Kuba - Topes de Collantes a Trinidad

Dnes se obloha mračí, ale je teplo 25°C. Odjíždíme směrem ke Karibiku. Přesun je na celý den, takže si opět užijeme mikrobusu.

4.Den, úterý 2.12.2014 :  Australia-Guama-Cienfuegos - Topes de Collantes

Máme nového řidiče, tak spekulujeme o tom, zda ten první odstoupil, protože jsme bezproblémová skupina a nebo naopak, tajná policie posílá větší šarži. Zkrátka máme svého kapitána. Po cestě nám Isis vypráví zajímavé věci ze života místních lidí a občas mi přijde, že je více odvážná a proto to vždy koriguje loajální informací. Ale zdá se, že si pomalu získáváme její důvěru a i ona si začíná užívat výletu.

O hovězím a jeho způsobu prodeje, jsem se již zmiňoval, tak teď něco o mléku. To je zde na příděl, 1l na dítě a den, jestliže to rodině nestačí, musí za farmářem a zase na černo dokoupit. Přitom průměrný plat na Kubě je něco okolo 20-25 CUC, tedy asi 600 Kč na měsíc. Když rodině dojdou peníze a není nic z přídělu potravin, Kubánec se musí postarat sám.

 Během včerejška jsme si všimli, že na pár místech jsou vánoční stromečky, takže jsme se domnívali, že je to příprava na Vánoce. Ale omyl. Tyto buržoazní svátky tu byly desítky let zakázány a teď, když se situace uvolnila, se na tradici těžko navazuje. Byla vykořeněna z mysli lidí a teď je mladým tento křesťanský svátek spíše na obtíž. Preferují oběd a večerní zábavu, než naše tradiční zvyky.

 Prvním dnešním zastavením je vesnička Australia, kde z místního cukrovaru Fidel Castro řídil operace v roce 1961 při bojích v Zátoce Sviní. Invaze v Zátoce Sviní byla neúspěšná operace CIA, která cvičila jednotky kubánských exulantů, jež napadly jižní Kubu. Tuto akci financovala a podporovala americká administrativa, která se pokusila svrhnout kubánskou vládu Fidela Castra. Nebýt voleb v USA a zvolení Kennedyho, který měl k vojenské invazi negativní a opatrný postoj,  mohl být výsledek a tím i budoucnost Kuby, zcela jiná. Hlavní invazní přistání proběhlo na pláži Playa Giron, která se nachází v ústí zálivu. Invaze je pojmenována po Zátoce Sviní, i když to je jen jeden z možných překladů španělského Bahía de Cochinos.

Čekal jsem nějakou zásadní vzpomínku na Castrovo vítězství, ale uvítala nás zubožená vesnice, rozpadající se cukrovar ( mimochodem postavený Američany ) a parní lokomotiva se dvěma vagóny, teď sloužící jako turistická atrakce. Smutný pohled.

 Po uvalení embarga a možnosti vývozu, se po celém ostrově musely uzavřít desítky cukrovarů a dnes nefunguje ani jeden. Dříve sem jezdil Fidel Castro s návštěvami a alespoň se zde udržovaly silnice. Ta doba je pryč a vše chátrá. Zastávku neděláme ani na Playa Giron, kde je muzeum vítězství. Z autobusu jen vidíme zakonzervovaný tank a letadlo. Zrovna tohle by mě lákalo, těmi místy šla historie. Nevím, proč turisty pouští do Australie a ne na pláž…….

Okolo poledne přijíždíme do Guama, kde je největší chovná krokodýlí farma na Kubě. Je to taková Matějská pouť. Další atrakcí je indiánská vesnička "Aldea Taina". Do této osady jezdí člun přes největší jezero na Kubě - Lago del Tesoro. Toto jsme si nechali ujít, bylo to na nás až příliš umělé a komerční. Čekáme na ostatní a chvíli si krátíme popíjením piňakolády a kávy. Na to, že na ostrově kávu pěstují, je její příprava a kvalita nevalná, ještě jsem si nepochutnal.

 Nedaleko Gauma stavíme v malé vesničce a jdeme na jídlo do paladaru. Kromě klasické skladby jídla, ochutnáme i maso z krokodýla i želvy. Mimochodem, krokodýlí maso se může podávat oficiálně jen ve státních restauracích, ale jak vidno, za CUC  tu jde všechno. Posledním cílem dnešního přejezdu je Cienfuegos , což je jedna z nejmladších kubánských provincií a prý je pro svůj vzhled nazývána Perlou Jihu.

Po obědě se Isis odhodlává k prvnímu odvážnému kroku, nejedeme oficiální cestou po dálnici, ale přes vnitrozemí. Cesta vede vesnicemi a je zde zase vidět ten markantní rozdíl od míst, kde je turistický ruch. Chudoba je vidět na každém rohu.

Při cestě se setkáváme s pro nás nevídaným jevem. Sušení obilí zde probíhá na silnici. Jednoduše se zabere jeden jízdní pruh, kam se v délce několika kilometrů rozprostře obilí a po jeho usušení se zpět napytluje. Řidič nám staví u jedné z obilných lajn a my fotíme dělníky, kteří uklízí obilí do pytlů. My se divíme jim a oni nám, protože nechápou, co je na tak banální věci tolik zajímavé. Nicméně nám při odjezdu mávají, takže nám tu naší hloupost odpouštějí.

 Při vjezdu do města projíždíme průmyslovou zónou, která se zdá na první pohled prázdná, ale kdo ví. Za městem je i atomová elektrárna, která byla dostavěna za peníze východního bloku v roce 1989. Revoluce a následné politické změny  způsobily zastavení prací a prakticky umrtvení projektu. Takže zde zůstal jen obrovský monument. Navzdory tomuto antré je centrum města docela atraktivní, s neoklasicistickými domy v pastelových barvách. Je to takový stát ve státě.

 Říká se, že zde žijí úplně jiní Kubánci, než ve zbytku ostrova. Liší se stylem života i oblékáním. Procházíme se po hlavní obchodní třídě a je vidět markantní rozdíl mezi obchody, kde se platí CUC a obchody pro obyčejné obyvatele platící pesos. Musí to být deprimující pro ty, kteří si mohou dovolit kupovat jen v těch obyčejných obchodech.

Z hlavní třídy zahýbáme k zálivu a od něj na náměstí  Parque José Martí. Překvapivě je tady vše opravené a tepe zde život. V  Casa de La travola ( kulturní dům) hraje hudba, pod stromy  kluci hrají čáru a  my si musíme jít dát kafe a drink do nejstarší kavárny ve městě El Platanito , bez toho nemůžeme odjet.

Při placení se se mnou dává do řeči mladý Kubánec a když vyzví, odkud jsme a jak jsme se sem dostali, hned říká, že až se příště vrátíme, musíme jet sami, bez agentury. Kubánci jsou prý hodně friendly. Na uvolněnou atmosféru dohlíží soudruzi ze svého obrovského sekretariátu, který je v obrovském domě naproti Teatro Tomás Terry. Bohužel nás ještě čeká téměř dvouhodinový přejezd do  osady Topes de Collantes, jenž leží v srdci překrásných hor Sierra del Escambray a pyšní se celou řadou národních parků jako "Guanayara", kam zítra vyrážíme.

Je půl šesté a již se stmívá, takže  z okolí neuvidíme zhola nic, vytahuji tedy iPad a dopisuji deník. Vzpomněl jsem si, jak nám včera Isis vyprávěla o bydlení. Obyčejní lidé bydlí v nájemních bytech a platí nájemné 0,25 CUC/měsíc, ale Raul Casto začal rozprodávat majetek, protože reálně zvážil možnosti ekonomiky, takže nabízí byty ke koupi. A naše Isis si svůj byt koupila a to za 200 CUC, což je více jak deseti násobek jejího měsíčního platu.

Ale je výjimkou, normální ostrovan si to ze svého platu nemůže dovolit. A proto všichni mladí touží pracovat v turistickém ruchu, kde je reálná šance si přijít k relativně velkým černým penězům. A stejně, jako včera, i dnes nás nemíjí adrenalinový závěr cesty. Musíme vystoupat do 800 m.n.m na 15km vzdálenosti. Pro náš čínský mikrobusu je to ale téměř na hranici jeho možností, takže ukusujeme výškové metry na první rychlostní stupeň a modlí me se, abychom se vyšplhali až k hotelům. Po hodině úmorné dřiny to náš "číňánek" zvládl a můžeme se ubytovat. Hotel opět odpovídá hodně špatné ubytovně, ale jsme tu jen na jednu noc, tak nás to zase tolik nebolí. Co mi dělá hlavu, je počasí, předešlé dva dny tu pršelo a ani dnes není situace jiná. Doufejme, že se zítra vše v lepší obrátí.

5.Den, středa 3.12.2014 :  Topes de Collantes - Trinidad

Ráno je opět zamračeno a chladno, všichni vytahujeme z kufru vše teplé, co jsme si s sebou vzali. Jedeme totiž do výchozího bodu dnešního treku na korbě náklaďáku. Ale nejprve nás průvodce bere na šálek místní kávy a my věříme, že je to součástí výletu.

Není. Ruský náklaďák, s kterým jsme měli jet se rozbil, takže čekáme na nový. Ale i to naši průvodci zvládli a konečně nasedáme na korbu starého vozu.

A dokonce se zdá, že i počasí se umoudří. Na řidiči je vidět, že tu nejede poprvé, takže stoupání, klesání i ostré zatáčky zvládá v ostrém tempu a my si opět užíváme dávky adrenalinu.

Asi po půl hodině sesedáme a následujeme průvodce na 4 km dlouhý trek hustým lesem, plným klasické kubánské flóry i fauny v parku Guanayara. Proplétáme se po úzké stezce, až se před námi objevuje nádherný  62m vysoký vodopád Salto de Caburní. Bezprostředně za ním je přírodní jezírko a protože se počasí opravdu vylepšilo, skáčeme do vody a blbneme pod malou vodní kaskádou. Voda je opravdu osvěžující a dal by se tu strávit delší čas, ale my pokračujeme dál údolím, podél řeky, občas bahnem , přes kameny, až k cíli cesty, kde je hacienda s paladarem a pár stany pro ubytování Casa la Galleg .

Pozdní oběd nám přijde k chuti, ale již nás menu nepřekvapuje. Místní kuchyně je sortimentně opravdu chudá, takže se to dalo čekat, nicméně jsme si na pečeném kuřeti pochutnali.

Nasedáme opět na náklaďák a vracíme se k hotelu, abychom pokračovali  z hor ke Karibiku do provincie Sancti Spiritus. Zde je cíl cesty, koloniální městečko Trinidad.  Ještě než se spustíme dolů po serpentinách, stavíme na vyhlídce, ze které je nádherný výhled na Trinidad a Karibik.  Klidně bych si tu na chvíli sedl a užíval si té pohody.

Ale čas je nám v patách a Trinidad je prý top místo, tak se vracíme zpět do mikrobusu. Řidič zařazuje první rychlostní stupeň a krokem sjíždíme dolů. Město bylo zahrnuto do programu ochrany  památek UNECO a zdá se, tento krok ze strany mezinárodní organizace, uchránil toto město, před turistickou zkázou.

 Ve starém městě je jen jeden hotel a veškerý cestovní ruch se odehrává několik kilometrů od města, u Karibiku. Řidič se bravurně proplétá úzkými uličkami po ulici vydlážděné kameny a my nestačíme  otáčet hlavy z leva do prava. Jednoznačně nás čeká nejkrásnější město na této cestě. Ulice jsou lemovány nízkými domy s vysokými stropy a téměř v každém je prodejna nebo paladar.

 První, co nás čeká po vystoupení z mikrobusu, je krátká procházka k jedné z hospůdek a ochutnávka místního míchaného nápoje Cancanchara. Potom se všichni rozprchneme do křivolakých uliček, proplétáme se mezi stánky , obchůdky a nakukujeme otevřenými dveřmi i do domácností.

Domy mají několik společných prvků, mozaiku z mramoru na podlaze, vysoké stropy a veliká okna s okenicemi zajištěnými tepanými mřížemi. Jako by se zde zastavil čas, ale působí to na mě hrozně pozitivně, usměvaví lidé, všude znějící hudba a maňána. Kupujeme si pár drobností, ale největší úspěch sklízí Michalovo triko, které s ním  chce místní stánkař směnit.  Ale nabízí málo, takže Michal mu slibuje, že se zítra vrátí a ať si obchodník připraví nějakou speciální nabídku. Žertujeme, že to asi bude sestra.

Kousek od náměstí Plaza Mayor  vidíme hospůdku na střeše domu, tomu nelze odolat, takže si dáváme skvělé míchané nápoje, sledujeme pod námi tepoucí život na ulici a prožíváme západ slunce. Lenky vyrazili koupit nějaké plátno, ale mají to těžké, tak obrovskou koncentraci galerií, jsem ještě neviděl. Ale vybrali, takže máme krásnou vzpomínku na toto město. Město má osobitou atmosféru ve dne, ale v noci to vše dostává zcela jiný nádech. Otevřou se hospody plné živé hudby a tančí se do noci.

 To si necháváme na zítřek a teď jedeme do hotelu na pláž Playa Ancón. Isis nás po cestě jemně upozorňuje, že hotel není z nejlepších. A je to pravda, obrovský hotel, připomínající panelák, má svoji slávu z dob zájezdů odborářů již dávno za sebou a je to vidět na jeho každém čtverečním centimetru. Přijíždíme za tmy, takže nevíme, jak vypadá moře, ale doufáme, že Karibik nezklame. Házíme kufry na postele a jdeme na drink, máme vše v ceně, tak se alespoň rozparádíme. Ale chyba lávky. Obsluha i kvalita pití je naprosto strašné. Vítejte v turistické "holírně".
Nic horšího, jsme zatím ještě nezažili. Ale pár těch roztoků, jinak to nejde nazvat, jsme vypili , abychom zaspali ten zážitek. Ale je to možná jen můj subjektivní pohled, protože naši mladí chlapci, vydrželi v baru do čtvrté ranní.

Díl první: Havana a Vignales http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/c/493112/kuba-havana-a-vignales.html

Díl třetí :