Kokořínsko

CHKO Kokořínsko, patří k nejkrásnějším oblastem celých Čech. Pískovcové skály rozmanitých tvarů, převisy, jeskyně a kaňony, to je hlavní, proč do těchto míst míří každoročně tisíce turistů. A mezi nimi i my.

V pátek v podvečer, se nás na parkoviště u Harasova sjíždí šest posádek. Někteří jsme se dlouho neviděli, takže je o čem si povídat, postáváme venku, klábosíme, ale podzimní večer zalézá za nehty. Je čas se schovat do tepla. Ale kdo se obětuje a pustí si partu rozdováděných kamarádů do karavanu?  Martin vyměkl nejdříve a my se mu za jeho dobrotu odvděčujeme brzkým odchodem (asi okolo 2 hodiny ranní). V sobotu ráno je mimořádně ošklivo, mlha a vydatně prší. Po pravdě řečeno, až tolik nás to nemrzí, alespoň si můžeme po včerejší noci trochu přispat.

Na dopoledne máme jen krátký program, prohlídku skalního domu a následný přejezd za městečko Mšeno. Zde je nad Kokořínským dolem skalní útvar Mšenské pokličky,  kde skály svými tvary, připomínají obrovské houby. Od něj se vydáváme cestou nazvanou po nejvýznamnějším propagátorovi Kokořínska, po Cinibulkově stezce. Ta nás vede okolo několika skalních útvarů. První je Průsečná skála, hluboká vozová cesta vytesaná v pískovcovém masivu. Byla používaná snad i Švédy za třicetileté války.       Další zajímavostí je Obří hlava a Žába. Posledním skalním útvarem, který jsme si mohli projít, je Bludiště, které je tvořeno skalními soutěskami a komíny v kvádrových pískovcích. Pohyb v něm je občas náročný a někteří z nás, kteří mají silnější postavy, musí volit průchod štěrbinami se zataženým břichem aby neutvořili špunt.

Odpoledne se blíží ke své druhé polovině, poprchává, zkratky a nábližky nám přináší opačný efekt a kilometry přibývají. Na Igora, který byl "víkendový vůdce", se začínají sypat výhrůžky a hrozby. Jeho záchranou se stává hospoda V Ráji.  Zbylé dva kilometry ke karavanům zaokrouhlují dnešní porci na rovných patnáct.  Trochu se oklepáváme z crossové vycházky a přejíždíme na parkoviště  pod hrad Kokořín.  Je krátce po šestnácté hodině, večer daleko, proto se několik z nás vydává ještě na obhlídku hradu, který je od nás asi 1 km do prudkého kopce. Odměnou za výstup nám je krásný výhled z hradní věže po okolí.  Po návratu k autům vyrážíme k blízké restauraci na jedno pivo a zároveň prozkoumat možnost večerního posezení. Ale hospůdka je v rekonstrukci a dělník nás posílá o dům dále, prý za 500m je další hospoda.  Z půl kilometru jsou dva a konečně jsme u věhlasné hospody U Grobiána. Hospodský Máša už svojí začouzenou čtyřku zavírá,  přesto nám každému natáčí po půllitru a zároveň bystře přeceňuje z 18 Kč na 20 Kč za pivo. Ne nadarmo se hospoda jmenuje  U Grobiána. Po  návratu k autům rozkládáme stolky, židle a zábava pokračuje v naší režii.

Ráno nás čeká obec Kokořín a nedaleké jeskyně. Dnes nenecháváme nic náhodě a na Igorově orientačním smyslu, cestu budeme trasovat s navigací. Po kilometrové cestě do Šemanovického dolu, narážíme na první z jeskyní - Klemperku,  uměle vytesanou jeskyni se vstupem asi pět metrů nad terénem s přístupem jen po žebříku. Namlsáni touto jeskyní, pokračujeme k další, jenž je podle cedulí vzdálena tři kilometry. Cesta se ovšem po vydatných deštích z předešlých dnů změnila v tankodrom a to je důvod, proč k jeskyni Klemperka  přicházíme špinaví od hlavy k patě,  zejména děti si na tom nechaly záležet. Po strmých schůdcích je přístup ke zčásti tesané prostoře o rozměrech 6,5 x 4,5 x 2 m, jejímž základem je přirozený výklenek.

 Dříve opevněné sídlo, hrádek v okrouhlé pískovcové skále, jehož existence je podle nalezených keramických střepů datována mezi druhou polovinu 13. a počátek 14. století.  Zde byl čas odpočinku a hledání nejbližší cesty zpět. Rozkaz zněl jasně - co nejbližší cestou. To se také stalo, jen její konec vedl oraništěm. Ono to bylo už stejně jedno .....  U karavanů nastává hromadné čištění, svlékání špinavého oblečení a nám chlapům schází odvaha říci si o teplé jídlo. Proto upínáme svoje  zraky k nedaleké hospodě.  Najedeni, ještě přemýšlíme o Čertových hlavách, ale čas je neúprosný, musíme se vydat na cestu domů.  Z Kokořínska jsme viděli jen zlomek možného, proto je téměř jisté, že se do těchto krásných končin vrátíme.