Dolomity na skialpech.

Dolomity máme všichni rádi, většina z nás se jimi proháněla na kole, prošla po turistických stezkách, nebo se nechala ohromit jejich majestátností a krásou z hřebenů rozeklaných skal. Ale se skialpovými lyžemi to bude premiéra.

V obvyklém obsazení míříme do údolí Alta Badia, kde jsme si ve vesničce Abtei rezervovali pokoje v penzionu. Hezky pohodlně, s teplou vodou, a dokonce i s polopenzí. Trochu to zavání páprdovstvím, ale nepochybuji, že si to jinde a jindy budeme kompenzovat. Třeba koncem února, kdy vyrážíme do Gruzie.

První, tedy středeční večer se nese v duchu tradice. Nic nedbáme na to, že zítra nás čeká první výšlap a na „plyn šlapeme“ dost zostra. To bude ráno…Budím se sám od sebe, což je dobré znamení. Naznačuje to, že jsem to s kořalkou asi nepřehnal, ale nechval dne před večerem. Za okny je ještě šero, které zatím umě maskuje mraky barvy ocele. Zase bude hnusně! Prokletí, které nás provází už více jak rok. Ale jedna radost by tu přeci jen byla, přívaly sněhu z předešlých dní nám dávají šanci na krásný prašan. Za ním se dnes vydáme do sousedního údolí pod Passo di Falsarego. Auta necháváme na malém parkovišti pod hradem Andraz Castle, nazouváme lyže a vyrážíme po lesní cestě vzhůru k vrcholkům. Ta se pozvolna klikatí lesem až k místu, kde je porost ohraničen potokem. A je to tady! Marcelova chvíle přichází. Má za sebou již dva úspěšné pády do potoků, a tak je nasnadě, že všichni s velkým očekáváním hledíme jeho směrem. S mobily v rukou našeho kamaráda povzbuzujme k větší odvaze, ale marně. Další potupě se vyhýbá tím, že sundává lyže a potok přeskakuje. Ach jo. S přibývající výškou zjišťujeme, že silný vítr z předešlých dní převál sníh a na závětrné straně kopce, směrem k vrcholu, tak vznikly nebezpečné převěje. Proto se pohybujeme na hraně kopce s velkou opatrností, nikdo z nás nechce skončit v náručí laviny. První jde Honzány, kličkuje mezi kameny a navátým sněhem, jenže stačí zlomek sekundy a mizí nám před očima. Naštěstí jen na okamžik! Po chvíli už vidíme jeho hlavu a lyže. Propadl se sice do navátého sněhu, naštěstí ohraničeného kamennou průrvou. Jsem tak vyděšený, že moje obvyklé vtípky a focení jde stranou. Trochu nám zatrnulo. Na vrchol Col di Lana 2.452 m n.m. docházíme už s úsměvy na tvářích a dokonce se zdá, že nám na sjezd do údolí vysvitne alespoň malinko slunce. „Prášíme“, co to jen jde. Dokonce si požitek z jízdy prodlužujeme sklouznutím se na opačnou stranu hřebenu a následným „nášupem“ vzhůru. S dvanácti kilometry šlapání s tisíci metrovým převýšením jsme spokojeni. Na první den dobrý!

Nó, tak to má vypadat! O čem mluvím? O dnešním počasí. O šmolkově modré obloze, na kterou při snídani lásky plně hledíme z okna. Konečně jsme se dočkali. Hltáme snídani, co to jen jde a už nasedáme do aut. Frčíme do Lungiarü, údolí, na jehož konci je malé parkoviště a vstupní brána do Parco Naturale Puez-Odle. Oblasti zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO, kde vrstvy hornin vypráví svůj příběh starý více jak 600 miliónů let. K našemu štěstí je tento poklad pokryt bohatou vrstvou sněhu, takže nám nic nebrání nazout lyže hned u aut a vydat se do lůna parku. Cesta se pozvolna, ale sakra dlouho klikatí mezi lesem a strmými srázy, na kterých se už teď prohání pár skialpinistů. „Sakra, že bychom přehodnotili cíl a šli si zaprášit pod protější skály?“ Říkáme všichni téměř unisono a míříme otázkou na Honzányho. „Kluci, pojďme podle plánu a sem se může vrátit na zpáteční cestě.“ To zní jako plán! Platí. Stoupání je mírné, a tak je čas na vyprávění, fórky i divoké teorie. S jednou přichází Jirka a stojí za to jí zachytit. „Jiří, tohle si zapamatuji a slibuji, že máš místo v knize jasné!“ S čím tedy Jiří přišel? Když vypiješ jedno pivo, tak ho tak za hodinu a půl vstřebáš do těla. No a hned si můžeš dát další a za hodinu a půl další a další..Vlastně piješ celý den a jsi střízlivej. „Hele, volové, nikomu to neříkejte, zatím to nikdo neví, tak ať se to neproflákne“, zakončuje svoji teorii náš kamarád s kamennou tváří hráče pokeru. Je dobrej! Ale to už se pomalu dostáváme pod hlavní hřeben, na jehož konci je Medalges 2.454 m n.m. – cíl dnešního výšlapu. Krásný vrcholek, který z boku připomíná žraločí ploutev. To se povedlo! A teď báječný sjezd prašanem zpět na cestu. Luxus. „Tak co borci, jdeme ještě pod ty skály?“ Oprašuje Honzány dopolední nápad, ale ohlas je stejně chladný, jako voda v nedalekém potoku. „Ale jo, jdeme, co bychom dělali na pensionu?“ Ozývá se první odvážlivec. „Pili pivo?“ Trumfuje druhý. Je přehlasovaný, jdeme na to. Nejprve jemný traverz a následně krutá zetka pod okrová skaliska, na hranu, kde končí sníh. Tohle zvládáme za ta léta už dobře, ale to nazouvání lyží ve svahu je vždycky ve stresu. Stačí si blbě otočit lyži, vrazit do batohu a průšvih je na světě. Já si vyžírám nejhorší místo, takže první oblouky sjíždím se sevřenými půlkami, ale potom už to jede, jako po másle. Parádní zakončení deseti kilometrové túry. A i překonaný výška, lehce nad kilometr je uspokojivá.

Třetí den začínáme ze stejného místa, jako včera, jen měníme údolí. Šlapeme na hřeben nad Lungiarü a na počtu skialpinistů, které poznáváme je znát, že je volný den. Pryč je samota předešlých dnů. Nicméně to nic nemění na tom, že je opět nádherně a všichni se těšíme na sjezd v bílé nadýchané peřině. Jenže není každý den posvícení. Na sněhu se vytvořila krusta a to je naše „smrt.“ V tom lyžovat příliš neumíme a i na Honzovi je vidět, že se občas při prvo sjezdu „zadrhne.“ Když na nás vidí, jak moc jsme zklamaní, hledá prašan jako lovecký pes. „Pojedeme támhle za tu bouli, tam by něco mohlo být.“ Není. A navíc se musíme dál prokousat na pásech hlubokým sněhem. Takže sundat batoh, vyndat pásy, nalepit, oblíknout, a to vše buď po kolena ve sněhu nebo ve stoje na jedné lyži, jako čáp. Miluju skialp! Dobře, dnes to bylo spíš o šlapání než o sjezdu, jenže nám o nevadí, naopak. Dokonce překonáváme včerejší metry, takže nám o to víc večer chutná pivo.

Je tu poslední den našeho dolomitského dobrodružství. Bude kratší než ty předešlé, abychom si ponechali trochu sil na cestu domů, ale o nové prožitky nebudeme určitě ochuzeni. Po cestě k chatě na Passo Valparola, necháváme jedno auto v Sciaré u běžeckého areálu a se zbytkem aut vyjíždíme vzhůru na parkoviště. Slunce se pomalu dere na oblohu, ale silný vítr má zatím navrch a tím nám zásadně zamíchal kartami. Opouštíme myšlenku jít na vrcholek a spíše se soustředíme na vyhledání prašanu a pěkné poježděníčko. Po krátkém traverzu po vyfoukaném „plechu“ otáčíme špičky lyží dolů kopcem a zkoušíme „ochutnat“ první metry sněhu. Prašan to je, ale příliš si ho neužíváme. Proti je nejprve terén plný hlubokých pastí, potom nízká kleč a na závěrem si dáváme obří slalom mezi vzrostlými smrky. Teď povolit boty, nasadit pásy a zase vzhůru až na plato pod vrcholem Monte Castello 2.371 m n.m. Nejprve po kolena ve sněhu mezi stromy a potom po holých pláních, bohužel vše ve stínu. A tak smutně pokukujeme po protější straně kopce zalité sluncem. Až tady, na vrcholku se na okamžik, než se připravíme na sjezd, necháváme oblažit paprsky slunce. Alespoň na chvilku, než nás vyžene vítr. Terén pro sjezd je podobný tomu prvnímu, kličkujeme, brodíme se sněhem a padáme. Jsem opatrnější než obvykle, nerad bych se na posledních kilometrech zranil, proto jedu jako paní radová. Ještě, že jsme tu sami…Hodinu po poledni vyjíždíme na běžeckém stadiónu a to znamená finále. Loučíme se, ale ne na dlouho, za měsíc nás čeká daleká Asie.