Jak jsem hledal sníh - Leogang.

Zima si s námi letos dělá co chce. Místo mrazu, šplhají teploty vysoko nad nulu a o sněhu si můžeme nechat jen zdát. Bohužel je tomu stejně i na horách, kde silou vůle udržují umělý sníh.

O to těžší je naše rozhodování, kam pojedeme na lyže.Začal jsem vylučovací metodou. První kritérium - sníh, mi mnoho nepomohlo, ve všech italských a rakouských střediscích, je do 35cm umělého sněhu.

Omezuji tedy výběr na dojezdovou vzdálenost pěti hodin a výškou sjezdovek nad 1.700m. A máme tu tři favority. Hochfügen - nad Zillertalským údolím, kde se lyžuje ve výšce okolo 2.000m, Söll - SkiWelt, středisko, které neznáme a dlouhou dobu se chystáme k jeho navštívení a Leogang - Saalbach Skicirkus, vyzkoušené místo jak z letních, tak i zimních návštěv. Ve všech třech místech jsou podmínky podobné, stejně, jako výhled slunného počasí, takže remíza. Proto za sebe nechávám rozhodnout své chuťové buňky. Jak to myslím? V létě jsme na kolech objevovali kopce v okolí Leogangu a při tom natrefili na skvělou hospodu, kde umí ty nejlepší burgry, co jsem kdy jedl.  A to je ten důvod, proč nakonec volím Leogang.  Já vím, přízemní, nesportovní, nicméně se při té sněhové bídě, alespoň dobře najíme.

Odjíždíme na druhý svátek vánoční, čeká nás pět hodin pohodové cesty, žádné chumelení, náledí nebo mráz. Suché silnice a modrá obloha. V Leogangu jsme pozdě odpoledne, parkujeme karavan hned pod sjezdovky a dlouho v něm neotálíme. Vyrážíme na burgry. Ale máme smůlu! Obsluha nám sice dopřává skvělého savignonu, nicméně mají plnou kapacitu ubytovaných hostů, proto nám nemohou nic nabídnout k jídlu. Snad, když si zavoláme okolo deváté hodiny, když už budou někteří hosté po večeři. A stalo se!

Konečně sedíme za stolem a nemůžeme se dočkat tolik vymodleného burgru. Ale čekání se vyplatilo! Opět parádní chuť i vizuální zážitek. Jen s jednou vadou. Strašně jsme se přejedli.

Ráno jdeme hned na první lano, je lehce pod nulou a modrá obloha slibuje krásný den. Ale u horní stanice lanovky se situace trochu mění. Teplota je o dost vyšší, než v údolí, takže rozepínáme bundy a jdeme na to. Sjezdovky jsou na umělém sněhu, upravené, ale pohled na bílé tkaničky, uprostřed zelených luk, působí teď v prosinci dost divně. Na druhou stranu, klobouk dolů před úsilím a umem všech, kteří dokáží s tak málem sněhu, udržet v provozu téměř celé středisko. Po jedenácté hodině se nám pod lyžemi začínají sjezdovky měnit v oraniště a není divu, na slunci je 17C°.

Přijde mi to, jako bych vstoupil do stroje času a ocitl se v březnu, o tři měsíce déle. Je to typické jarní lyžování. Ze záměru dojet do Saalbachu ustupujeme a dáváme přednost obědu v jedné z chat na svahu. Zde nás svými výkony baví slovenský číšník, který nejen že dobře ovládá svoje řemeslo, ale je i nesmírně vtipný. Například na adresu své kolegyně, která již několik minut pomalým krokem bloudí mezi stoly a hledá majitele jídla říká " chlapy, ta je fakt marná, vždyť ona hledá i vchod do kuchyně".

Slunce se začíná blížit za horizont, což je neklamné znamení, že nás čeká cesta zpět. Prokousáváme se přes rozbředlé sjezdovky a den ukončujeme sebevražedným sjezdem do údolí po sjezdovce, připomínající naklopenou ledovou plochu. Hodily by se spíše brusle, než lyže. Na druhý den tolik neotálíme a uháníme po sjezdovkách rovnou do Saalbachu, s tím, že cílem bude Hinterglemm, ale když vidíme, v jakém stavu jsou sjezdovky, od úmyslu ustupujeme.

Vracíme se zpět a hledáme tu nejlepší hospodu, protože děti mají chuť na Apfelstrudel mit Vanillesauce a my na pivo. Ale jak to tak bývá, kdo dlouho přebírá, přebere. Jsme nad našim údolím a všechny venkovní terasy jsou plné k prasknutí. Evidentně jsme ten nápad neměli sami.

Co teď? Zkoušíme ještě mezistanici, ale ani zde se nechytáme. Nezbývá nám, než sjet do stínem zahaleného údolí a přiznat si, že jsme to pěkně prokaučovali. Večer v karavanu probíráme různé možnosti, co dál. Je tu nedaleký ledovec Kaprun, který bude ale bez pochyby nacpaný k prasknutí, nebo zde zůstat a lyžovat pouze dopoledne, s odpoledním sluněním . To nám zase přijde vzhledem k ceně 51EUR za permanentku dost velká rozmařilost. Nicméně trápit se na kopci, za současných sněhových podmínek je také hloupost. Navíc se lyžování stává i nebezpečné díky koncentraci lyžařů na sjezdovce. Je to téměř mraveniště. Rozhodnuto. Zítra si užijeme lyží, co to jen půjde a přejedeme do nedalekých lázní v Bad Reichenhallu. Ráno bylo skvělé, do devíti hodin jsme po sjezdovkách lítali téměř sami, až mi přišlo líto odjet. Ale stačily dvě hodiny navíc a plán opět platil. Vlastně tak trochu na půl. Na oběd jsme si vyhlídli tu nejvíce osluněnou terasu a když nám přinesli k obědu grilovaná žebra, nešlo si k nim nedat pivo. Pak ještě jedno …. .

Zkrátím to, domů jedeme ráno a zbytek dne klábosíme na slunci a užíváme si krásného počasí. Lázně počkají. Doufám, že následující dny, se k nám vrátí paní Zima a já slibuji, že se už nebudu tolik flákat.