Zná filozof Václav Bělohradský svého pána?

Přihlížíme zpochybňování a ničení starých bohů, tradic či myšlenkových stereotypů. Ve jménu modernosti, rozumu a osvícenství. Nic vskutku hodnotného však nestváříme. Co se stane, až všechno takzvaně přežité zpochybníme nebo zbouráme? Závladne řád nebo chaos?

Univerzum odpovídá podle toho, jak se ptáme. Ptá-li se materialista, odpovídají atomy a quarky. Ptá-li se metafyzik, odpovídají bohové, napsal Paul Feyerabend. Papež církve, která význačně oslabila svou někdejší duchovnost, Benedikt XVI., je metafyzik. Václav Bělohradský, mistr zpochybňování, jenž publikoval v příloze Práva (Salon) 15. října článek Doba Ratzingerova, je materialista. Ve svém článku nesouhlasí s prostředky papežova tažení vůči evropskému nihilismu. Václav Bělohradský vidí i jiné prostředky, ty se však rovněž už neosvědčují. Například kulturu, modernost, osvícenskou kritiku, bourání přežilých tradic, sebereflexi intelektuálů a historickou zkušenost. Fakt, že současný Evropan není s to přijmout bez výhrad křesťanství, vysvětluje Václav Bělohradský přežilostí církve. Je si však vědom, že nihilismu prospívá nejprokazatelněji neochota přijímat jakékoli hodnoty, tedy nejen křesťanské, ale i ony hodnoty, které sám vyjmenovává? Jsou tedy rovněž přežilé?

V dnešku pevně ukotvení metafyzici naštěstí nalézají nové a církvemi dosud nezkompromitované bohy či hybatele. Obdobně se materialisté stávají duchovními lidmi podle jiného scénáře, než který uvádí český filozof. Chtějí se totiž vyhnout sebezničení. Nehodlají bourat „přežilé“ staré tradice, když nevznikají nové. A lehkomyslně odtabuizovávat, když se nová potřebná tabu nerodí. V okázalé vnější svobodě nespatřují smysl, když nenavozuje svobodu niternou. A v modernosti nevidí ateismus těch, kteří nejsou schopni hybatele postřehnout. Za duchovnost nepovažují intelektuální vznešenost, ale průnik do hlubin vlastního nitra.

Víra i duchovnost jsou mnohem starší než křesťanství. Víra či bůh na sebe odjakživa brali podobu představ, hodnot či schopností věřících. Někdo nalezl anděla, jiný fenomén, bytí, prozřetelnost, intuicí, inspirací, hybatele, matrix či demiurga. I takové výtvory spolehlivě fungují - varují, zachraňují, odpouštějí, ukotvují, poskytuji naději a útěchu, odměňují i trestají. O způsobech hledání moderních bohů psali i význační muži 20. století, například H. Bergson, M. Heidegger, K. Jaspers a E. Husserl, ale i kvantoví fyzikové, a neokázalou přítomnost nových bohů dosvědčily také miliony moderních lidí - nekřesťanů. Podoba boha závisí na podobě věřícího, který boha interpretuje. 

Duchovnost spočívá odjakživa v porozumění bližním. Bývá následkem hluboké zkušenosti, kterou učiníme sami se sebou. Vzdálíme-li se od ega a sestoupíme-li ke dnu své psychiky, pak nás její přesahy ukotví důsledněji v sociálním organismu. Časem postřehneme, že ze society nelze uniknout bez nebezpečných následků. Například poznáme, že prožitek štěstí se rodí bez ega, že nemoci vznikají z chybného sociálního prožívání, že vskutku nové jevy nevznikají jen z trosek starých, že nejvíce závisíme na těch jevech, jejichž existenci a funkci si povětšinou neuvědomujeme atp.

Drsným protipólem víry není ateismus, ale demoralizace, tedy konkrétní psychické rozštěpení, neukotvení a odcizení. Víra v existenci tvůrce, v přírodu, hybatele či libovolného nadřazeného principu není hloupost, ale postřehnutí vlastní funkce v softwaru hybatele. Ateista se pokouší nahradit boha svým egem. Pokud se chlubí okázale ateismem či skepsí, pak to působí obdobně, jako by se slepí či hluší vychloubali svým postižením.

Psychika je objektivně jen tak hluboká a sociálně funkční, jak důsledně ji uhněte duchovnost nebo víra. Hluboká víra, jenž se zrodila takzvaně bez účelu či potřeby důkazu, se neobejde bez inteligence. Na druhé straně však i vynikající inteligence ztrácí funkci, nedokáže-li postřehnout přítomnost hybatele. Nelze uskutečnit smysl života bez hluboké a funkční syntézy víry a rozumu. Snad i proto by církve měly hledat svoje důkazy v kvantové fyzice a kvantoví fyzici nové podněty naopak v metafyzice. Kdo hledá boha, nachází tímpádem spolehlivěji sám sebe, aby totiž toto hledání a setkání bylo úplné. S bohem má pak obdobné zkušenosti jako sám se sebou. Kdo zná sebe, zná svého pána, napsal autor Koránu, prorok Mohamed.

Jakmile se z myšlení, filozofie, pociťování, tvořivosti či všedního života vytrácí kalkul o existenci hybatele, dospívají byť i velice brilantní mozky spíše ke skepsi, nihilismu, bezradnosti, zpochybňování, ničivé sebereflexi nebo dokonce k sebezničení. Ateisté si někdy myslí, že věřící se snaží hybateli jaksi zalíbit. To je omyl, protože hybatel nás podněcuje, abychom se zalíbili sami sobě. Nelíbíme-li se sami sobě, stáváme se pro societu doslova pohromou. Bůh v niterném pojetí důsledně trestá stejně ty, kteří v něj věří i nevěří, pokud se sami sobě nelíbí. Víra není zásluhou, obdobně není nevíra proviněním. Věřící rozpozná spolehlivěji, kdy jej bůh takzvaně trestá například v podobě příznaků nemocí. Ateista se v tomto smyslu jen hůře orientuje a přičítá různé defekty spíše nahodilostem.

Mnoho pošetilých ateistů i někdejších teistů existenci hybatele naivně zpochybňuje, protože už dopustil tolik zla na zemi. Někteří takzvaně věřící dokonce přestali hybateli důvěřovat, když se jim přihodilo údajně nezasloužené neštěstí. Pak takzvaně soudili a odsoudili svého boha, původně hodného strýce, jenž zklamal jejich očekávání. Žili v přesvědčení, že božský strýčínek je zde od toho, aby pro ně  osobně činil dobro. A zlo, které je potkalo, považují za důkaz o jeho absenci, nefunkčnosti či nespravedlnosti. A přitom by mohli takzvané zlo (stín dobra) přičíst například přesné a nezbytné korekci vlastní psychiky, životní či dějinné situace provedené matrixem.