Dalmácie - cesta na jih, Dubrovník

Chorvatsko je pro našince zemí zaslíbenou. Každý, kdo tuto zemi navštívil, si chválí "to své místečko". My jsme se pokusili projet pobřeží od Dubrovníku na sever.

Píše se rok 2006 a jsme čerství "karavanisté", sbírající zkušenosti s cestováním obytným vozem. Cesta na jih je naším prvním poznávacím výjezdem.

23.6. Den první, pátek

Ráno vyjíždíme s mírným zpožděním oproti plánu, ale ten se nemění, chci dojet ke Splitu, přespat u benzínky a druhý den dorazit do Dubrovníku. Přípravu jsem nepodcenil, chci jet na jistotu a mám pečlivě vypsané souřadnice všech míst, která máme navštívit. Teď to jen správně použít v navigaci, kterou jsem před několika týdny koupil a teprve si na sebe zvykáme. To je vidno hned při odjezdu. Pereme se o nejvýhodnější trasu, "prosazuji si svou" a  vyrážíme. Po devíti hodinách konečně najíždím na dálnici, ale vyhráno zdaleka nemáme. Je před námi 536 km nudné, ale rychlé dálnice. Před 22 hodinou se mi již nebezpečně klíží víčka a dostavuje se únava. Je čas zastavit a přespat na nejbližší čerpací stanici.

24.6. Den druhý, sobota

Ráno mě budí štěbetání, které přichází zvenku. Poodhrnuji záclonku u okna a je to jasné, karavan je obsypán našinci, posedávají na obrubnících, dokonce i na schůdku našeho karavanu, zmačkané tváře po noční cestě autobusem a v ruce řízek s plechovkou piva. My snídáme střídměji, ale také s chutí. Těšíme až sjedeme z dálnice a konečně uvidíme tolik vytoužené moře. Ale než se tak stane, musíme si protrpět trapnou scénku při placení mýtného. Náš karavan patří se svojí váhou do 3,5t do předem dané a všude v Evropě respektované sazby. Ne však v Chorvatsku, tady mi chlápek z budky vysvětluje, že jsme jiná kategorie. Marně se mu snažím ukazovat technický průkaz a ukazovat na tabulku u jeho okénka, kde je vše popsáno. Je neoblomný a svým postojem nám mnoho možností nedává. Platím co chce. "Zadav se s tím", říkám a v ruce žmoulám požadovanou sumu. Hned za sjezdem mi cedule hlásí Dubrovník 256 km, to je máček říkám si, ale následující události tomu nenasvědčují. Na kruhovém objezdu se držíme cedule Dubrovník, navigace souhlasí, není tedy důvod neuposlechnout. To ale netuším, že je to na dlouho poslední cedule, kterou vidíme. Zjišťujeme, že místo k vytouženému pobřeží, míříme do vnitrozemím. Jedeme krásnou hornatou krajinou, podél skal a šplháme na vrcholky průsmyků. Odměnou nám jsou krásné výhledy na soutěsky a mokřady po okolí.

To musím vyfotit!  Zastavujeme a jdeme se kochat. Jediná dcera stávkuje a "prej je to trapný". Tak nevím, mě se to zdá dobrý. U Šastanovace  se cesta konečně stáčí k moři a od Brely jedem po přímořské silnici. Poprvé vidíme moře, ale také zjišťujeme že k cíli to máme sice jen 256 km, jenomže časově to bude peklo.

Začíná být vedro a posádka silně nervózní. Variantou je přespání v Živogošči, ale po prohlídce kempu bereme nohy na ramena. Praská ve švech, hlava na hlavě. Zatínám zuby a rvu to dál do Dubrovníku. Mezitím beru na milost navigaci, která nás po cestě párkrát vypekla a zapínám jí. Tak se předveď - kemp Solitudo. Je poledne, přijíždíme na most k Dubrovníku, pohled na město je nádherný, už se těšíme. Navigace mi napovídá za mostem do leva. Blbost. Centrum je přeci před námi, jedu tedy podle instinktu a cedulí, které nás dovádí před bránu kempu. Vrháme se na jeho prohlídku a s velkými rozpaky zjišťujeme, že k pláži se musí dobrých 800 m a ta pláž je navíc veřejná. Ty tam jsou naše představy o romantické zátoce, jsme zkrátka v městském kempu a tak to musíme brát. Únava dělá svoje, všichni se na mě vrhají a chtějí hned odjet. Nakonec vítězí rozum a kempujeme. Večer jdeme do města, na které se všichni těšíme , od recepční dostáváme informaci, že je to jen 15 minut chůze. Tak to zvládneme. Hned za recepcí se potkáváme s našimi  anglickými sousedy z kempu. Pouštíme se s nimi do řeči a radí nám volit autobus č. 6, 6A . Tak tedy změna,  jedem busem. Při placení lístku manželka zjišťuje, že řidič nebere eura ( mě to bylo jasný, ale nechal jsem jí podusit ), ale pouze kuny, které nemáme. Naštěstí nám pomáhají naši noví přátelé a lístky nám platí ze svého. Díky angláni!  Dubrovník je opravdu krásný, dýchá z něj historie na každém rohu a rozhodně stojí za to se tu dálku plahočit. Turistů je tu na začátek sezóny opravdu dost a skladbou je tu snad celý svět. Vládne tu pohoda. Tu umocňujeme i výběrem hospody v zapadlé uličce a následnou večeří mixu snad všech darů moře, co se dají vylovit. Grilovaná mísa byla k nesnězení. S plným břichem je svět hned hezčí, touláme se uličkami po prošlapané žulové dlažbě a užíváme si romantického večera.

Pod vlivem krásného závěru dne, se rozhodujeme zůstat ještě jeden den. Zpět do kempu jedeme opět autobusem a je to stejný zážitek, jako jízda do centra.

 Před několika lety jsem byl v Istanbulu a jel tam HMD a říkal si, že to už asi nezažiji. Tak to sem se splet! Ten náš řidič autobusu musí být Turek, jinak to není možné. To co předvádí v plné rychlosti v úzkých uličkách je děsný a myslím, že je to pro mnoho turistů větší zážitek, než prohlídka památek. Večer si všichni o překot vyprávíme, co bylo pro koho tím největším zážitkem, jen syn Jan mlčí.  Důvodem je, že vzpomíná, jak se vlastně jmenuje místní měna. "Kuna, jako to zvíře, to se ti bude dobře pamatovat", říkám. A výsledek mé mnemotechnické pomůcky?  Druhý den po mě chtěl peníze na zmrzlinu a říká ať mu dám nějaké SKUNKY. Zvíře jako zvíře. Od té chvíle jsme měli s názvem měny jasno - Skunk.

25.6. Den třetí, neděle

Vstáváme do krásného dne, typicky letního. Vedro k zalknutí. Dopoledne se válíme u moře a po obědě pro změnu u hotelového bazénu, kam máme jako hosté kempu přístup. Na podvečer si upevňuji vztahy s "anglány", vyprávíme si o cestování a zjišťuji, že cestují z HR do A , HU , ČR a PL. A u nás mají pochopitelně zaškrtnuté jen "atrakce" zapsaná na seznamu UNESCO. Rychle jim doplňuji i další místa, která by v Čechách měli vidět, snad jim to přijde vhod.  Je čas loučení, ráno vyrážíme na sever. Ale nejedeme daleko, nocovat chceme v nedalekém Rudine.

26.6.  Den čtvrtý pondělí - 28.6. Den šestý, středa

Couráme se pomalu podél pobřeží a do Rudine přijíždíme po necelé hodince cesty. Než se definitivně rozhodneme, že tu na pár dní zakotvíme, jdeme se po kempu porozhlédnout a jsme moc spokojeni, kemp je téměř prázdný, všude tráva a stín z olivovníků a borovic. Zůstáváme. Paráda.

Vybíráme si ten nejhezčí flíček ve stínu a než vše vybalíme, spěcháme k moři. K němu vede přesně 156 schodů dolů po skále, ale ta námaha stojí za to, malá zátoka s oblázky a křišťálovou vodou je tu jen pro nás. Celý kemp je v komplexu, jenž je stále v troskách po občanské válce, která se tu před pár lety přehnala. Ale je vidět stavební ruch, vše se opravuje. Dnešek věnujeme koupačce a slunění.

Úterý je dnem, kdy se k nám mají připojit naši přátelé, ale nepřijíždějí s dobrými zprávami. V noci je při spánku u čerpací stanice okradli. Ze stolečku, asi 50cm od hlavy spícího Jaroslava, sebrali peněženku. Je to k neuvěření, ale chmatáci to mají dokonale připravené, nejprve pustí do auta uspávací plyn, vylomí zámek u dveří a potom v klidu seberou co chtějí.  My si pro tyto případy vozíme plynový alarm, který uspávací plyn detekuje a případně spustí sirénu. Jaro má auto z půjčovny a na nic takového připraven není. A kdo by také byl.....  Aby se dostali z deprese, volí večerní návštěvu Dubrovníku a dělají dobře. My trávíme večer u českých sousedů, kteří zde tráví celé léto a jsou rádi, když s někým mohou ztratit slovo. A my vlastně také.

Horko, vedro, pařák, už se nám to válení trochu zajídá. Ale musíme nechat Jara nabrat trochu sil po cestě. Ale zítra se definitivně posouváme dál. Čeká nás poloostrov Pelješac.