Jižní Norsko - část 1, cesta na sever

O Norsku jsem snil už dlouhá léta, ale stále se mi nedařilo přemluvit holky, aby vyměnily slunné a teplé podnebí za krásný sever s nejistým počasím a studeným mořem. Až letos to klaplo!

Konečně jsme se dočkali a mohl začít plánovat! Načetl jsem mnoho cestopisů, načerpal informace od kamarádů, přečetl Lounely Planet a vše začal přetvářet do itineráře. Musím přiznat, že takhle složité jsem si to nepředstavoval. Norsko má nepřeberné množství míst, kam jet a co navštívit a je těžké se rozhodnout, zvlášť když na to budeme mít  jen dva týdny. Proto jsem omezil území na jižní a střední Norsko, dohodli se s Honzou a Janou, že nám budou dělat parťáky a společně začali spřádat plány. Vyšperkoval jsem plán cesty, objednal trajekt a nezbylo než se těšit na odjezd. Ten jsem naplánoval na pondělí 24. června 2013 večer. Bohužel kvůli pracovním povinnostem jsme museli odjezd odložit až na následující den ráno.

Úterý 25.6. – cesta na sever

Vstáváme ve čtyři ráno, abychom se v klidu nasnídali a mohli v půl šesté vyrazit do Rostocku, odkud nám ve tři hodiny odplouvá  trajekt. Cesta je hrozná, silně prší, a nás v tom počasí čeká sedm hodin jízdy a  679 km. Rádi bychom byli na trajektu hodinu a půl před odjezdem, ale musíme nejprve projet hladce Prahou a doufat i v hladký průběh další cesty. Honza nasadil tempo a já za ním vlaju jako fangle. Uháníme po dálnici na sever a už okolo Drážďan je jasné, že to budeme mít na těsno. Navíc mi dochází nafta a řeším dilema, zda zastavit a natankovat, čímž mohu riskovat zmeškání trajektu  nebo dojet na krev do Rostocku a spoléhat na to, že v Trellenborgu najdu čerpací stanici hned u přístavu. Rozhodl jsem se pro jistotu trajektu, a tak  upaluji, co to dá. Počasí se po čas cesty nelepší, prší a fouká boční vítr, takže cesta není žádná selanka. U trajektu jsme 45 min před odjezdem a s úlevou projíždíme vstupní branou. Nalodění se odehrává v pohodě a loď odplouvá s mírným zpožděním v 15.30 hodin.

Čeká nás únavných sedm hodin plavby. Nacházíme si tedy dobré místo na palubě, na jedné z mála polstrovaných lavic rozkládáme deky a po celou dobu plavby se povalujeme a pospáváme. Zvlášť mě to bodlo, byl jsem opravdu utahaný. Do Theleborgu  připlouváme v půl desáté večer a s trochou obavy vyjíždíme z přístavu s vědomím toho, že v nádrži mám sotva 5 litrů nafty. Naštěstí hned u výjezdu narážíme na Shell a s úlevou tankuji plnou nádrž. Honza je vysmátý, protože má nádrž na 100 litrů, menší a lehčí auto, takže když já mám prázdno, on je na polovině.

Dnes chceme dát ještě alespoň 100 km, abychom si trochu najeli na zítřejší dlouhý přejezd. Míjíme městský STLP v Theleborgu, který mám v záloze pro případ velké únavy, ale jsme docela v kondici, můžeme tedy jet dál. Okolo půlnoci stavíme na odpočívadle a jdeme spát. Máme natočeno asi 780 km a mžitky před očima.

Středa 26.6. – Heddal , Gaustatoppen

Ráno vyrážíme v osm hodin a chceme dojet až na parkoviště pod Gaustatoppen, což je asi 580 km. Bohužel opět prší,  jsme malinko skleslí a doufáme, že se počasí zlepší. Na hranicích nás překvapuje celní kontrola, ale naštěstí nás nechává projet, tím nám padá kámen ze srdce, protože odevzdat celníkům plnou lednici jídla a vína, se nám opravdu nechce. Opět musím tankovat a jsem odměněn za svoji nepozornost. Na konci  tankování mi vyletí pistole z hrdla nádrže, celého mě poleje naftou a současně na mě chrstne ještě nafta z nádrže. Paráda! Kalhoty letí do koše, boty do garáže a já do koupelny. Trochu smradlavý pokračuji dál na sever a konečně zahýbáme do prvního podmořského tunelu, chceme se totiž vyhnout Oslu. Na mýtnici dorazí první Honza, platí poplatek a jdu na řadu já. Obsluha po mě chce 130 NOK s tím, že mám auto nad 3,5t, chvíli mi to trvalo než jsem paní přesvědčil, že se plete, ale daří se, platíme jen 60 NOK. Tím jsme trochu rozhodili Honzu, který platí nováčkovskou daň a bez mrknutí oka zaplatil vyšší sazbu, oněch 130 NOK. Okolo čtvrté odpoledne vjíždíme do města Konsberg, kde krátce stavíme na obhlídku místního barokního kostela, který je jeden z největších, ne-li největší v Norsku. Jeho kapacita je 2.400 věřících. Bohužel je zavřený, takže sbíháme ještě na obhlídku peřejí řeky a za vydatného deště se vracíme ke karavanu.

Tady na nás čekají Honza s Janou, kteří si město projeli karavanem. Další zastávkou je  Notodden,  a kostel Heddal. Jde o největší  norský  trojlodní dřevěný kostel. Venku neustává déšť, takže žádné veselí nepropuká, ale podívat se na kostel jdeme.

Po návratu dáváme hlavy dohromady a domlouváme se, co dál. V plánu byl odjezd  pod Gaustatoppen, přespání na parkovišti a následný výstup na vrchol kopce. Ale počasí je mizerné a podle předpovědi by to zítra nemělo být o moc lepší, nicméně by nemělo pršet. Rozhodujeme se trochu riskovat, nechceme přijít o ten zážitek z výšlapu na nejvyšší vrchol pohoří Telemerk Gaustatoppen 1.883mnm, proto pokračujeme podle plánu.

Na kopec vedou dvě cesty, jedna přes Rjukan a serpentinami vzhůru druhá o kus kratší kolmo svahem, ale na mapě je značená bíle a protože mám obavy o sjízdnost,  volíme cestu podél jezera do Rjukan.  Na začátku městečka zabočujeme doleva přes řeku ve shodě se značením, ukazující  parkoviště pro karavany, ale to je ještě kilometr vpravo, kdež to my se pouštíme vlevo serpentinami vzhůru. Stoupání je to slušné, jedna vracečka střídá druhou, až jsme konečně nahoře a blížíme se podél jezera k parkovišti.  I přes silný déšť a vítr je tu nádherně. Jezero uprostřed skal,  všude okolo nás panenská příroda, prostě ráj. Parkujeme na poměrně velkém parkovišti, ve výšce 1200 mnm, hned u nástupu na stezku vedoucí na vrchol. Do karavanu buší silný déšť a vichr s námi  pěkně cloumá, doufejme, že se počasí zítra umoudří. Jdeme k Honzovi do karavanu, trochu podebatovat a popít víno.  Je zvláštní, že je  téměř půlnoc a venku je světlo, asi jako v šest večer. Takže, když si jdeme lehnout, musíme zatáhnout rolety, abychom mohli vůbec zabrat.

Čtvrtek  27.6. –Gaustatoppen, Lindesnes

Prší  a vše okolo nás je zahaleno do mlhy. Ještě kontroluji předpověď počasí, ale ta jen potvrzuje to, co vidím z okna. Je jasné, že z treku na vrchol Gaustatoppenu sejde! Zkrátka máme smůlu. Odjíždíme a moc mě to mrzí, protože na tohle jsem se opravdu těšil a měl to být jeden z vrcholů naší návštěvy Norska.

Přesouváme  se tedy na jih  země, k majákům. Čeká nás jen 350 km, ale díky kopcům, které musíme překonat, to bude časově náročné. Rozmýšlíme, jakou trasu zvolit, buď z parkoviště dolů po úzké asfaltce, nebo zpět do Rjukan  a kopec objet . Nakonec se shodujeme s navigací, vybíráme trasu přes Rjukan a v 9.30 hod vyrážíme. Dolů z kopce brzdím  motorem, abych šetřil brzdy, ale i přesto se do  kabiny line dost slušný zápach ze spálených brzdových destiček.

Trochu mě to děsí, ale jsem relativně v klidu, protože jsem si před odjezdem nechal vyměnit všechna brzdová obložení, takže by nemělo nic zásadního hrozit. Okolo sebe vidíme typické norské dřevostavby v rudé, bílé nebo černé barvě, vše čisté, trávníky posekané, pastva  pro oči. Za Froystaul  začínáme stoupat vzhůru pod  další z kopců pohoří Telemark, Brumuten 1.203 mnm. Chvíli nám trvá, než se vymotáme ze serpentin, ale potom se před námi rozprostře zcela jiná krajina, než jsme doposud viděli. Vysoké úbočí hor, jezera, bujná  vegetace a roztroušené domky po krajině. Ty jsou ze vší té parády nejzajímavější. Téměř všechny jsou v rudé barvě, se střechami porostlými zelení a ve velikosti, která nikterak nevyčnívá do okolí, nejsou na odiv, jsou postaveny s naprostou pokorou k okolní přírodě. Pro nás Čechy nevídaná věc. Mnohokrát stavíme, fotíme a užíváme si té krásy. Dokonce přestalo i pršet a občas vidíme  modrou oblohu. Na krátkou chvíli stavíme na okraji lesa, abychom trochu poobědvali a nabrali sil. I přesto, že od sjezdu do Rjukan jsou  to již desítky kilometrů, stále v kabině cítím ten nepříjemný zápach. Mezitím než Lenka připraví oběd, pro jistotu očuchávám všechna kola, otvírám  haupnu,  abych zkontroloval stav chladící kapaliny. A co nevidím? V nádržce je kapaliny asi 10 cm pod ryskou minimum. Co teď? Buď mi někde uniká kapalina, mám prasklý chladič, v tom lepším případě mi ji v servisu jen zapomněli dolít. Snad je to třetí varianta.

Ve slovníku hledáme ten správný anglický překlad pro růžovou chladicí kapalinu a pouštíme se dolů z kopce do údolí. Mé oči stále visí na kontrolce  teploty a sleduji, zda se motor nepřehřívá. Mezitím projíždíme po silnici číslo 9 krásným údolím, na jehož konci stavíme u prvního velkého vodopádu - Reiarsfossen.

Na třetí pokus, u malého servisu, se mi daří nakoupit kapalinu v nějakém malém servisu. Chlápek je dost protivný, ale za 150 NOK mi dolévá asi dva litry kapaliny a já mám konečně klid. Doufám, že to bylo poslední vzrušení, co nás na cestě Norskem čekalo, míříme dál, k majáku Lindesnes . Pohoda je až do okamžiku, kdy vjíždíme do města a podléháme mylné radě navigace. K majáku nás vede super úzkými a klikatými silničkami, abychom se po adrenalinové cestě napojili opět na klidnou a pohodnou silničku, z které jsme ve městě sjeli. Posledních několik kilometrů je již v pohodě a za chvíli přijíždíme po osmi hodinách jízdy na krásné parkoviště mezi skalami u nejjižnějšího majáku v Norsku - Lindesnes .

Je tu poměrně dost karavanů, vybíráme si místo za větrem a jdeme na prohlídku majáku. Byl postaven roku 1656 a vedle strážní věže jsou ještě další budovy s expozicí. Platíme vstupné a postupně procházíme celým areálem, fotíme a šplháme na ochoz majáku. Je to krásné  místo s velkou historií a nelitujeme toho, že jsme sem po strastiplné cestě přijeli.

Ke karavanům se vracíme pěkně prokřehlí, protože  silný vítr nás moc nešetřil a slunce se opět schovalo za mraky. Lenka vaří večeři, my se choulíme pod dekou a slyším, jak Honza několikrát startuje motor, ale nepřikládám tomu vážnost, asi zkouší najet na vyrovnávací klíny. Chyba! Je zcela bez proudu a startováním se snaží o nabití baterií. Marně. Nesvítí, netopí a nechladí, totální blackaut. Divné ale je, že se ani po nastartování baterie nedobíjí, a to nevěstí nic dobrého. Kontrolujeme pojistky, utahujeme konektory, ale bez úspěchu. Honza proto intenzivně telefonuje s elektrikářem a postupně zkoušíme všechny možnosti. A výsledek? Asi po dvou hodinách různých pokusů jsme u cíle: spálená pojistka u baterie. Přehazujeme pár kontaktů a konečně rozhýbáváme nástavbovou baterii. Honza jede přeparkovat opodál, aby nastartovaným motorem dobil baterii a nerušil ostatní. Já jdu spát. To byl tedy den!

Pátek 28.6. - majákový den

Na dnešek máme v plánu další maják, nedaleký Listafir, a následný přejezd k Preikelstolenu - Kazateně, opět relativně málo kilometrů, ale časové náročných. Konečně se umoudřilo i počasí a je polojasno, snad nám to vydrží i po zbytek dne. Před odjezdem kontroluji stav chladicí kapaliny a z hrůzou zjišťuji, že oproti včerejšku, kdy jsem ji doléval a byla na rysce  max, opět klesla na minimum. Co to znamená? Snad mi opravdu neteče chladič! Volám kamarádovi o radu a jediné, co se dozvím, je, že mohu dolévat obyčejnou vodu do té doby, dokud  to nepoteče nad únosnou míru. Tak to jsou tedy dobré vyhlídky.

Vyrážíme na cestu a uvidíme. Honzovi vinou problémů s baterií nejde navigace, takže bude muset jet celou cestu za mnou, což je pro něj ten největší trest. V Lyngdalu  kupujeme makrely na večerní grilování, Honza  mezitím objíždí všechny možné prodejny a servisy a shání pojistku. Ale všechno marné, nezbývá, než pokračovat dál k majáku Listafir.

Dnes si poprvé uvědomuji, že jsme již několikrát projeli placenými úseky a nezaplatili je. To je důvod, proč stavíme v městečku Farsaund u benzínové pumpy a pokoušíme se o platbu. Obsluha nám ale sděluje, že u nich to není možné, musíme se zastavit na místě označené KR servis. Tak tedy příště. Projíždíme krajinou, která jako by nebyla norská, malé farmy, rovina a všudypřítomné ovce.  Jsme na místě. Nejprve se procházíme po okolí, sbíráme oblázky z moře na památku, vylezeme na ochoz majáku a po rychlém obědě odjíždíme na sever.

Dnes poprvé zkoušíme i plavbu trajektem a to z Lauvvik do Oanes. Všichni očekáváme dalekou plavbu, ale loďka nás postrčí přes Hogsjford sotva kilometr. A za to jsme zaplatili 257 NOK!  Do města Jorpeland, přijíždíme okolo šesté večer a míříme rovnou do kempu Solvik, který je u moře a Honzové se těší, že si konečně zarybaří. K mému překvapení,  je kemp zavřený, nezbývá, než se přesunout do kempu blízko Kazatelny. Tedy chtěl jsem tam jet, ale v Honzovi bouchly saze a mermomocí chce stát u moře. Vyráží nazdařbůh někam po polní cestě a my paralelně nad ním po státní silnici. Netrvalo dlouho a i on pochopil, že se tady  jen tak snadno nechytí a připojuje se k nám.

V kempu  je poměrně volno, nacházíme si pěkné místo, sestavujeme gril a pouštíme se do opékání ryb a dalších dobrot. Trochu nás zase zlobí déšť, ale podle předpovědi má být zítra polojasno, takže by nám ten výšlap na Preikelstolen mohl vyjít. Okolo půlnoci si celí zmrzlí jdeme lehnout, ale není jednoduché usnout. Opět je světlo jako ve dne, ale už si na to pomalu zvykáme. Ještě před spaním dopisuji cestopis a po hodině mi padá hlava, bohužel mi spánek vydržel jen do třetí ranní, kdy mě probouzí silný déšť. Hned mi pochopitelně běží hlavou myšlenka, že bych po Gaustatoppen mohl přijít i o Preikelstolen a to mě děsí. Pouštím  iPad a studuji předpověď počasí. Je hrozná, má pršet celý den! Ale s trochou naděje, že se to ještě otočí, si na hodinku zdřímnu. Ve čtyři hodiny kontroluji počasí znovu. Déšť sice nepřestává, ale výhled se trochu zlepšuje a v pět hodin je jiskra naděje ještě silnější. Nastavuji budíka z páté na sedmou hodinu a znovu usínám.