Cesta Švýcarskem

Švýcarsko jsme doposud vynechávali v plánech našich cest po Evropě. Ale nadešel čas a my se vypravili do země helvétského kříže, poznat města, hory i přírodu.

20.6. Sobota 

Sraz s Honzou a Janou, našimi spolucestovateli, máme v 9 hodin,  uvidíme, jak se s tím popasují. Dochvilnost není jejich silná stránka. A vida, je lehce po deváté a parťáci jsou na místě. Vypadá to, že vyjedeme na čas. Čeká nás osm hodin cesty do Kostnice, kde mám vyhlídnuté stání téměř bezprostředně u starého města. Vím, že Honza trpí, když musí jet druhý, takže se ujímá pozice leadera a vyrážíme.

Cesta k Passau docela ubíhá, ale poté najíždíme na dálnici a začínáme hltat nudné kilometry. Navíc prší, musím být pozorný, takže okolo Mnichova se na mě projevuje únava a padají mi víčka. Stačí jedno silné kafe a vše je v pořádku. Za silného deště přijíždíme na Rakousko - Švýcarské hranice, kde stojíme necelou hodinku před hranicemi, než se i na nás dostává řada a jsme konečně ve Švýcarsku. Ale ještě než se vydáme dál, musíme dořešit platbu za dálnice. Honza, který má karavan do 3,5 T má klasickou známku ( pozor, je k mání jen roční), my musíme do kanceláře na hranicích, kde si opisují SPZ a vydávají nám potvrzení o platbě. Zvláštní způsob, ale asi funguje.

Po zaplacení se vydáváme na západ k Bodensee , do Kostnice a doufáme, že se počasí umoudří natolik, že si budeme moci prohlédnout město bez toho, abychom zmokli. Znovu přejíždíme hranice, tentokrát na předměstí Konstanz a míříme na parkoviště , kde  jsou ovšem místa určená pro karavany, beznadějně plná. Zabíráme tedy parkovací místa pro osobní auta, platíme parkovné a doufáme, že nám to projde  nebo se uvolní místo a my přeparkujeme.

Tohle je tedy prozatím vyřešeno a teď to počasí. A jako by nás někdo tam nahoře vyslyšel, mraky se rozestoupily a přestalo pršet. Nabalili jsme pro jistotu batoh bundami a vydali se do města.Vzápětí se ukazuje, na jak parádním místě parkujeme, stačilo pár stovek metrů a jsme na starém městě. Couráme se městem a postupně objevujeme všechny významné městské památky včetně Husovi ulice a Konzilgebäude ( Budova koncilu), což je v této době symbolické, protože příští týden uplyne 600 let od úmrtí Jana Husa.

Na nábřeží, v platanové aleji, probíhá nějaký koncert, jehož účastníci se oddávají tanci, což ovšem není náš případ, my míříme ke stánku s pivem a hasíme žízeň. Obdivujeme sochu Impéria, která vítá svým pomalu se otáčivým pohybem, lodě přijíždějící do přístavu, který si i my krátce procházíme a je čas návratu ke karavanům.

Byť jsme toho dnes nenachodili, padá na nás únava a zalézáme do pelíšků, dospat to, co jsme zameškali ranním vstáváním.

21.6. Neděle

Od rozednění silně prší, takže nevstáváme s moc velkým optimismem. Dnes míříme na jiho-východ, do Lozan, kde by se mělo počasí snad umoudřit. Tak uvidíme. Zdoláváme 230 km a předpověď se naplňuje. Když parkujeme u Olympijského stadionu ,slunce začíná vítězit nad mraky, teplota šplhá k příjemným 20° C a úměrně tomu se lepší i naše nálada.Ve městě chceme vidět hlavně dvě věci, palác Noter Dam a Olympijské muzeum. Ale má to jeden háček, obě budovy od sebe dělí asi 5km a značný výškový rozdíl. Město je totiž situováno jak na kopci, tak i u Ženevského jezera.

Jdeme tedy jako první do starého města, pěkně z kopce dolů, takže netrvá moc dlouho a jsme u cíle. Touláme se uličkami a zjišťujeme, že téměř na každém volném prostranství je pódium, kde se zvučí na večerní koncerty a vyrůstají okolo stánky s jídlem a pitím. Když už jsme u toho jídla, obyčejné polední menu tu stojí od 25 CHF výše a pivo čepují za 7 CHF. Není třeba machrovat a na rovinu přiznat, že to jim za to nedám!

Nevím proč, ale podléháme iluzi, že do čtvrti Ouchy, u jezera, kde je muzeum, je to už jen kousek, takže pokračujeme dál z kopce. Naštěstí asi po půl hodině zjišťujeme, že cesta je ještě daleká a navíc máme špatný směr. Návrat nebudí moc kladných emocí, ale nedá se nic dělat, za odměnu máme krásný výhled na město od paláce Noter Dam a pochopitelně i zážitek z jeho prohlídky. Zpáteční cestu k Olympijskému stadionu, trefujeme s trochou potíží, ale úspěšně. Je lehce po třetí odpoledne, takže usuzujeme, že máme čas navštívit ještě Olympijské muzeum, ale ne pěšky. Sjíždíme k jezeru na velké parkoviště, kde se trochu pereme s vjezdem na plochu, ale snaha je úspěšná a konečně parkujeme. Na prohlídku muzea, které je odsud nedaleko, nám zbývá přesně hodina. Ale i to stačí, abychom si z ní odnesli parádní zážitek.

Muzeum je otevřené lidem v tom pravém slova smyslu, exponáty nejsou za tlustým sklem a nemáš za zadkem hlídače. Fotí se co chce a to nemluvím o skvěle zpracovaném interaktivním konceptu.I když nejsem muzejní typ, této návštěvy opravdu nelituji.

Atmosféra nábřeží nás pohlcuje natolik, že se rozhodujeme přespat zde a nepokračovat podle plánu do Monteux. Po pravdě řečeno, nemalou míru zásluhy o setrvání v Lousane, má i Honzova chuť na točené pivo. Večer vypijeme lahvičku vína a plánujeme pondělí.

22.6. Pondělí

Devátá hodina, modrá obloha a slunce. To bude parádní den! Ale hned po půl hodině tu máme komplikace. Na parkoviště v Monteux sice přijíždíme bez komplikací, dokonce je prázdné, ale hned vidíme proč. Od dnešního dne je na měsíc, kvůli jazzovému festivalu, rezervované. Hlídač nepřipouští diskusi a žene nás pryč. Problém je, že tohle je jediné parkoviště, z kterého se dá pohodlně dojít ke stanici zubatky, kterou jsme chtěli vyjet na Rochers de Naye, odkud je krásný výhled na Ženevské jezero. Ještě zkoušíme infocentrum, ale vše je marné, obytné vozy tu mají smůlu, kemp je daleko a tak nezbývá, než to vzdát a jet k dalšímu cíly naší cesty Švýcarskem. Tím je Cul du Pillon Les Diableretsnad. Lanový most, spojující dva vrcholky hor, je 107 m dlouhý, 80 cm  široký, postavený nad ledovcem Glacier 3000.

Cesta k němu vede množstvím serpentin a stále do kopce, ale věříme, že prolomíte smůlu a vyplatí se to. Parkoviště je tentokrát zcela prázdné, rychle balíme batohy a jdeme na lanovku.  Poprvé využíváme výhody Swisspasu, který jsme si před odjezdem zakoupili a nyní na něj čerpáme padesáti procentní slevy na lanovky, vlaky a zubatky. Lanovka nás vyváží do první mezi stanice a potom až na vrchol.

Otvírají se před námi krásné výhledy a díky počasí vidíme i Matterhorn, Mont Blanc a Jungfrau.  Lávka je úžasná, f

otíme ji snad ze všech úhlů, fotíme se na ní společně i sami, zkrátka si to tu užíváme. A aby byl zážitek z místa dokonalý, musíme si sjet i bobovou dráhu, která tu je na úbočí jednoho z kopců. Jenda řídí a já se bojím. Jet v téhle výšce a vidět před sebou tu hloubku, je docela adrenalin. Chtěli jsme se trochu projít, takže po návratu ke karavanům, jdeme na protější stranu kopce k malému jezeru a zpět.

Počasí je stále pěkné, takže přemýšlíme co dál, zda zůstat nebo pokračovat dál v cestě. Vítězí varianta přesunu.

Míříme tedy do vysokohorského lázeňského městečka Leukerbadu . Jednoho z nejvyhlášenějších horských středisek, kde je možné téměř vše, co srdce turisky žádá - lyžování, vysokohorská turistika, feraty i relax v termálních lázních. Zní to lákavě, snad nebudeme zklamáni. Opět musíme šněrovat serpentinami do kopců a po dvou hodinách jízdy, jsme ve městečku. Je to konec světa, silnice tu končí a dál jsou jen štíty vysokých hor. Dnes nocujeme v kempu u sportovního centra, ale cesta k němu není snadná. Je tak divně vystavěn, že nám chvíli trvá, než pochopíme, jak do něho vjet. Nakonec se vše daří a i díky české obsluze v recepci, jsme konečně na kaskádě. Je již po osmnácté hodině, takže lázně necháváme na zítra a jdeme si zahrát minigolf, který nás zabavuje až do večera. Pochopitelně si stihneme dát i sklenku na dobrou noc, ale dnes žádné ponocování, ráno jdeme na kopce.

23.6. Úterý 

Celou noc silně pršelo, takže si ráno přispáváme s vědomím toho, že výlet do průsmyku Gemmi 2.322 m.n.m., se odkládá na neurčito. S velkým Honzou jdeme jako spořádaní otcové pro čerstvé pečivo a v klidu si užíváme rána, byť je deštivé. Podle předpovědi se má počasí vylepšit snad až odpoledne, ale jistota to není. Na druhou stranu se mi nechce celý den proležet v karavanu nebo v lázních. Hledám tedy možnost, co dál. Recepční se nám včera zmiňoval, že na kopec vede zajímavá a dost náročná cesta, takže mi hlavou vrtá myšlenka jít nahoru pěšky a holky za námi poslat lanovku. Má to i další dimenzi a to čas výstupu. Ti, kteří cestu zdolají pod hodinu, mají bonus ve formě volného pasu pro cestu do údolí a jedno pivo zdarma.  Získávám pro tuto myšlenku oba Honzy  a tím je rozhodnuto! Čeká nás 3,9 km s převýšením 950 m.

Jdeme všichni společně k lanovce, holky, aby se podívali na časy odjezdů a my, abychom odstartovali čas výstupu. Obsluha nám zaznamenává čas odchodu a jdeme do toho! Velký Honza jde svým tempem a my s Jendou rovněž, sraz je na vrcholu. První metry běžíme, ale jen do doby, než se terén zvedá, potom volíme svižnou chůzi.

Stezka se postupem času stává těžší a těžší, my si saháme na dno sil. Navíc celou dobu prší a u vrcholu dokonce i sněží. Když už před sebou vidíme konečnou stanici lanovky, cíl, kde se měří čas, krok se mění v běh a do posledních desítek metrů, dáváme vše. Bohužel to nestačilo, jsme jednu minutu a jednu vteřinu nad limitem. Ale nevadí, pro nás je to výhra, minuta nic není a kdybychom neotáleli hned na startu, tak jsme v limitu.  Ale to není to hlavní, tím je ta schopnost se hecnout, zkusit to a mít další společný zážitek. V hospodě se převlékáme do suchého, dáváme si jídlo a čekáme na Honzu. I ten zdolává kopec v solidním čase a máme tedy všichni splněno. Jediné, co nás trápí, je počasí. Sice se tu a tam ukáže slunce, ale hned ho střídají mraky, déšť a silný vítr. Zkoušíme se s Jendou podívat k nedalekému jezeru Daubemsee ale opravdu to nejde. Trochu mě to mrzí, protože za slunného počasí to zde musí být ráj, ale takový je život, vše v rovnováze.

Kdyby bylo krásně, nahoru bych jel lanovkou a nezažil ten adrenalin při výstupu. Na mobilní aplikaci je vidět, že se počasí okolo třetí od

poledne má umoudřit, ale když vidíme tu činu okolo nás, nevěříme a jedeme lanovkou dolů. Chyba! Jen nastoupíme do kabinky, mraky se jak na povel rozestupují a je modrá obloha. "To by byly fotky", říkám si, ale nevadí, na oplátku budeme mít skvělé počasí v lázních.

Hned po příchodu ke karavanům balíme osušky, plavky a společně s holkami jdeme do Alpertherme, termálů s venkovním vyhřívaným bazénem a pohledem na okolní masívy hor. A v co jsem doufal, se splnilo, teplá voda, slunce a hory v zádech, skvělý relax. Původně jsme chtěli grilovat, ale venkovní teplota tomu moc nepřeje, stejně, jako studený vítr, jsme předci jenom vysoko v horách. Takže maso skončilo na pánvi a my v našem karavanu. Téma pro dnešní večer je jasné, Honzové slaví jmeniny.

24.6. Středa

Ráno je azuro, obloha jako vymetená. Opravdu jen malou chvilku koketuji s myšlenkou, vyjet na Gemmi, ale museli bychom obětovat něco jiného z dnešního dne a to je škoda. Jdeme vyrovnat účet do recepce a vydáváme se na Grande Dixence do údolí Valais. Mimochodem, 75 CHF za den v kempu, není málo. Na putování po Švýcarsku je fajn to, že se pohybujeme na relativně malém území, takže nemáme žádné dlouhé přejezdy a stejně je tomu i dnes. Po necelé hodině jsme v Sionu, kde necháváme náš karavan a Honzovým se pouštíme k elektrárně.

Cesta má být dost klikatá, takže je zbytečné jezdit oběma karavany a vystavovat se případným komplikacím. Honza se úkolu zhostil na jedničku a bez problémů nás dováží pod elektrárnu. Již od parkoviště na nás stavba působí monumentálně a pocit se násobí, když se lanovkou dostáváme na horní hranu přehrady. Člověku se ani nechce věřit, že něco takovéto, je možné postavit. Přehrada není sice úplně plná, ale i tak je masa vody obrovská. Fotíme jako o život všechno a ze všech úhlů. Dovedu si představit, že zde strávím celý den, protože nad a okolo nádrže je několik trekových stezek a navíc lze navštívit i útroby samotné elektrárny.

Ale na to vše máme málo času, čeká nás ještě největší alpský ledovec Grosser Aletschgletscher. Je to jeden z největších ledovců v Alpách, fotku splazu, stékajícího od hřebene Bernských Alp, najdete snad na všech propagačních materiálech. V plánu je dojet do Mörelu, nechat se vytáhnout lanovkou na hřeben a po něm dojít na Eggishorn 2.869 m.n.m. Vidět tak ledovec ze třech různých pozic. Plán je jedna věc a skutečnost druhá, do Mörelu  přijíždíme až ve tři hodiny odpoledne a je jasné, že naplánovaný trek už nestihneme. Navíc je parkoviště z poloviny staveništěm a místo pro naše dva karavany, by se našlo jen z těží. Bereme si u kasy mapu a zjišťujeme, že nejrychlejší cesta, jak se dostat k ledovci, je popojet několik kilometrů do Fieschu  a odsud se vyvést lanovkou rovnou na Eggishorn. Je to sice masňácká varianta, bez treku po hřebeni, ale nic jiného nám nezbývá, tlačí nás čas, jsou dvě hodiny po poledni. Ve Fieschu je velké parkoviště u lanovky, kde se v rychlosti balíme a jedeme vzhůru k ledovci.

Máme na vše hodinu, takže doufáme, že vše stihneme. Když poprvé spatříme ten obrovský splaz ledovce, tají se nám dech. Je to něco, proč je dobré sem vážit cestu. Neskutečný pohled! Pobíháme po vrcholu sem a tam, fotíme ledovec, sebe, nás s ledovcem, prostě se nemůžeme nabažit té neuvěřitelné nádhery.

Mít tak na tohle místo celý den, hned bych věděl, jak ho strávit. Kolem na vrchol hory, trek po hřebeni trasou UNESCO nebo jen sedět u kafe a dvou deci vína a zírat. Bohužel, zvonění lanovky nás upozorňuje, že je čas odjezdu a my se musíme vydat do údolí.

Hned vedle parkoviště je příjemný kemp a úplně se vidím, jak parkujeme na trávě, židle máme na slunci, v ruce víno a na grilu maso. Ale místo toho, jedeme dál, do Taschu , obce pár kilometrů od Zermattu. Místa, z kterého chceme zítra vyrazit zubatkou na Gornergrad 3 089 m.n.m., a užít si výhledy na Matterhorn. Mám zde vyhlídnutý jeden STLP, ale hledáme ho marně, je zrušený. Musíme tedy do kempu, který je hned za obcí pod tratí, k němuž je ovšem trochu komplikovaný vjezd přes mostek. Když parkujeme, okolo karavanu se shlukuje pět Číňanů a s velkým zaujetím si prohlížejí náš domeček.

Zveme je k prohlídce a v ten okamžik se strhává mela. Fotí karavan uvnitř, z venku, střídají se na schůdcích a pózují, dobrých patnáct minut se spouště nezastavily. Nakonec děláme společné foto a loučíme se s tím, že se na oplátku uvidíme v Číně.

Dnes také poprvé grilujeme, byť s počátku s malými problémy, neboť je nejprve nutné najít plynový ventil ke grilu. Ale vše zvládáme, uzené koleno úspěšně opékáme a zapíjíme sklenkou místního vína.

25.6. Čtvrtek

Je opět azuro, dnes se chystáme na Gornergrad 3.086m.n.m. Nejprve jedeme vlakem do Zermattu a odtud zubatkou na vrchol. Už po cestě máme krásné výhledy na nejvyšší horu Švýcarska, která se pyšně tyčí v dálce. Na vrcholu fotíme  horu, zalitou sluncem, nemůžeme se těch výhledů nasytit.

S Jendou litujeme, že jsme se sem nevydali na kolech, to by byl zážitek.

Když usuzujeme, že fotografií máme už dost, vydáváme se dolů do poslední mezistanice  zubatky. Ale nemůžeme se nezastavit u jezera, v němž se pohádkově zrcadlí Matterhorn,4.478 m.n.m neopakovatelná scenérie.

V mezidobí jsme upředli s Jendou plán, dole v Zermattu se zeptáme v infocentru na možnost výšlapu na Gornergrad a bude-li to jen trochu možné, vyjedeme kopec zítra ráno.

  Cesta dolů je pohodlná, až na jeden kamenitý úsek, kde potkáváme pár starších manželů. Starý pán je evidentně špatný a bez pomoci, tento úsek nedá. Bereme ho tedy s Honzou za ruce a krok po kroku ho vedeme přes kameny dolů. Vše jsme zdárně překonali a všichni máme radost, starý pán, že v tom nezůstal sám a my, že jsme mohli někomu pomoci. Do mezistanice přicházíme okolo třetí hodiny odpolední, je nádherně, nikam nespěcháme, takže si sedáme do hospody a objednáváme si pití a jídlo. Mezitím přichází starý pán a jako poděkování za pomoc, nám kupuje panáky. Kombinace slunce, piva a kořalky, dělá svoje, nálada u stolu stoupá, všichni se náramně bavíme a to včetně servírky Sandry, která nás obsluhuje. Také poprvé ochutnáváme raklet a sýrové foundy, obojí skvělé. Po příjezdu do údolí si procházíme Zermatt,  krásné vysokohorské město, obklopené neuvěřitelným počtem 38 čtyřtisícovek, centrem s dřevěnými domy, postavenými vedle sebe v bezprostřední vzdálenosti a krásnou atmosférou. V  infocentru, nás vybavují mapami a informací, že na Gornergrat se vyjet dá. Je rozhodnuto, zítra jedeme! Krásný den, zatím máme štěstí na počasí a doufáme, že nás neopustí.

26.6. Pátek

Je šestá ranní, vstáváme a vyrážím s oběma Honzy na Gornergrad 3.086m.n.m., vlakem do Zermattu a dál po svých. Čeká nás 20 km s převýšením více jak 1.500 m.Prvních 15 km je relativně v pohodě, okolo nás pobíhají svišti a užíváme si to, ale poté začíná peklo. Poslední kilometry stoupáme kolmo sjezdovkou po šotolinové cestě. Některé úseky se prostě nedají jet, takže tlačíme, cesta k vrcholu se zdá nekonečná. Po dvou a půl hodinách jsme nahoře, byl to brutální výšlap, ale ten pocit stojí za to.

Když si uděláme vrcholové foto a chystáme se ke sjezdu dolů, zjišťuji, že mi povolila leftina a jedu natvrdo.

Trochu riskuji a sjíždíme do první mezistanice, ale dál to opravdu nejde, takže kupujeme lístek a do údolí jedeme zubatkou. Tam už na nás čeká Honza, který vyšplhal na půl cesty, a když jsem mu z vrcholu volal o mých potížích, dopil pivo a vydal se s námi dolů.I přes tyto komplikace jsme si tu dřinu opravdu užili a rozhodně na  ten výšlap dlouho nezapomeneme.

Dnes pokračujeme na sever, směr Interlaken a dál do údolí, v němž chceme zakotvit v městečku Lauterbrunnen. Čeká nás klenot Švýcarska - Jungfrau. Máme dvě možnosti jak se do Interlakenu dostat, první přes tunel a na podvalníku po kolejích nebo přes Grimselpas. Volíme druhou variantu a děláme dobře, zejména poslední úsek klikatou silnicí vzhůru je zážitek. Připomíná nám Trolí cestu v Norsku. 

V Lauterbrunnenu parkujeme v kempu pod vodopádem, vypadá fakt luxusně, uvidíme co cena, ale místo je to krásné . Ráno vstáváme brzo a vyrážíme na Jungfraujoch 3.454 m.n.m.

27.6. Sobota

K nevoli obou dětí jsem nařídil budíka na šestou ranní, s tím, že na ledovec chceme vyjet co nejdříve. Jednak kvůli počasí, které bude dopoledne lepší a také je méně lidí. Ale zaspali jsme, budík selhal! Lenča nás budí v půl sedmé a začíná kolotoč. Ale jak se později ukázalo, příprava měla své chyby a to nemluvím o tom, že jsem nestihl vypít kafe. U kasy na nádraží si plánujeme trasu, podle které nám pokladní vystavuje i jízdenky.

Nejprve vyjedeme na Klein Scheidegg, potom na samotný Jungfraujoch, zpět se budeme vracet přes Grindelwald a uděláme okružní jízdu kolem kopce zpět do Lauterbrunnenu. Cesta zubatkou do Klein Scheidegg, trvá skoro hodinu, ale je na co se dívat. Míjíme i svah, kde se jezdí slavný sjezd Lauberorn. Mimochodem kromě, nás tu jsou jen samí Japonci, Číňani a Indové, odhaduji to na poměr 80% - 20%. Kdyby nebylo jich, jsme tu téměř sami, po pravdě nevím, čemu to připsat, zda termínu nebo cenám, ale Švýcaři si toho jsou vědomi a Asiatům jdou na ruku. I hlášení v zubatce je v Japonštině i Čínštině a dokonce jim vypravují i samostatný vlak k ledovci. V Kleine Scheideggu přestupujeme do další zubatky mířící až na vrchol, ovšem nyní je trasa tunelem se dvěma zastávkami Eigerwand a Eismeer, kde zubatka zastavuje, abychom se mohli zasklenými výhledy podívat do údolí a na první sníh. A tady si uvědomuje naši první chybu, kterou způsobilo ranní zaspání. Podcenili jsme oblečení, máme sice svetr a bundu, ale ne čepice, které podle pohledu na zasněžené vrcholky budou zapotřebí. Po téměř dvou hodinách jízdy jsme pod Jungfrau, ve výšce 3.453m.n.m.

Procházíme nejprve vnitřní expozice, fotíme okolní hory z terasy, ale našim hlavním cílem se Mönchsjoshutte 3.657 m.n.m. A tady objevujeme další trhlinu v přípravě, schází nám sluneční brýle, což se může zdát jako malichernost, ale je to v tomto počasí dost zásadní věc. Takže musím jít spolu s dětmi, necelou hodinu s přivřenými víčky a téměř naslepo. Zkouším umluvit Janu, aby mi půjčila na chvíli sluneční brýle, abych se podíval, jak to vlastně okolo vypadá. Cesta není nijak náročná, i když je v některých průvodcích popisována, jako těžká a schůdná jen s mačkami.

Na chatě se zahříváme čajem a vydáváme se zpět ke stanici zubatky. Je sice polojasná obloha, ale vítr dělá z -1°C pocitově větší zimu.

Ve stanici nás čekají ještě dvě věci, ledová jeskyně, která je mimořádně povedená, žádná laciná napodobenina a prodejna čokolády Lind. Tady si jak Jenda, tak i Lenča, po zásluze kupují nějaké sladkosti. Cestu zpět si chceme zpestřit ještě néjakým krátkým trekem, ale jakmile dosedáme do zubatky, zmáhá nás spánek a poté i trochu lenost. Takže z procházky po horách, zůstává jen hodinová přestávka v Grindelwaldu. Ale i ta má svůj smysl, protože hasíme žízeň a nakupujeme pečivo a nějaké dobroty. V Leuterbrunnenu mezitím sprchlo, takže je krásně čistý vzduch a pěkné pozdní odpoledne. V infocentru si bereme mapy a vybíráme nejvhodnější cestu na Schilthorn 2.971 m.n.m, kam chceme zítra vyrazit.

28.6. Neděle

Ráno si přispáváme, netlačí nás čas. Chceme si prohlédnout druhou část údolí s výhledy na tři vrcholy Eiger, Mönch a Jungfrau. A potom vyjet lanovkou na Schilthorn. Je snad nejhezčí den od doby našeho příjezdu, ale po včerejší zkušenosti si do batohu balíme i teplé věci, protože Schilthorn  je ve výšce 2.913 m.n.m a může tam být chladněji.

Opět funguje Swisspas, šetříme na jízdenkách polovinu ceny a už jsme dávno v plusu. Lanovkou vyjíždíme do Grutschalpu 1.498m.n.m. a podél zubatky jdeme do Murrenu 1.645mnm. Prakticky celou cestu máme pohádkové výhledy na zasněžené vrcholky hor a pohledy jsou to parádní. Asi po hodině a půl jsme v Murrenu a lanovkou se necháváme vyvést na Schilthorn, známý před názvem Piz Gloria,  kde se v roce 1963 točil jeden díl Jamese Bonda - Ve službách Jejího Veličenstva.

A právě toto téma je hlavním tahákem na vrcholu stanice, kde je samotným bondovkám věnována poměrně rozsáhlá expozice. Nás spíše lákají výhledy na okolní masívy hor, k nímž se ještě blíže dostáváme po krátké stezce ke konci hřebene. Dolů jedeme se skupinkou Asiatů a začínáme s nimi hrát jejich hru na údiv. Vypozorovali jsme, že svoje překvapení i údiv, vyjadřují dlouhým a hlasitým óóóóh. Takže i zde, při přejezdu stožáru a

následném zhoupnuti, zazní kabinou ono dlouhé óóóóh i s naši pomocí. Jsou tři hodiny a nám kručí v břiše, takže v mezistanici vystupujeme a jdeme do hospůdky. Objednáváme si polévku z denní nabídky, zeleninovou, a Lenka s Honzou polévku s párkem. Jaké je jejich překvapení, když dostávají to samé jídlo co my, jen vedle polévky mají položené dvě obr nožičky klobásy. Všichni máme co dělat, abychom se s tím poprali. S plnými břichy sjíždíme kabinou do Stechelbergu a po stezce podél vodopádů, se vracíme zpět do kempu.

Ty jsou další zajímavostí tohoto místa, vytékají vysoko ze skal nad údolím a u toho největšího, Staubbachfall, je i náš kemp. Byť byla dnešní trasa nenáročná a jsme dost utahaní, chuť na grilování a víno nám to nebere.

29.6. Pondělí

Naše dnešní první cesta vede  k soutěsce  Aareschlucht nám trvá jen hodinu.Samotná soutěska byla vytvořena řekou Aare, rokle je dlouhá 1,4 km a v nejužším místě je jen jeden metr široká. Cesta po lávce, zavěšené na konzolích ve skále nad řekou, nám trvá necelou hodinu a moje počáteční skepse se rozplynula, stálo to za to, vidět tento unikát.Téměř na každé dovolené se nám stává, že na nějaký čas, se na různých místech, potkáváme se stejnými karavanisty. A letos to je španělská posádka, kterou potkáváme již třetí den a dnes tomu není jinak.

Dál pokračujeme do městečka Engelberg  kde je další unikát, otáčivá kabinková lanovka na vrchol Titlis 3.028mnm a visutý most Titlis Cliff Walk

. Máme dobrý čas, takže nahoru to stihneme ještě dnes. Ale už pohled na množství autobusů stojících na parkovišti naznačuje, co nás čeká. Jsme zpět v turisticko-asijském masakru. Na vrcholku hory jsme v absolutní menšině, navíc máme dnes smůlu, vrchol je zahalen mraky, takže z výhledů do okolí není nic.

Procházíme ledovou jeskyní, která je jen slabým odvarem toho, co jsme viděli na Jungfraujoch a vycházíme ven na sníh, kterého tu je překvapivě dost. Zde se v mlze radují roztodivně oblečení Číňané, Indové a Japonci a nás popadá deprese. Tohle není místo podle našeho gusta, sjíždíme do mezistanice a jdeme krátkou procházkou okolo něj, abychom se v hospodě na břehu, odměnili kávou.

Při pohledu na údolí konstatujeme, že kromě počasí na vrcholu Titlis, nám nepřeje i stav samotného okolí. Budují zde novou lanovou dráhu a stavební ruch moc nepřispívá ke klidu. Sjíždíme na parkoviště a do navigace dáváme souřadnice kempu v Luzernu. Po cestě míjíme nejstrmější zubatku na světě, vedoucí na vrchol  Pilatu. Sem chceme jet, je to jeden z našich cílů zde v Luzernu. Cestou přes centrum města prožíváme malé dopravní peklo, z obou stran nás obklopují cyklostezky a na nich cyklisté, křižující z leva doprava. Šťastně a ve zdraví přijíždíme do kempu Lido  a dáváme si zasloužené pivo. Večer je naplánováno malé obžerství, grilované maso a amolety.

30.6. Úterý

Dnes má být 28'C a zítra dokonce 34'C, takže se ještě večer jsme se dohadovali, co s tím. Zvítězila varianta jednoho výletu a odpočinkového dne.

Ale jaký cíl v okolí si vybrat? Nakonec z mnoha možností volíme horu Rigi Kulm 1.798 m.n.m., kterou by nemuselo zasypat tolik turistů.Ráno odjíždíme krásnou starou kolesovou lodí, s rekonstruovaným parním strojem do Vitzau a odsud vzhůru na Rigi Kulm, o které se říká, že je královnou hor. A je to pravdou, otvírají se před námi výhledy na Alpy, Luzern, a třináct jezer v okolí.

Fotíme a vůbec nelitujeme téhle volby. Ale abychom nebyli jen za masňáky a trochu se i hýbali, plánujeme trasu do mezistanice, ovšem s přestávkou na farmě, kde se vyrábí domácí sýry.

A volba to je skvělá, dáváme si ochutnávku asi patnácti typů a ten nejlepší si kupujeme s sebou domů. Cesta dolů kopcem se u konce na chvíli otáčí směrem vzhůru a my až teď poznáváme, jaké je dnes vedro. Už abychom byli na lodi, na kterou nasedáme ve Weggis a ujíždíme do Luzernu.

1.7. Středa

Dnes je odpočinkový den a začal skvěle. Honza s Janou nám připravili královskou snídani. Máme jejich specialitu, vajíčka, šunku a zeleninu na pánvi. Báječné ráno! Dnes nás čeká opravdu horký den, teplota bude šplhat ke 35'C , takže tomu přizpůsobujeme i náš program. My lenošíme, Honza prohání notebook a dohání pracovní manko. Večer jdeme do města a máme dva plány. První je projít si město a druhý, najíst se v nějaké místní rest

auraci. Do centra jdeme pěšky a cesta nám trvá více jak půl hodiny. Je vedro k padnutí, takže ze všech městských památek vybíráme jen ty nejslavnějších. Kapellbrucke - kapličkový most přes řeku Reuss, proslulý svými malovanými stropními panely, vybudovaný ve 14 století, druhý most Spreuebrucke a Lví památník - symbol Luzernu.

Ten je pro mě překvapením, podle fotografií a popisů, jsem měl za to, že je to jen malá plastika, ale ve skutečnosti jde o velké dílo, vytesané do skály

. Devítimetrová plastika lva s dýkou v zádech je především symbolem statečnosti a obětavosti vojáků švýcarských gard Ludvíka XVI., kteří byli zabiti v srpnu roku 1792 v Tuilerijských zahradách v Paříži. Co mě po těch dnech, strávených ve Švýcarsko již nepřekvapuje, je cena jídla v restauracích. Hrůza.

2.7. Čtvrtek

Dnes je náš poslední den pobytu ve Švýcarsku, z Luzernu odjíždíme do Vaduzu, hlavního města Lichnštejnského knížectví. Vaduz leží na břehu řeky Rýna a je sídlem Lichnštejnského knížete, jeho rodiny a sídlem  arcibiskupa. Centrem je jedna hlavní ulice pod skálou , na níž je samotný zámek Vadůz, sídlo knížecí rodiny. Zastavujeme na velkém parkovišti, asi 500 m od centra  a jdeme do města, které má pouhých 5.000 obyvatel. A průvodce nelhal, centrem města je jedna, asi dvoukilometrová pěší zóna. Ale nečekejte nějakou reminiscenci na historii.

Opak je pravdou, ulici tvoří převážně moderní stavby s množstvím mobiliáře, soch a skulptur. Příjemné a milé překvapení.

To mě čeká ještě jednou a to pří příchodu ke karavanu. Pod karavanem je obrovská louže vody a je jasné, že mám potíže. Naštěstí závadu nacházíme rychle, je to rozpojená tlaková hadice v rozvodu vody. Takže oprava je snadná, důležité je, že se nespálilo čerpadlo. Je strašné vedro a máme toho plné zuby, tohle není moc cestovatelské počasí. Sice jsme si dnes chtěli dát ještě jednu zastávku po cestě do Passau, ale nakonec volíme přímou cestu až do bavorského města.Pod pevností Oberhaus je STLP, kde strávíme dnešní noc.

3.7. Pátek

Passau - Pasov, je město na soutoku tří řek - Dunaje, Innu a Ilzu. Barokní vzhled města s věžemi, náměstí, promenády, mosty, krásná atmosféra starého města. To vše si chceme dnes dopoledne užít. Prvním cílem je soutok tří řek a hned poté barokní Dóm sv. Štěpána s největšími varhanami na světě.

Nástroj má opravu nevšední parametry a spolu se stavbou, jako takovou je to opravdový zážitek.

Chvíli se touláme uličkami, pěší zónou a pochopitelně dochází i na koupi nějakého toho hadříku. No nekupte si tu nic, když je to tu v porovnání se Švýcarskem, tak levné.

Další plán je dílem improvizace. Domů se nám ještě nechce a zároveň bychom chtěli utéct tomu vedru. Volba padá na Kvildu, naše oblíbené místo, kam přijíždíme okolo šestnácté hodiny. Abychom vyplnili čas do večera, jdeme na krátkou vycházku ke Korýtku a za odměnu si dáváme večeři v Innu. Ale žádné Monte Carlo, se nekonalo, spíše slabý průměr. Náladu a chuť si spravujeme až večer v pivovaru tlačenkou a několika pivy.

4.7. Sobota

Čas odjezdu. Končí nám dovolená. Ráno vyjíždíme brzo, abych stačil dát kolo do servisu, takže v Táboře jsme již v deset hodin dopoledne. Vracíme se opět plni zážitků a zkušeností. Švýcarsko a zejména hory, je nutné vidět, nejde ho srovnávat s žádnou jinou zemí. Atmosféra, proporce a blízkost hor, infrastruktura, ale i nesmírná ochota lidí, to vše je neopakovatelné.