se po dvou skupinách dostaneme domů.

Kola i bágly necháváme v letištní úschově a jedem se ubytovat do hotelu. Jsme jak v Jiříkově vidění. Čisté pokoje, bílé povlečení a ta koupelna ….. Navíc se večer i skvěle najíme a napijeme v nedaleké hospodě, takže splín je ten tam.

16. Den 11.5. pondělí

Jenda je nadšený, skvělá snídaně, vysprchovaní, vyspalí dorůžova. Teď ještě ten odlet.

My zkoušíme štěstí letem přes Brusel a Pavel s dalšími přes Paříž. Na Ruzyni dosedáme večer, asi půl hodiny po sobě. Vše dobře dopadlo a nám skončilo čtrnáct dní plných zážitků a nových zkušeností.

Díky Maroko!

Díl 1: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/c/488513/maroko-na-kole-pres-stredni-a-velky-atlas-dil-1.htmlDíl 2:http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/c/488555/maroko-na-kole-pres-stredni-a-velky-atlas-dil-2.html

Díl3: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/c/488672/maroko-na-kole-pres-stredni-a-velky-atlas-dil-3.html

Video: https://vimeo.com/149750090