Cesta Thajskem I.- Bangkok a cesta na sever.

Thajsko je zemí, která láká turisty na bílé pláže, omývané blankytně modrou vodou, bujarý život v metropoli Bankgoku, ale je tu i hornatý sever, cíl naší cesty.

Severní Thajsko, je opomíjená část království, s dosud zachovalým autentickým životem horských kmenů, závojem tajemna zastřeným obchodem s opiem, mystickými chrámy, také chudobou a těžkým životem obyvatel. A právě tuto část Thajska jsme se rozhodli navštívit.

Je čas odletu, máme zabaleno a vyrážíme na letiště Václava Havla, kde se připojujeme k malé skupince spolucestovatelů. První krátký přelet nás čeká do Vídně a odsud následně deset hodin do Bangkoku. Do metropole Rakouska letíme malým vrtulákem a pro mě i Honzu je to malá premiéra, takovým letadélkem jsem ještě neletěl. Ale debut byl krátký, po pětačtyřiceti minutách sedáme na ranvej, je krátce po devatenácté hodině a před sebou máme dlouhé čtyři hodiny čekání na letadlo do Bangkoku.

Čas se vleče a jako by se zastavil, letiště máme prošlé skrz na skrz a očima tlačíme ručičky hodinek kupředu, co to jen jde. Konečně! Nasedáme do letadla  a nabíráme kurz Thajsko.Ti, kdo už prodělali takhle dlouhý let, mi dají za pravdu, že po pár hodinách člověk neví, jak si má sednout. Všechny polohy jsou vyzkoušeny a tělo začíná pomalu protestovat. Naštěstí letíme na noc, takže valnou část letu úspěšně zaspíme. Tedy, já zaspím, Honza odlétá s nachlazením, tudíž let spíše prosmrká, než aby alespoň na chvíli zavřel oko.

Neděle 14.2. - Bangkok

Je patnáct hodin místního času a naše putování mezi kontinenty končí. Jsme v hlavním městě Bangkoku, pro Thajce  Krungthéph mahánakhon. Při prvních krocích ven z klimatizované příletové haly nás omráčí vedro a dusno. Na letišti se nás ujímá kromě našeho i místní průvodkyně, což je tu povinností. Trochu se podivuji, protože je nás jen dvanáct, ale takový je tu prý předpis. Ubytováváme se nedaleko centra a bereme útokem sprchu.

Jsme jak znovuzrození a ke spokojenosti schází už jen chlazené pivo. Číšník po mě chce 100 THB, což se mi zdá hodně, ale není čas na hrdinství, žízeň je veliká.  Propříště víme, že za levnějším pivem musíme do malých hospod nebo do obchodů 7 eleven, kde se dá třetinka piva koupit za 35 THB.

Přichází čas i na první thajské jídlo, zelené curry a rýže. Pálivost je přiměřená, i když Honza na to má opačný názor a po čas jídla spotřebovává celý balíček kapesníků. Čas ukáže, jestli pálivosti pokrmů přijdeme časem na chuť. Je devatenáct hodin a okolo nás je již tma, jako by byla půl noc. O to víc si užijeme večerní Bangkok. Hotel je nedaleko centra Khao San Road, což je nejrušnější tepna města, kde se žije do ranních hodin, a právě tam míříme. Moje očekávání jsou naplněna nad míru, neskutečný mumraj lidí všech možných národností, baťůžkáři i turisté, stovky hospod, stánků, směsice hudby, výkřiků a vůní.  A jaké by to bylo Thajsko bez praženého nebo smaženého hmyzu.

Jdeme k prvnímu stánku, kde se na nás směje několik druhů kobylek, brouků a housenek. Obklopujeme ho a navzájem se přesvědčujeme, že to není tak hrozné. Ale obtížně se hledá někdo, kdo udělá ten první krok. Odvaha se mění v činy až u třetího zastavení, iniciativu přebírá průvodce Lukáš a strká nám pod nos tácek s brouky, které za normálních okolností zašlapuji. Teď míří do mých úst. Kupodivu to není tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Další tabu mám za sebou. Nicméně si chuť napravujeme skvělou palačinkou s banánem a zapíjíme jí čerstvým džusem.

Časový posun dělá svoje, únava je znát, a tak míříme zpět k hotelu, nicméně si ještě musíme dát pivo na usnutí v malé hospůdce u hotelu.

Při zpáteční cestě si více všímám okolí a ujišťuji, že je okolo nás nevídané množství podobizen a plakátů současného krále Rama IX. - Bumiphol Adulyadej a jeho choti. Je mezi Thajci velice oblíbený a chovají ho ve velké úctě, na rozdíl od jeho syna, generála a pravděpodobného následníka trůnu.

Pondělí 15.2. – Bangkok a odjezd do Chiang Mai

Ráno se nám nevstává příliš dobře, ani zdaleka jsme si ještě nepřivykli šestihodinovému posunu času, ale ono se to poddá. Máme před sebou návštěvu královského paláce  Wat Phra Kaeo, nejvýznamnějšího a nejuctívanějšího místa pro Thajce, a je téměř povinností ho při návštěvě Bangkoku nevynechat.

Toho se drží i většina turistů, proto je dobré si přivstat a být na místě mezi prvními, a tím se vyhnout davům Korejců a Číňanů, kteří jsou zde v jednoznačné „turistické“ přesile.

První, co mě napadá při vstupu do paláce, je opulence. Všude okolo nás je blyštivé zlato, barevné kameny, mozaiky a roztodivné mystické postavy. Vše opředeno, pro nás Evropany, mystikou spojenou s buddhismem.Nejzásadnější stavbou komplexu je chrám Smaragdového Buddhy - Wat Phra Keo. Jeho název vznikl v roce 1434, kdy se v Chaing Rai při manipulaci z Buddhou odloupl kousek sádry, pod kterou se objevil smaragd. To se dozvěděl král z Chaing Mai a nechal pro sošku Buddhy poslat slony, kteří však odmítli poslušnost a zpět se nevrátili. Po staletí tak socha kvůli válečným konfliktům putovala z místa na místo, a to až do roku 1552, kdy se objevila v Laosu, a pod velením Rámy I. byla vrácena zpět do země.Sošce třikrát do roka, podle ročního období, převlékají roucho a umývají ji. Voda zachycená z mytí, je považována za posvátnou a návštěvníci se s ní mohou před vstupem do chrámu pokropit. Toho využíváme i my a poté vstupujeme do chrámu, kde věřící snášejí k Buddhovi milodary a nechávají se od mnicha posvětit. A jako důkaz posvěcení, je jim na zápěstí pověšen  bílý náramek. Podle pravidel by se neměl mnich vůbec dotýkat těla ženy a ani jí připínat náramek, na to má svého pomocníka.

Tady se tak děje a marně přemýšlíme, jak je to možné.

Dalším palácem na cestě po Bangkoku, je Wat Pho, druhy´ nejvy´znamnější  chrám v metropoli a  také jeden z nejstarších. Oproti blízkému  Wat Phra Kaeo je tu méneˇ lidi´ a nižší vstupné. S velkou pravděpodobností dodnes plní i svoji duchovní funkci. Největší atrakcí je ve velke´m viha´nu ukry´vající se a 46 m dlouhá socha lezˇi´ci´ho Buddhy.

Je poledne, slunce v plné síle a my jedeme na plovoucí restauraci, kde okoušíme další thajské speciality. V přehršli jídel vítězí malinký dezert, sladká rýžová kaše a kokosovým mlékem, zapečená do tvaru malé kuličky. Uvnitř je buď pár zrnek kukuřice nebo pažitka. Zvláštní kombinace, ale chutná.  Po dobu našeho oběda slyšíme za okny hluk motorů, ty patří dlouhoocasým lodím, které za 600-1500 THB ( podle šikovnosti smlouvání) vozí turisty po spletité síti místních kanálů.

To si pochopitelně nemůžeme nechat ujít. Pozoruji, jak je to skvěle organizované, lodě krouží okolo mola a vše diriguje malá, vitální stařenka, která pronikavým hlasem a jasnými gesty řídí celý provoz. Nasedáme do dlouhé, úzké lodě, na jejímž konci je obrovský motor a z něho trčící dlouhá hřídel s vrtulí. To vše brilantně ovládá lodník.

Uhání s námi nejprve po řece a záhy zabočuje do kanálů, jejichž břehy jsou posety rozpadlými chatrčemi  i honosnými domy. Ale ty bych spočítal na prstech jedné ruky, převládá chudoba, nepořádek a blažené nicnedělání. Lodník zrychluje či zpomaluje podle toho, jak je hladina vysoko od domů, kličkuje mezi betonovými stožáry, zabezpečující rozvod elektřiny, a s opatrností míjí proti plující lodě. Je to poměrně rušná tepna a řev motorů utichá, až se setmí.

Adrenalinový zážitek končí asi po hodině a pomalu se blíží podvečer a s ním i poslední prohlídka, která je tak trochu i symbolická. Naskytne se nám jedinečný pohled na celý Bangkok a dovršíme tak seznámení s touto rušnou metropolí. Wat Saket Ratcha Wora Maha Wihan je buddhisticky´ chra´m, jehož vy´raznou dominantou je tzv. Zlata´ hora - Phu Khao Thong, Golden Mountain, jedina´ vyvy´sˇenina v cele´m Bangkoku. Vylézáme vnitrˇkem horni´ho chedi po u´zke´m, strme´m schodisˇti azˇ na horni´ plosˇinu a naskýtá se nám jedinečný pohled na město.

Poslední podívání po okolí a odjíždíme zpět do hotelu, abychom si sbalili věci, čeká nás přejezd nočním vlakem do Chiang Mai.

Před odjezdem jdeme ještě do 7 eleven nakoupit jídlo a pití, bude to zapotřebí, je před námi 750 km, a když vše vyjde, tak 14 hodin jízdy ve vlaku. Ale čas jízdy je bez záruky.  Do odjezdu nám zbývá ještě hodina, postáváme před nádražím, popíjíme pivo a sledujeme cvrkot okolo nás. Našimi spolucestujícími budou místní a baťůžkáři, pestrá směsice, která nás může během cesty překvapit svojí vitalitou. Ale nebude to tak horké, jak to bývalo ještě před nedávnem, kdy se ve vagónech popíjelo a hlasitě slavilo. Dnes je alkohol jak na nádraží, tak ve vlaku zakázán.

Blíží se čas odjezdu, odcházíme na perón k našemu vlaku. Na první pohled vypadá sice obstojně, hledáme náš vagón, protože až tam se rozhodne. Vagón číslo 3, jsme tu, vítá nás milá a usměvavá průvodčí, kdybych měl soudit podle toho, jedeme v Orient expresu.

Ale není to vůbec zlé, vagón je sice otevřený, ale rozdělený vždy na kupé se čtyřmi lůžky, oddělenými závěsy, čistě povlečeno, bez výhrad.Zbývá si jen rozdělit, kde kdo bude spát. Nechám Honzu si vybrat, pro mě překvapivě volí horní postel. Ale ono to je jedno, s jeho výškou se bude krčit, ať spí nahoře či dole. Hned jak dosedneme, je u nás starší paní a nabízí snídani na druhý den, má se k světu, je usměvavá a čile s námi komunikuje.

Nad třemi možnostmi snídaně moc nepřemýšlím, protože je jasné, že je to téměř jedno, kvalita bude nevalná. Jsme usazení, začínáme se rozkoukávat a zjišťujeme, že je tu hrozná zima. Ze stropu na nás totiž silně fouká klimatizace, teplotu vzduchu odhaduji okolo 15°C. Ale máme řešení! Lukáš vytahuje lepicí pásku, já rozbaluji deku z igelitového sáčku a zalepujeme výdech. Takto to děláme ve všech třech našich kupé a v tu ránu je teplíčko. Ale je nasnadě, že "naše" dávka vzduchu si musí najít cestu ven, někde jinde. Když jdu na záchod, vidím naše spolucestující zabalené v dekách a dělám, jako že nic. Je mi jich líto, ale štěstí přeje připraveným. Asi po hodině od naší sabotáže klimatizace se z jednoho kupé začne ozývat rozzlobený hlas Francouze, který odhalil náš fígl a snaží se vysvětlit průvodčí, že tu vychytávku chce také.

Pochopitelně naráží na nepochopení a krčení rameny,  to znamená v překladu "musíš si frantíku, pomoci sám". Noc prospíme jako nemluvňata, jen k ránu musím opravit vychytávku, čímž vzduch omylem posílám k Honzovi na horní postel, takže od něj ráno dostávám vynadáno.

Úterý 16.2. -  Chiang Mai

Do Chiang Mai přijíždíme na čas, což je malý zázrak, protože obvyklé zpoždění bývá mezi jednou až třemi hodinami.

Cesta vlakem je za námi a byl to zážitek! Město je největším a nejvýznamnějším místem severního Thajska a hlavním městem provincie Chiang Mai. Leží mezi horami na řece Ping a je jakou si vstupní branou do severní části země. Před nádražím na nás již čekají auta a náš nový průvodce Chai.

Není na co čekat, vyrážíme na prohlídku města. Jako první navštěvujeme dílny na zpracování dřeva, hedvábí a výrobu tradičních thajských deštníků. Chiang Mai má okolo tří stovek paláců, nás čekají dva, nejprve Wat Chedi Luang, kde se opět setkáváme s posvěcením věřících, knězem. Tento obřad si necháváme až na další dny a jen tiše sledujeme podmanivý rituál. Druhým palácem je Wat Chiang Man s obrovskou chedi a zdařilými voskovými figurínami mnichů. Při prohlídce většina z nás přistupovala ke skleněné vitríně s tím, že v ní medituje opravdu živý mnich. Lukáš nás před vstupem nabádal, ať fotíme bez blesku, a tím ještě více navodil mystickou atmosféru. Prasklo to až při pohledu na mnichovy ruce, a to už musel i Lukáš s pravdou ven.

Den se chýlí ke konci a my odjíždíme do hotelu, i když si už pomalu zvykáme na časový posun, padá na nás únava. Jak z toho ven? Zkusíme proslulou thajskou masáž. Hned před hotelem je několik studií, náhodně vybíráme jedno z nich a jdeme na olejovou masáž.  Hodina uplynula jako voda a my jsme jak znovuzrození.

Hurá do nočního života Chiang Mai, odjíždíme na velký noční bazar. Obrovské tržiště s množstvím stánků s jídlem nám dává zabrat, mnohokrát stavíme, ochutnáváme rozmanité dobroty a užíváme si té atmosféry. Absolutně přejedení nasedáme do tuk kuku a těšíme se, až se hodíme do postele.

V dalších dnech nás čeká třídenní trek k horským kmenům, cesta na samý sever země do Zlatého trojúhelníku a cestou zpětSukhothai-Aytthaya až na ostrov Ko Samet.

Díl druhý:http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/c/498968/cesta-thajskem-ii-horske-kmeny.html