Dočkají se Bělorusové „sametu“?

Zítra si Češi a Slováci připomenou 18. výročí změny režimu, často nazývané Sametovou revolucí, kdy se zbavili komunistické zvůle. Dočkali se demokracie a svobody. Zvláště v těchto dnech by ale bylo sobecké nevzpomenout na národy Čechům a Slovákům nejbližší, které stále trpí pod útlakem autoritářských režimů. Bělorusové mají velmi podobnou historii jako my s jedním zásadním rozdílem. To co je pro nás historie, je pro Bělorusy denní realita.

Džínová solidarita

Změny v tehdejším Československu nastaly po brutální akci československé veřejné bezpečnosti, lidových milicí a státní bezpečnosti proti vysokoškolským studentům na Národní tříde. Národ si to nenechal líbit, zmobilizoval se a vyšel do ulic. Nátlak na tehdejší vedoucí pracovníky Strany a vedení státu byl obrovský a oni nevydrželi. Zatímco Lukašenko sedí ve svém paláci na Říjnovém náměstí v Minsku a židle se pod ním ani nehne.

Po loňských prezidentských volbách to v Minsku vypadalo minimálně stejně, možná ještě hůř, než v Praze 1989. Minská milice nejen že rozprášila stanové městečko na náměstí demonstarnty přejmenovanén na Náměstí Kalinoŭského, ale pár dní poté brutálním způsobem rozehnala několikatisícový dav demonstrantů pochodujících k věznici Akrescina, kde byli zadržení demonstranti ze stanového městěčka, většinou studenti minských vysokých škol. A Bělorusové mlčeli.

Tehdy měla běloruská opozice největší šanci vyvolat „džínovou revoluci“. Tuto šanci však tenkrát ještě sjednocená běloruská opozice nevyužila. Čím to bylo způsobené, se dnes můžeme už jen dohadovat. Mohla za to absolutní cenzura ve státních mediích? Jak se měli obyčejní Bělorusové o brutálních zásazích běloruské milice dovědět, když o tom neinformovala televize, rádio ani tisk? Státní média vůbec neinformovala ani o demonstracích, které zásahům předcházely. Zahraniční novináři k nejbrutálnějším akcím neměli přístu a opoziční zpravodajské servery byly zablokované.

Jistou naději opoziční předáci pocítili, když Rusko začátkem tohoto roku zvýšilo Bělorusku cenu za ropu a plyn. Doufali, že Lukašenko prostě zkrachuje. Bude nucen zvýšit ceny spotřebního zboží a již tak dost ubohý národ se vzbouří. Ani to se nestalo. Lukašenko sice pocítil nedostatek peněz, ale požádal Rusko o úvěr a Moskva mu udělila půjčku ve výši jedné miliardy amerických dolarů. Kdo tento dluh bude splácet nikdo neřeší. Aby Lukašenko získal více peněz a snížil výdaje ze státní kasy, tak zrušil slevy a sociální výhody pro studenty a důchodce. Aby se však vyhnul nepokojům, zavedl slevy pro hrdiny Sovětského svazu a válečné veterány. Vydělal na tom finančně i politicky.

Běloruská opozice se rozpadla. Demokraté se spojili s komunisty proti Milinkievičovi, který založil vlastní hnutí Za svobodu!. Ztratili na tom všichni. Milinkievič už nemá takovou podporu jako v době předchozích prezidentských voleb a zbytek opozice nemá vůdce, který by měl charisma a dosáhl by na sebe stáhnout pozornost veřejnosti.

Z toho všeho vyplývá, že cesta Běloruska k demokracii bude zřejmě ještě dlouhá a trnitá. Jak je vidět, tak zkušenost Čechoslováků není nijak univerzální. Vždyť ani v Srbsku, ani na Ukrajině a v Gruzii nevedly ke změnám ty samé příčiny. Na to, co bude tím zlomovým bodem v Bělorusku, si tak budeme muset zřejmě ještě počkat.