Gastro víkend na Šumavě.

Jídlo je požitek, chuť, vůně, vzhled, to vše na nás útočí ze všech stran. A přidáte-li k tomu prostředí Šumavy, jste v gastronomické nirváně. My jsme podrobili testu jednu z restaurací, známou z televizního pořadu. 

Doprovodným jevem všech těch pořadů o vaření a zdravém životním stylu, je nejen náprava nás hříšníků, kteří ujíždíme na smaženém sýru, ale nabízí nám možnost spojit několik zážitků dohromady. Je tu nový fenomén - gastro turistika.

Aniž by v to byl " Třeštíkovský" záměr, sledovali jsme vývoj a cestu ke slávě jedné malé, zapadlé hospůdky v podhůří Šumavy - U Štěpána, Vojetice. 

Píše se rok 2009, Zdenek Pohlreich přijíždí do Vojetic a jeho recenze hospody U Štěpána je natolik skvělá, že lze očekávat raketový úspěch sympatických majitelů Štěpána a Zdeničky. Mediální propagace zasahuje i nás a v říjnu se společně s kamarády vydáváme do Vojetic. Raději si předem rezervujeme místa, ale do telefonu se mi dostává ujištění, že to není třeba, prý se určitě vmáčkneme. Počasí je typicky podzimní, uplakané, ale to by náš program pro dnešní večer nemělo nijak ovlivnit. Součástí farmy, kde chovají skot Charolais, je nejen hospoda, ale i malý, útulný kemp, kam s velkou opatrností najíždí naše karavany. Jsme obezřetní, protože půda je podmáčená a neradi bychom zde zapadli nebo zničili trávník.

Do večeře nám zbývá ještě nějaký čas, který využíváme ke krátké procházce po okolí. Samotná hospoda, sousedící s hospodářským stavením, vypadá z vnějšku upraveně a my plni očekávání otvíráme dveře.

Interiér je vyveden ze dřeva, na podlaze kameny, vše citlivě poskládáno. Za výčepem se na nás usmívá paní Zdenka a ukazuje na stůl, který bude pro dnešní večer jenom náš. Po očku šmíruji okénkem do kuchyně, zda nezahlédnu kuchaře a spolumajitele v jedné osobě, Štěpána a mám kliku. Je na svém místě. Člověk se neubrání srovnání toho co vidí v televizi s tím, co nyní prožívá a rád přiznávám, že dojem jsem si ani v nejmenším nezkazil. Je tu příjemně. Jídelníček je plný jistě skvělého jídla, ale musíme přeci jen ochutnat to, co zde vychválil slavný kuchař. A nejsme zklamáni. Skvělá chuť, vše připraveno podomácku a na jídle je vidět péče, s jakou to kuchař vařil. Lehký zmatek servisu a chaos mi vůbec nevadí, patří to sem. Odcházíme spokojeni a upřímně přejeme mladé dvojici úspěch.

Rok s rokem se sešel a my se vracíme zpět do Vojetic. Ale není to tak jednoduché, jako v minulém roce na podzim. Můj úterní telefonát s žádostí o rezervaci padá na neúrodnou půdu " Omlouváme se, ale v sezóně máme o víkendech zcela plno" zaznívá ze sluchátka, ale vzápětí mi svítá naděje " snad na příští týden, to se mi tu uvolnila nějaká místa". Není nad čím váhat, bereme.

Přehazujeme si víkendový program a gastornomie přijde na řadu až za týden. Byť máme rezervaci až na sobotu, do kempu přijíždíme již v pátek doufaje v zázrak. Ten se nekoná. Hospoda je zcela plná. Na první pohled je vidět změna, nejen spousta zákazníků, ale i exteriér doznal změn. Je vidět, že dobrá kuchyně funguje. Máme tedy volný páteční večer, ale zdá se nám škoda ho jen tak prosedět u prázdných stolů před karavanem. Jdeme přemlouvat obsluhu, zda bychom si nemohli objednat tataráky a sníst je v kempu. Po lehkém nátlaku slavíme úspěch. Netrvá to dlouho a tři číšníci si to valí k našim karavanům, ruce plné talířů s masem a topinkami. Ochota a výborné jídlo nás vystřelují o další patro spokojenosti výše. 

Na sobotu jsme si naplánovali kola a výlet po okolí. Po prostudování mapy a zejména vrstevnic na mapě, se vytváří tým A, který se vydá po farmářské stezce pěšky a ambiciozní tým B, jenž hodlá vyjel na kole do okolních kopců. 

Všichni tak nějak očekáváme, že to nebude žádné Třeboňsko, ale skutečnost některé z nás silně zaskakuje. Hned po dvou kilometrech sjíždíme z asfaltu a míříme polní cestou kolmo do kopce, až k vrcholu v 950 m. Na konci stoupání se o některé z nás pokouší srdeční slabost a to je jen začátek výletu ..... Následují sjezdy, stoupání, sjezdy, stoupání  ....... a konečně vytoužený cíl, hospoda v Hartmanicích. Nevím, zda to bylo tím obědem, ale Martin objevil v nohou novou sílu a trhá řetěz. Naštěstí ne někde v pustině, ale na okraji vesnice, takže máme  k ruce místního kutila i s dílnou. Okruh jsme dokončili lehce po páté hodině, krátce oddychli a jde se na vytouženou večeři. Hned u vstupu je vidět zásadní změna, oproti minulé návštěvě. Zcela plno, na obsluhu tu není jen paní majitelka, ale několik číšníků kmitajících od stolu ke kuchyni a zpět. Jídelníček se poněkud obměnil, zůstaly  "pecky" a ty doplnily další, nové pokrmy. I ceny jsou jiné, odhadem o 20% vyšší, ale to není na překážku. Na obsluze je vidět, že jde o brigádníky, trochu plavou, ale vše zachraňuje jídlo, které si zachovalo punc dokonalosti. Do karavanů se sotva odvalujeme, jsme spokojeni, jen mám pocit, že to majitelům malinko přerůstá přes hlavu. Snad to ustojí, držím palce.

Trvalo nám čtyři roky, než jsme znovu objevili hospodu U Štěpána. A jaké bylo naše poznání? Porovnejte sami. Poslední prázdninový víkend jsme se rozhodli věnovat dobrému jídlu v krásném prostředí Šumavy. V týdnu jsem zamluvil stůl v hospodě U Štěpána ve Vojeticich a jako druhou štaci jsme zvolili hospodu Na Rovině, nedaleko Hartmanic. Hospodu U Štěpána navštěvujeme již po třetí, takže máme možnost srovnání a posouzení směřování hospody od doby těsně po odvysílání pořadu až do dneška. Uvidíme, kam to manželé Rudovi svojí pracovitostí, spojenou s TV masáží dovedli. 

Do Vojetic  přijíždíme asi dvě hodiny před rezervací, která je pro návštěvu hospody nutností. Od minula došlo k zásadní změně, venkovní pergola je zasklená a stala se pevnou součástí hospody.

Od oběda nejím a připravuji se na pořádnou dávku jídla. Žaludek snad vytušil, že jsme na místě a hlasitě se dožaduje své porce. Dobrá, zkusíme, zda není náš stůl již volný a paní Štěstěna je doma. Obsluha nás uvádí ke stolu. Ano, čtete dobře, jsme s noblesou posazeni ke stolu a to není zdaleka všechno. Interiér doznal zásadních změn, je zde vidět ruka zkušeného designéra, vše dovedeno k dokonalosti, zkušený a servilní servis obíhá stoly, jako by tančil Labutí jezero. Kde je ta útulná vesnická hospoda, ptám se sám sebe. Ale na další přemýšlení není čas, před námi je to hlavní, jídlo. Začínáme játrovou paštikou s domácím chlebem a uzeným hovězím jazykem. Obojí výborné. Hlavní chod měl být perlou večera, proto pečlivě vybíráme. Syn vsází na žebra a byla skvělá, Lenka burger chuťově dobrý, ale na můj vkus malá porce. A jak to tak u mě bývá, vybírám si opět gastro smůlu. Co jiného bych si měl na bio farmě, vyhlášené čerstvým hovězím dopřát, než biftek ze svíčkové. Navíc upravený ve vakuu, metodou Sous Vide. S velkou chutí se pouštím do jídla, ale ouha. Polovina masa je absolutně syrová! Zklamání je veliké a dávám ho najevo i obsluze, která sklízí ze stolu. K mému překvapení je reakce nulová. Chuť jsem si spravil tatarákem, ale náladu nikoli. I po návratu do karavanu ze sebe stále nemohu setřást zklamání. Pocity jsou smíšené. Zažil jsem začátky hospody, kdy jí neuvěřitelně pomohl televizní pořad, ale stále za ní stáli oni, roztržití, ale milí majitelé. Skvělé jídlo, poctivý servis a příjemné prostředí. Druhá návštěva nám již předvedla, jak dobře se Rudovi chytili šance. Nové vybavení, zastřešená terasa, systém v obsluze a majitel v kuchyni předvádějící stále výborné výkony. A poslední návštěva? Vše dovedeno do dokonalosti, servis, obsluha , interiér,  marketing hodný nejlepších pražských restaurací. A to je asi to, co mi vadí. Zcela se vytratil ten duch obyčejné, poctivé restaurace. To co jsem dnes viděl, mi přijde sem na Šumavu nepatřičné, až moc dokonalé. Pro mě je to konec příběhu o americkém snu . A vem čert to syrové maso. Ráno tak trochu zápasím s tím, že bych rád svůj pocit sdělil i majitelům. Vůbec nejde o stěžování si, jen jsem jim chtěl upřímně vypovědět svoje pocity. Sám vím, že zpětná vazba od zákazníků, klientů, je nesmírně důležitá, člověka mnohdy vytrhne z "vlastní spokojené bubliny". Ale nakonec jsem od osobního setkání ustoupil a svůj dojem jim sdělil e-mailem. Bez odpovědi......., ale i to je vlastně odpověď. Startujeme a svůj domeček na kolečkách přemisťujeme o pár kilometrů dál, k penzionu Rovina.

Nazouváme si trekové boty a vyrážíme na šestikilometrový okruh po okolí. A protože právě vrcholí houbařská sezóna a navíc houby rostou "jako po dešti", máme o zábavu postaráno. Je jich tolik, že se soustředíme jen na hřiby a lišky. Z těch máme s Jendou největší radost, protože jejich množství je takové, že si v týdnu můžeme uvařit náš milovaný liškový krém. 

Po návratu k hospodě, jsme se odměnili pozdním obědem a brzkou večeří. Svíčková z jelena, jehněčí koleno a vrabec, vše top kvalita. 

Náš gastro výlet byl poučný a sytý. Slovy Pavla Maurera: nejezte, nepijte a pokud možno, ani nežijte blbě! …