Chráněná krajinná oblast Třeboňsko, je ideálním cílem pro cyklisty, kteří si chtějí užít pohybu, přírody a zároveň nekonečných rovinek, vedoucích po staletých hrázích rybníků, proplétajících se lesy a mokřady.
Před námi je slunečný víkend, přímo ideální na kola. Teď jen vybrat místo pro kempování a trasy. Jako nejlepší se mi jeví Chlum u Třeboně a rybník Hejtman. Odtud je to kousek jak na Třeboňsko, tak i k našim jižním sousedům, do Rakouska. Okolo rybníka jsou dva obrovské kempy, budící svou úrovní a rozlohou hrůzu a několik dalších, malých. My vybíráme kemp Kapřík. Je to spíš chalupa se zahradou a chatkami, než v pravém slova smyslu kemp. Ale o to víc je útulnější. Je květen, nedá se tedy počítat s teplými večery, ale dnes je opravdu zima. S radostí přijímáme pozvání pana domácího pod pergolu a u piva probíráme trasy na zítřejší výjezd. Je rozhodnuto, pojedeme na jih, za hranice. Ráno ospale žmourám z okna a vyhlížím počasí. Je to skvělé, předpověď vychází. Vyzbrojeni mapou ,vyrážíme ke tři kilometry vzdálenému hraničnímu přechodu, dáváme se vlevo a podél hranice míříme do městečka Haugschlag. K mému překvapení jedeme po krásných lesních cestách, které bych v těchto místech neočekával. Ale jsme na hranicích, kde několik desítek let probíhala studená válka, místo bylo střeženo z obou stran, tak se není čemu divit. Uvidíme, v jakém stavu budou vojenské silničky na naší straně. Projíždíme Haugschlagem a napojujeme se na stezku vedoucí do Nové Bystřice, kde podruhé překračujeme hranice. Jsme v samém srdci České Kanady. Tentokrát jedeme po hraničních silničkách, podél bývalých hlásek, směrem na Peršlák, kde z bývalé vojenské roty, vznikl pension.
A ještě jedna zajímavost nás čeká - Kámen republiky. Před budovu tehdejší finanční stráže ho v roce 1938, při mobilizaci, umístili čeští vojáci. Do pískovcového kamene vytesali tehdejší podobu Československé republiky, tedy i se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, s nápisem: „Naše je a naše zůstane 1938“. Pak ale přišli němečtí vojáci, kteří k textu doplnili ironickou poznámku: „Bis wir kamen 1938 (Než jsme přišli my.).“
V nejsevernějším cípu Rakouska obědváme a s těžkými nohami a plným žaludkem, míříme zpět k Hejtmanu. V nohou máme 55 km a jsme příjemně unaveni. Večer nás ze samoty vysvobozuje bratr, máme alespoň záminku, proč rozdělat gril a načít lahev vína. Na druhý den jsme měli v plánu trasu na druhou stranu, na Třeboňsko, ale bratr s rodinou jsou bez kol. Proto měníme plány, místo cyklistických treter, si nazouváme pohory a jdeme hledat nejbližší viklan, který se má nacházet blízko hranic, nedaleko hraničního přechodu. K mému překvapení viklan nacházíme poměrně brzo a dochází na lámání chleba.
Děti jsme pro dnešek motivovali tím, že kámen, ležící jen malou ploškou na podložce, mohou rozkývat. Pokus střídá pokus a ani síla nás dospělých s kamenem nepohnula. Škoda. Snad příště a jinde.
