Za dalším ski alpovým dobrodružstvím odjíždíme do Vysokých Taur, až na samotný konec Gasteinského údolí, do vesničky Böckstein.
Vesnička Böckstein je až na konci čtyřiceti kilometrového údolí a oproti Bad Gastein, Dorfgastein a Bad Hofgastein, kterými ve čtvrteční podvečer projíždíme, se jeví jako oáza klidu. A jako bonus máme ubytování ve stylovém domě, jehož mladí majitelé přistoupili k rekonstrukci s náramným vkusem a citem. Ubytování je skvělé, teď ještě uhasit žízeň a jídlem umlčet naše kručící žaludky. Pro tento účel je ideální nedaleký hostinec, který se z venku tváří tuctově, ale úroveň gastronomie nám vyráží dech. Tady se vážně někdo snaží! Jsme u vytržení, a proto si po návratu na pokoj otvíráme ještě lahvinku vína, abychom rudým mokem zapili skvělý závěr dne a také naplánovali zítřejší trasu. „Jendo, kde si, jdeme plánovat“ sháníme našeho benjamínka a protože přes zavřeném dveře pokoje neslyší naše volání, jdu za ním a váhou své autority zakročím. „Jo, už jdu, jenom si dobalím batoh na zítra. Ty už jsi zabalený“? Jak průhledné…Jenda ví, že jsem nervák a vždy jsem připravený dlouho dopředu a na všechno. Tímto ostentativním prohlášením mě chce zahnat do kouta a trochu se mu to daří. „No nejsem, ale stihnu to, neboj. Máš všechno? Pásy…“ a než stačím vyjmenovat další nezbytnosti na ski alpovou túru, Jendova tvář zesinala. „Ty vole, já doma zapomněl pásy“! A je po náladě! Bez proti skluzných pásů je nahraný. Ale všechno má řešení, v Bad Gasteinu je prodejna ski alpového vybavení a pevně věříme, že si je ráno půjčí, nebo koupí.
Budík nás nekompromisně tahá z postele, Jenda vyráží pro pásy a my ostatní se pomalu oblékáme. Venku je zataženo a lehce sněží. Toho pochopitelně využívá Marcel, aby mě popíchl: No, kdybych počasí zařizoval já, tak je už dávno modrá obloha. „Neboj, teď trochu nasněžím, ať máme prašánek a okolo poledne jsem už objednal slunce“, uklidňuji našeho meteorologa a na displeji telefonu čtu zprávu od Jendy, že uspěl a veze si pásy. Den může začít!
Autobusem odjíždíme do Sportgasteinu, tady nazouváme lyže a s pohledem upřeným na protější prstenec skal vyrážíme.
Směr máme, cíl nikoli, uvidíme, kam nás pustí sněhová vrstva a silný vítr, který čechrá vrcholky kopců rychlostí až 60 km/h. Přes údolí ještě akceptujeme Šťouryho tempo, ale na ledovém traverzu se nám definitivně utrhl a do žlebu už míříme se značným odstupem. Od toho okamžiku je nám jasné, že nás čekají „letecké dny“. V první části žlabu zubujeme hlubokým prašanem až do chvíle, kdy je jeho sklon nad naše síly. Je čas pro nácvik uchycení lyží na batoh. V tom sklonu a se zkřehlými prsty je to fakt lahůdka a to nemluvím o sto výškových metrech, které musíme vyskotačit po svých až na terénní zlom, vysoko nad námi. A po pár odpočinkových metres s lyžemi na nohou opět to samé. Tentokrát je to veselejší v tom, že se brodíme po pás v prašanu.
Ale odměna je sladká. Jsme na sluncem zalité pláni mezi Aperes Schareck (2 970 m n. m.) a Wasingerkopf (2 347 m n. m.). Boží! Rychle nad nejbližší hranu do výšky zhruba 2 800 metrů a hurá do údolí. Nirvána! Kopec jsme krásně počmárali a požitek z jízdy hlubokým prašanem byl famózní. Páteční rozcvička, jak nazval Šťoury vystoupaných 1 200 metrů, je za námi. Zítra přiostříme.
Ankogel (3 252 m n. m.) je kopec, kam bychom dnes chtěli vystoupat. Není malých cílů, tak uvidíme. Auto parkujeme kousek nad vesnicí a po cestě řešíme jediném téma: Bude prošlápnutá stopa? Ne, že by Šťoury neznal zdejší terény, naopak, ale prošlapávat stopu v hlubokém sněhu bere neuvěřitelně sil a při té dnešní výšce, by to bylo zabijácké. A hele, na parkovišti už stojí auto a u něj tři borci v plné polní. „Počkejte, nespěchejte, budeme zdržovat a necháme je jít, ať nám to ušlápnou“, zní unisono. Trochu vyčuranost, já vím…Plán klapnul, partička vyráží a teprve teď se můžeme obouvat. Ale zdržovací plán pokračuje, i když neplánovaně. Šťoury nemá hole! „Tak teď už nám to prošlápnou až na vrchol“ dobíráme si kamaráda, který skáče do auta a mizí pro hole.
První část cesty je pozvolná, proti proudu říčky Anlaufbach a nebere konce. Hroznej vopruz. Nemít s sebou Marcela, ukoušu se nudou. O čem je řeč? O malé příhodě, která nám všem pozdvihla náladu na dlouhé hodiny. V jednom okamžiku kříží trasa potok a překonat ho lze pouze po dvou zasněžených hranolech. Na lyžích nebo botách. Šťoury jede první a ukazuje nám, jak jednoduché je přejet ten úzký mostek. Teď jen čeká, jak se dopadneme my. Zlehka najíždím lyžemi na hranoly, ale jsou tak úzké, že ztrácím odvahu a couvám. „Ukaž, já to zkusím“, dere se kupředu náš hrdina. Začátek máme stejný, špičky lyží na hranoly a lehké odpíchnutí vpřed. Jenže stačí zlomek sekundy a Marcel leží na zádech, jako rozšláplá žába. Naštěstí zůstal viset na mostku a nesklouzl do vody. Náš hurónský smích a Marcelova marná snaha vyprostit se zpět na břeh potoka. Díky, dál se mi půjde veseleji.
Konečně jsme venku z lesa a před námi se v plné kráse vypíná Ankogel, jenže pohled vzhůru není veselý. Kopec je dokonale vyfoukaný až na skálu a tudíž je nám cesta k vrcholu zapovězena. Abych se přiznal, jsem tak trochu rád, protože mi to dnes opravdu „nechutná“ a pravděpodobně bych se hodně trápil. Co teď? „Dojdeme na konec planiny, támhle pod to úpatí a uvidíme“. Je to pár stovek metrů, sníh je jako plech a já se nemohu dočkat krátkého oddychu. Trochu se najím, napiji a snad se opět dostanu do tempa.
„Když nebude Ankogel, tak dáme Grubenkarkopf (3 001 m n. m.). Stačí vylézt támhle ten žlab a pak je to už pohoda“ Šťouryho hůlka ukazuje na kopec před námi a na žlab se sklonem dobrých 40°. No pěkně. Jdeme na to. Měníme lyže za mačky a pomalu ukrajujeme prudký svah. Ski alp s lidskou tváří! Paradoxně mě tahle chodecká vložka pomohla opět „do sedla“ a zase se cítím skvěle. Ovšem to netuším, že k vrcholu to je ještě hodně trnitá cesta. Dlouhá zvlněná pláň a na jejím konci skalnatý vrchol. „Martine, asi nám bude stačit dojít jen pod tu skálu a pak si už užít jen malování do sněhu“, tlumočím Šťourymu názor nás všech. „Já bych ještě kousek šel“, slyším za svými zády. Krhounek Marcel! „Ty hrdino, vždyť jsi před minutou skuhral“? Dobře, jdeme dál, přeci nemohu být já ten, který nemůže. Naštěstí si brzy Krhounek uvědomil, že to je ještě fakt kláda a udýchaným souhlasem ve výšce 2 790 m n. m. nás vypouští dolů do údolí. Dnes těch 1 750 výškových metrů fakt bolelo. Na večeři sotva jdeme, tedy my tři, Šťoury poskakuje jako kůzle. Kde se to v tom klukovi bere? Na neděli jsme si přáli krátký výšlap, abychom odjeli včas domů. „Tak jo, vyskočíme tedy jen na Thomaseck (2 280 m n. m.), bude to pohodlná, široká cesta“.
Vstáváme s kuropěním a v plné polní odjíždíme k nástupu na túru. K naší smůle je tu i skupinka dalších skialpinistů, chystajících se také do stopy. A proč k naší smůle? Vysvětlení je jednoduché, rivalita. Zvlášť, když těsně za námi jdou tři ženy. Tak tohle jsem ještě nezažil. To není skialp, to je formule jedna! Za hodinu, jsme schroupli 650 výškových metrů. Běs. Navíc se výrazně kazí počasí, vzduch je nasycen vysokou vlhkostí a na pásy se nám lepí těžký sníh. Nejde s tím vůbec nic dělat, ani parafín nepomáhá. Lyžím výrazně přibyla váha a místo stop, za sebou zanecháváme oraniště. „Kde je ten posranej vrchol“, tolik sprostých slov, jsem ze sebe nevysypal, ani nepamatuji. Ale vůle je silnější, pahorek „Tomášek“ je náš.
A cesta dolů? Nikdy jsem nejel tak strašným sněhem. Lyžaři tomu říkají vata. Těžký, hluboký, mokrý sníh, který vás brzdí, a vy ustavičně přepadáváte na hubu. Konec konců, to si Marcel i zkusil. To máš za to krhounství…
Končí další ski alpové dobrodružství. Asi nejtěžší tři dny na lyžích v hrozném úprku a se třemi tisíci metry za krkem. Šťoury, mažu si tě z telefonu.
