Maroko - na kole přes Střední a Velký Atlas, díl 3

Čím déle jsem v horách, tím více si všeho, co nás obklopuje, užíváme. Čekají nás dlouhá stoupání, vedro, trocha adrenalinu, defekty, ale i srdeční Berbeři.

8. Den 2.5. sobota

98 km, n.m.v. 2.363m,  denní převýšení 2.000m

Královsky snídáme kávu, čaj, palačinky, takže se s plným žaludkem pouštíme i do královské etapy první poloviny expedice.  První stoupání za Agoudim do sedla 2.348 m, sjezd do údolí Anefgou a přes další dvě sedla vyšplháme do nejvyššího bodu dne 2.658m. Cílem je Agoudal.

Cesta vede po asfaltu a při dnešní vysoké teplotě nás bude stoupání stát dost sil. Ale za to se postupně okolo nás otvírají neopakovatelná panorama, barevné skály, zasněžené vrcholky, skály roztodivných tvarů, poznamenané tisíciletým vývojem.Při ranním setkání nad trasou nás Tomáš upozorňuje, že obzvláště tento úsek je plný nebezpečných dětí. Jsme při průjezdech vesnicemi obezřetní, ale vše probíhá v klidu. Chtějí si jen plácnout dlaní a mávají. Celkový účet jsou jen dva kameny do zad, to jde. Po cestě obdivuji  nezměrnou pracovitost místních horalů, kteří se od rána plahočí po svých políčcích nebo pasou stáda ovcí na neúrodných kopcích. Tu a tam vidíme malá osetá políčka, na něž musí stále dovážet zem, která se dešti odplavuje. Asi dvakrát jsme opravdu tváří v tvář opravdové bídě. To když nás cesta zavádí přes vesnice. Cesta se mění v mlat, všude prach a nepořádek.

Ale i v tomto, pro Evropana nepředstavitelném světě, na nás mávají usměvaví lidé.
Člověk se zde naučí velké pokoře, škoda jen, že na ni zapomene hned na letišti. . .

Ještě jsem se nezmínil o domech, které jsou z valné většiny postavené z vepřovic a ve sta procentech mají rovnou střechu, pokrytou hlínou. A tam, kde je zaveden proud, nesmí na střeše chybět satelit. Takže jsou k vidění mnohdy bizarní pohledy na rozpadlý dům, na jehož střeše se vypíná satelitní parabola.

Pomalu opouštíme odlehlé kraje Maroka a blížíme se k místům, která jsou více dotčena turismem.

Je to vidět i na našem dnešním ubytování – augberge Ibrahim. Má již evropský střih s pokoji s koupelnou. Ale pozor, není to hotel ani penzion, který znáte, jsme stále v Africe. K večeři máme kuskus s masem, není to sice šálek mé kávy, ale zasytí to. Po večeři se tvoří plán na zítřejší cestu a vedle té oficiální se nabízí i druhá, více bajková. Ovšem má to svůj háček, za větší zážitek se musí zaplatit větší porcí kilometrů jak do dálky, tak i do výšky.
Jdeme do toho v šesti, spolu s Tomášem.

9. Den 3.5. neděle

127 km, n.m.v. 1.309m,  denní převýšení 2.100 m

První skupina, která musí dnes nejprve zdolat sedlo Tizi-Tirherhouzine 2.673 m, a zbytek cesty doklouzat pohodlným sjezdem do impozantního červeného kaňonu Todra, si může přispat. My vstáváme dříve, ale nutnou podmínkou je vstát. Což se nám nedaří, protože jsem špatně nařídil budíka. Tak rychlé balení jsem od Jendy ještě neviděl, věci jsme do báglů naházeli, jak nám přišly pod ruku, a spěcháme na snídani.

Kvůli zdržení jsme přišli o ranní korekci trasy. Tomáš si ze starých záznamů vylovil podrobnosti a prý to bude o maličko ostřejší, než večer slíbil. No co, karty jsou rozdány, jedeme. Začínáme krásným výšvihem podél potoka a postupně překonáváme dvě sedla ve výšce 2.630m a 2.750 m. Na to poslední, do výšky 2.950 m, šplháme po šotolině a  je to slušná porce práce. Ale za ten pocit vítězství to stojí. Je to můj i Jendův nejvyšší bod, dosažený na kole. Při příjezdu na vrchol nás vítají potleskem osádky terénních jeepů a zvednutými palci vyjadřují svůj názor na naši dřinu.

Dokonce nám dávají i vodu, která nám přijde vhod, protože jsme téměř na suchu. Postupně přijíždí zbytek skupinky, ještě poslední fotka a krásným trailem po úzké klikaté pistě připomínající shora tkaničku se spouštíme do kaňonu. Bohužel neznám jeho jméno, ale Tomáš ho nazývá černým, tak u toho zůstanu.

Po cestě nevíme co dřív, dávat pozor na cestu, sledovat kaňon pod námi nebo nad ním se pnoucí černé skály. Chvílemi mi to připadá, že nás vysadili někde na Měsíci, tak na mě působí okolní, zvrásněná krajina. Dole u řeky je k naší smůle zavřené auberge, jsme téměř bez vody, takže musíme ujet dalších 20km, abychom se u té další mohli občerstvit a doplnit vodu.

Podle včerejších informací od Tomáše nás mělo čekat jen malé převýšení 200m, a pak sjezd do kaňonu Todra. Ale skutečnost je jiná a o dost brutálnější. Podle GPS musíme vystoupat ze současných 2.000m  do 2.600 m, což by ještě nebylo tak zlé, ale ta cesta, která vede ke zdolání sedla, je vyhledávanou trasou offroadových nadšenců. Dva z nás to vzdávají a Tomáš s nimi jede hledat odvoz. A jako bychom o tom nemluvili. Míjí nás jeden jeep, mířící stejným směrem, jako my. Chytáme se jeho stop a nabíráme směr do hor.

Po chvíli končí stezka a najíždíme do suchého koryta řeky. Čeká nás 10km po kamenech, balvanech i štěrku, mnohokrát přejíždíme brody a jediné, co nám trochu ulehčuje cestu, jsou ujeté stopy po jeepech.

Koryto řeky je uprostřed skal, takže jediné, co vidíme, jsou okolní skály a horizont. Konečně jsme venku, na šotolině, která vydrží až do sedla. Po dvou hodinách jsme nahoře. A to, co jsme vyjeli, teď sjíždíme dolů, jen s tím rozdílem, že na této straně kopce je koryto jednodušeji sjízdné. Cesta nás dovádí do Tamtetoucht, kde se napojujeme na asfaltku, klikatící se kaňonem Todra. Ale před tím do sebe každý klopíme litr vody, který si kupujeme v krámku u silnice. Čeká nás za odměnu 20km sjezd kaňonem, který se díky červené barvě skal podobá kaňonům v Severní Americe, proto se pro něj vžil název marocký Grand Canon. Na konci kaňonu vjíždíme do turistického masakru. Mezi úzkými skalami jsou tu vměstnány stovky lidí kochající se kaňonem nebo si jen tak užívající krásného dne. Je 19 hodin, máme v nohou 130km, nastoupáno něco přes 2km a jsme konečně v cíli. K našemu velkému překvapení na nás čeká luxusní hotýlek, čisté postele, dokonce i kombi záchod se sprchou na pokoji. Vem čert, že koupelna nemá dveře, to je maličkost. Rychle se sprchujeme, abychom smyli únavu, a jdeme na tajim, tentokrát s mletým masem - keftou.

Hoteliér je nesmírně milý a snáší nám modré z nebe, tedy kromě piva. Ještě než usnu, promítám si dnešek v hlavě a utvrzuji se v tom, že to, co jsme dnes jeli, bylo to nejhezčí a nejtěžší, co jsem kdy absolvoval.

10. Den 4.5. pondělí

51 km, denní převýšení 760m

Dnes nespěcháme, máme před sebou jen přejezd místní dopravou asi 120km blíže k hlavnímu masivu Velkého Atlasu-Adrar , N'Dern, s nejvýšší horou Dj. Toubkalu 4.167m. Cílem je   pouštní město Ouarzazate ( Warzazatu ),  odkud pokračujeme dál na kolech do srdce hor. Ráno dojíždíme na kolech do 15km vzdáleného Tinerhiru, po krátkém hledání nacházíme nádraží a na něm náš bus.

Je to dodávka, jejíž věk je podobný mému, uvnitř slepené sedačky z několika typů busů a na střeše zahrádka, kam musíme uložit kola na jízdu. Moje se veze na Omarově autě, protože mám obavy, že můj karbonový rám by jízdu nepřežil bez úhony. Řidič a závozník umisťují první dvě kola na zahrádku a z jejich práce nám jde husí kůže po těle. Je jim celkem jedno, jestli se kola odřou, poškodí se převody nebo prasknou dráty. Michal se chápe organizace, leza na střechu a postupně kola ukládá tak, aby utrpěla po cestě co nejmenší úhony. Asi po hodině je naloženo, ale je tu další problém. Schází nám jedno místo v autě. Problém ale trvá jen pár sekund. Závozník nám posílá plastovou židli do uličky a je to. Ostatně i on sedí u řidiče na té samé židličce, takže to zde není asi neobvyklé řešení. Cesta je utrpení, málo místa na nohy a mně na ně celou dobu fouká teplý vzduch, protože řidič topí, aby motor nepřehřál. Rozepisovat se o interiéru busu je asi zbytečné, ale co je na první pohled patrné a stojí za zmínku, jsou fixou popsaná stínítka nad oknem a celý horní prostor nad řidičem důležitými čísly. Není nad to mít vše důležité na očích.

Trochu se po cestě protahujeme u benzinky, dáváme si kafe a pití, ale obsluha není schopna sečíst tři položky.  Tím se přestávka trochu protahuje. Konečně jsme v Ouarzazate,  obědváme, nasedáme na kola a musíme dojet etapu po svých, nějakých 20km.

Ouarzazate je mimo jiné i oblíbené místo filmařů. V místních ateliérech se např. zrodily filmy Gladiátor či Honba za klenotem Nilu. Než vyjedeme, Tomáš nám vypráví o tom, jak na polopoušti, přes kterou pojedeme, vždy zabloudí. Ale díky Radkově GPS, to bude prý dnes tutovka. Nebyla. Opět kufrování a navíc nám dochází voda.

Asi po hodině hledání správné pisty se konečně orientujeme v terénu a míříme správným směrem. Na kopci na nás čeká Omar s vodou. Sláva, jsme zachráněni. Omar nás bezpečně dovádí až do hotelu v  Ksar Ait Benhaddou. Máme dohodnuté ubytování u bratra našeho včerejšího hoteliéra a děláme dobře.

Zatím perla mezi naším dosavadním ubytováním. Dokonce i s bazénem, do kterého skáčeme hned, co z nás na pokoji spadly dresy. A k večeři nás čeká co? Tajim! Uf… Ale k našemu velkému překvapení nám nabízí růžové víno od Sahary. Je nevalné chuti, teplé, ale nevadí, po týdnu abstinence chutná cokoli.
11. Den 5.5. úterý

87km, denní převýšení 1.940m

Ráno si jdeme prohlédnout kasbu (opevněnou vesnici) Ait Benhaddou  se ksarem (hradem). Tato památka je poměrně zachovalá, ale není to zásluhou péče Maročanů. Místo si oblíbili filmaři, kteří památku čas od času opraví. Asi nejslavnějším filmem, který se zde točil, je Gladiátor, po něm tu ještě zbyla gladiátorská aréna. Prohlídku a focení města máme za hodinku za sebou a míříme zpět, abychom pokračovali v cestě.

Večer jsme se trochu pověnovali kolům, dost tady trpí. Ráno čekáme na ostatní, kteří nechali údržbu na ráno, a za počínajícího vedra  pokračujeme do kopců přes dvě sedla. Hned v tom prvním to přišlo! Michal, s kterým se znám více než 20let a jsme oba soutěživí, do toho šlápnul a hnal se do kopce.

Hozenou rukavici jsem musel zvednout a bylo to.  Kolo na kolo až na vrchol. Hezký souboj, který nám dal dost zabrat, ale soutěživost je potvora. Asi nemusím psát, že jsme se i přes naši snahu dívali na Jendova záda. Je to tak, letos už považuji za úspěch, když ho občas uvidím. Cesta na druhé sedlo nás vede skrz pohoří, které má snad nekonečně odstínů barev, fotíme a obdivujeme tu nádheru.

Na oběd stavíme ve městě Telouet, kde je dominantou kasbah, bývalé sídlo kmene Glaui, dnes na seznamu UNESCO. Ale než jdeme památku navštívit, obědváme v hospodě.

Vlastní ji postarší vitální Francouzka. Krásně poobědváme a jdeme na prohlídku kasby. Kdyby pánové z UNESCO viděli, co podporují a kam dávají eura, asi by se divili. Polorozpadlé domy, nepořádek, zanedbané okolí a jeden zedník. Ztráta času. V druhé půli cesty nás opět čekají dvě sedla a zejména to druhé Tizi´n Tichka 2.260m  je o morálu. Nekonečná tkanička, vinoucí se kopcem, a neskutečně silný protivítr. Ale vůle vítězí a jsme na kopci. Nyní nás nemine 15km sjezd po frekventované silnici do Agouim.  Když vidím, jak nebezpečně se po silnici řítí nákladní vozy, mám husí kůži po těle. Jediná šance je to nakopnout a co nejrychleji úsek přeletět. Tak i činíme a ve městě jsem opravdu za chvíli. Vítá nás nepořádek a zápach. Městečko je neosobní a špinavé, asi nejhorší, kde jsme zatím spali.

Na druhou stranu je pozitivní, že jsme ujeli ruchu turistického průmyslu a kromě jednoho Portugalce a partičky Japonců, kteří si mimochodem vaří jídlo vedle nás na pokoji, jsme tu sami. K večeři máme konečně změnu. Špagety s mletým masem, sice rozvařené, ale kdo by na to v Maroku hleděl. Hotel má sice sprchy a wc společné, ale relativně čisté. Horší je to s pokoji, někteří spí na matracích, my si užíváme komfortu a válíme se v postelích. Nicméně máme okna na hlavní ulici, kde ruch neutichá ani v noční dobu. Jen co usnu, už slyším hlas muezzina, který vyzývá k modlení. Už jsem zažil příjemnější budíček, na druhou stranu vím, že si ještě nějakou tu hodinku mohu poležet.

VIDEO: https://vimeo.com/149750090 

Díl 1: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/c/488513/maroko-na-kole-pres-stredni-a-velky-atlas-dil-1.html

Díl 2: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/c/488555/maroko-na-kole-pres-stredni-a-velky-atlas-dil-2.html?ref=vsimli