Lužická jezera, Německo.

Letošní Velikonoce připadly na brzký termín, na horách leží sníh a v nižších polohách se ke slovu hlásí jaro. Co s tím? Poslední lyže nebo první kilometry na kolech? Nakonec za mě rozhoduje počasí a vybíráme Lužická jezera.

Vzhledem k tomu že pátek je volným dnem, vyrážíme  hned ráno. V plánu je zastávka v  Drážďanech a poté podvečerní přesun k jezerům. Byť jsem měl obavy ze zvýšeného provozu na silnicích, cesta ubíhá bez komplikací a Sasko je brzy na dohled. Do Drážďan, města s barokní tváří, někdy též nazývané polabskou Florencií, přijíždíme okolo poledne.  Je zima a drobně prší. V koutku duše doufám a věřím, že se naplní predikce meteorologů a další dny budou slunečné. Jinak jsem v podstatě mrtvý muž, v dešti a zimě u jezer, nevím, nevím. Ale pro dnešek nám počasí není překážkou, abychom si toto krásné město na břehu Labe (Elbe) prošli. Naše první kroky vedou na náměstí Neumakat, kde je ikona města - Kostel Panny Marie - Frauenkirche.

Památka, která byla během druhé světové války poničena bombardováním, poté ponechána v rozvalinách a opravena teprve až po sjednocení Německa. Z Brühlovy terasy, Goethem nazvané jako balkón Evropy, vidíme další zásadní stavby, Albertinum, Uměleckou akademii a Semperovu operu. Přes Augustův most přecházíme na druhou stranu řeky, ale počasí se zásadně zhoršuje, začíná pršet a zima nám zalézá za nehty. Proto se zde zdžujeme jen krátce a spěcháme zpět ke karavanu.

Po cestě se ještě potěšíme pohledem na další symbol Drážďan, Knížecí průvod. Malbu, jenž byla počátkem 20 století přenesena na  25.000 glazovaných obkladů. A to je pro dnešek vše, nasedáme do karavanu a uháníme na sever. Je toho hodně, co jsme zde neviděli, alespoň máme důvod, proč se sem zase vrátit.

 Cesta z Drážďan k jezerům trvá jen krátce, teď jde o to, kde zvolit základnu, z které budeme následující dny vyjíždět. Náhodně objevujeme krásné místu u Senftenberger See, vedle městečka Buchwalde, které se tedy stává naším přechodným domovem. Zabydlujeme se, na střechu nám buší déšť a my doufáme, že se zítra probudíme do modré oblohy. Lužická jezera, největší novodobý vodní svět, který vzniká zaplavením povrchových  dolů, je vyhlášeným rájem pro cyklisty i bruslaře. V poslední době zde bylo nebývale zainvestováno do infrastruktury, jezera propojena cyklostezkami, budují se kanály, které propojí jednotlivá jezera, jejichž břehy v létě lákají i na koupání v křišťálově čisté vodě.

Sobota ráno a přání se nám plní, bude krásný slunný den. Než se rodina nasnídá a teplota poskočí alespoň nad 10°C, jedu do městečka pro mapu a trochu se porozhlédnout. Myslím, že se nám tu bude líbit, malebné městečko, pří pobřežní kolonáda, hospůdky, ale vše si musíme nejprve zasloužit. Pro dnešek máme v plánu 60 km, objet tři jezera a zmapovat okolí. S elánem šlapeme do pedálů a pomalu objevujeme krásu okolí. Na závěr dnešního výšlapu si dáváme v městečku na náměstí sladkou odměnu a vyhříváme se na slunci.

Povzbuzení včerejším dnem si pro nedělní výjezd rozšiřujeme rádius o další jezera. Dnes už to není taková pohoda, volíme ostřejší tempo a hlavně nás několikrát mate značení, díky čemuž se konečné kilometry šplhají ke stovce. Je pochopitelné, že za takový výkon se musíme odměnit dobrým jídlem v hospůdce na břehu jezera.

O Velikonočním pondělí je posloupnost činností jasná, nejprve vyšlehat manželku a teprve až potom si dát trochu do těla. Nevím, zda je to tou pomlázkou nebo včerejším dlouhým výjezdem, ale na šlapání jsme zůstali se synem sami. Nevadí, máme před sebou celé dopoledne, dáme si trochu do těla a po obědě vyrážíme domů. Prožili jsme parádní dny, krásné počasí i místo. Vím jistě, že jsme tu nebyli naposledy.