Kůže
vyjevuje akutní či trvalejší niterný stav, což
využívají detektory lži při záznamu
kožně-galvanických reakcí. V ČR jsou kožní
nemoci nemocnými i medicínou s oblibou přičítány
nahodilostem. Tímpádem zůstávají obtížně
léčitelné nebo dokonce nevyléčitelné.
Dozvědět se, proč trpíme například alergií
nebývá spolehlivě osvobozující, protože
alergii povětšinou spolupodněcuje reakce velmi blízkého
člověka. I proto bývá snesitelnější
setrvávání v nejistotě. Alergií je tudíž
snažší trpět, než změnit stav, který ji přivodil.
Alergie
Rýma, ucpaný nos, kýchání, svědění v nosu či v krku, dýchací obtíže, záněty středního ucha, alergické astma, zánět spojivek. Je-li nemocný na blízké osobě silně závislý, byla splněna důležitá podmínka k vyjevení alergické reakce. Zřetězí-li se mezi nimi negativní psychické reakce, pak se pravděpodobnost vyjevení alergie zvyšuje. Dojde totiž k oslabení psychické a potažmo i tělesné imunity.
Prostřednictvím alergií lze rovněž takzvaně utéct do nemoci a osvobodit se od nesplnitelných úkolů. Také rodina vyjevuje postiženým láskyplnější vztah než zdravým. A školské medicíně zabezpečují alergie trvalý nadbytek klientů. V ČR je přes milion alergiků. Když kožaři a alergologové zkoumají jen fyziologickou podstatu nemocí a pouze potlačují jejich příznaky, bývají okázale neúspěšní. Vždyť 40% léků proti alergiím a kožním nemocem působí jen jako placebo a 40% naordinovaných léků nezapůsobí vůbec.
Jednoduše řečeno: alergie zobrazuje chybný způsob směny emocí a prožitků. Kůže bývá právem označována za zrcadlo emocionality, intimity, erotiky, individualizace, silných prožitků atp. A je doslova benátským zrcadlem! Mnohé nemocné i jejich blízké mate, že příčiny zjevování nežádoucích kožních a alergických reakcí jsou povětšinou neuvědomované. Psychika totiž není jen služkou našeho chtění, ale i šéfem, který nás donutí k tomu, čemu se prostřednictvím chtění hodláme vyhnout. Nežádoucí kožní a alergické reakce jsou důrazným šéfovským podnětem k vyladění emocí a prožitků. To nejdůležitější v našem nitru bývá neuvědomované, byť se nám to nelíbí, nevěříme tomu anebo s tím nesouhlasíme. A útrpnost kožních nemocí nastoluje především pádné argumenty nevědomého nebo neuvědomovaného. Čím déle je nebereme v potaz, tím více trpíme kožními neduhy my nebo naši blízcí.
Hodnověrné výzkumy prokázaly, že náchylnější k alergiím jsou takzvaně nechtěné děti. A nic na tom nemění fakt, že počáteční nechtěnost těhotenství byla po narození dítěte matkou či otcem „zapomenuta“. Tyto výzkumy pojímaly nechtěnost například jako strach matek z těhotenství, porodu a odpovědnosti anebo jejich závažné konflikty s původcem těhotenství. Obdobně psychicky disponované matky ztrácejí s větší pravděpodobností mléko. Nekojené dítě mívá problémy s imunitou. A tím se ocitá v závažném konfliktu s matkou. Dostane-li jakékoli dítě před dosažením druhého roku života opakovaně antibiotika, pak se v 50% stává alergikem. Prvotní příčinou alergie však nebývají jen antibiotika, ale také ony vyjmenované či další složky nechtěnosti. Pokud dítě trpí alergiemi, atopickým ekzémem nebo astmatem, měli bychom se o ně rovněž zajímat.
Školská medicína tvrdí, že alergické reakce jsou podněcovány zejména zhoršujícím se životním prostředím nebo dědičností. Jenže podle údajů Světové zdravotnické organizace z roku 2000 se počet alergiků za 80 let zvýšil téměř sedmdesátkrát. Po kom bychom sklony k alergiím asi zdědili? Medicíně v obdobné argumentaci nebrání, že značnou část alergických reakcí podněcují doslova panenské přírodní elementy například pyl z trav, květů, keřů a stromů. Svými statistikami prokazuje, že alergikové se značnou spolehlivostí vyskytují ve městech, kde je životní prostředí horší než na venkově. Tyto statistiky neberou v potaz podstatnější fakt, totiž že město je rájem kumulovaných, neřešených nebo neřešitelných rodinných konfliktů. Čím je město větší, tím bývají konflikty zmutovanější, potlačovanější a drastičtější. Proč se asi alergici bojí neškodných psíků, koček, husího peří, rostlin, pylu, mléka a květů? Proč vyjevují v jejich přítomnosti tak bouřlivé fóbické či alergické reakce? Proč vůči zcela nevinnému alergenu vytváří organismus tak vznětlivý a zprudka reagující antigen? Proč se vůbec rodí bouřlivé obranné reakce, když vyjmenovaní nepřátelé bývají od prvního pohledu symbolem panenskosti přírody, když jsou objektivně neškodní, neagresivní a někdy dokonce prospívají?
Alergická reakce je okázalým zobrazením náhradního boje, jehož bezvýslednost se zobrazí v těle. Tento boj neprobíhá se skutečným „nepřítelem“, jenž je podněcovatelem či rozhojňovatelem psychických konfliktů. Skutečný „nepřítel“ zůstává z rozličných důvodů bez povšimnutí, není hledán, nalézán a povětšinou ani zvědoměn. Nejsou vůči němu vedeny protiúdery. Nejčastěji proto, že bývá mocný, milující, obdivovaný, milovaný, vychytralý, mstivý či nevyzpytatelný. Mnohdy vyjevuje lásku a obětavost a nebývá si vědom žádné viny. Alergik na něm bývá v nedůležitějších ohledech závislý. Mnohdy ho dokonce nadevše miluje a přesto se ho ještě neuvědomovaně bojí. Může to být nepřítomný, dominantní či zbožštěný otec, sebeobětující se či psychopatická matka, preferovanější nebo úspěšnější sourozenec, nesnesitelný či neschopný milenec, nenáviděný manžel atp. S obdobnými „nepřáteli“ nedokáže slabý, nedospělý či závislý jedinec bojovat přímo i proto, že je jako „nepřátele“ neidentifikuje. Odpor, protiakce, boj či obrana jsou přesto nutné. Jak s těmito paradoxy naloží nevědomí, které podněcuje vyjevování i stahování příznaků nemocí? Co podnikne, aby se takzvaně bojovalo a nebojovalo? Co učiní, aby snad při odvetném útoku nebyl zraněn či porážen milovaný, pečující a současně obávaný „nepřítel“?
Nevědomé psychické procesy ztransformují například strach v úzkost, žárlivost v alergii, frustraci ve fóbii, bezmoc v astma atp. Pak vskutku probíhá nutný a nemilosrdný boj, avšak jen vůči zástupnému nepříteli. Například vůči pylu z kvetoucí lípy. Skutečný „nepřítel“ je sice stále nablízku, ale úzkost z něho není už tak palčivá. Agrese bývá do nesmlouvavých alergických válek nasazována nenápadněji, neosobněji a zdvořileji. Boj pro boj v alergických válkách přináší i sladké ovoce. O alergika je například nadměrně pečováno. Bývá transportován do hor a k mořím. Je mu věnována mimořádná láskyplná pozornost. Životní překážky mu tímpádem odstraňuje z cesty také jeho skutečný „nepřítel“.
Trpí-li dítě například konflikty rodícími se každodenně mezi jeho rodiči, byť „jen“ v podobě napětí, hádek a nelásky, nesouladem v sourozeneckých vztazích, dokonaným rodinným rozvratem a následnou citovou nejistotou či strádáním, pak se velmi často „vytasí“ například neurotickými potížemi, psychosomatickými problémy, fóbiemi nebo alergiemi.
Zástupným alergickým bitkám se dítě, dospívající i dospělý někdy zcela oddá, protože při nich zapomíná na svou bezmocnost, bezcennost a bezvýchodnost. A spojencem v této bitvě se někdy stává iniciátor nejpodstatnějších konfliktů. Například rodiče svoje ratolesti hýčkají, vypudí z domu domácí zvířata, zbaví se rozličných rostlin, odstraní polštáře z prachového peří, nakoupí pračky vzduchu, vyhledají proslulé lékaře atd.
Proti zástupnému nepříteli bojuje alergik někdy vskutku odvážně s přehnanou produkcí antigenu. Bitky se neodehrávají v žádoucí psychické, ale jen v tělesné rovině. Přitom není nutné se příliš angažovat. Alergické, úzkostné či fóbické reakce se vyjevují samy od sebe. Bývají někdy až tak prudké (u astmatu), že ohrožují život postiženého tak, jako by bojoval se skutečným zákeřným nepřítelem. Obdobné bitky však nemají valný terapeutický význam. Boj se zástupnýn nepřítelem nelze nikdy dovést ke konečnému vítězství.
Alergické, úzkostné i fóbické reakce dětí, dospívajících i dospělých nejčastěji odezní, až když odejdou z domova, vychodí školu, rozvedou se nebo získají jiné partnery Ve stejné chvíli totiž opouštějí místa zjevných, neuvědomovaných či rozličně zmutovaných konfliktů. Fóbie, úzkost, alergie či astma tímpádem ztrácejí ochrannou, zástupnou či manifestační funkci a zvolna nebo i rychle ustupují.
Atopický ekzém
V nejpodstanějších ohledech lze příčiny této nemoci objasňovat obdobně jako předchozí alergie. Atopický (alergický) ekzém se dokáže projevit v libovolném věku. Už tříměsíční kojenci mívají ekzém na obličeji a na hlavě. Odtud se jim dokáže rozšířit na celé tělo, někdy dokonce s mokvajícími plochami. Tento neinfekční ekzém postihuje také předškolní děti. Dospívající a dospělí trpí někdy ekzémem ve spojením s alergickou rýmou, zánětem spojivek či astmatem.
Urputná svědivost podněcující škrábání v úporných záchvatech, jako by vyjevovala urputnost či svědivost neuvědomovaného niterného problému, který ekzém přehnaně až cynicky karikuje. Atopický ekzém lze vysvětlit jako neuvědomovanou obranu před vnějškem anebo jako neuvědomovaný útok vůči vnějšku. Tedy jako bouřlivý nesouhlas s vnějškem. U dětí bývá v nevzácných případech podněcován vzájemným despektem rodičů, emočním či manželským rozvratem, neřešením a zhojňováním rodinných konfliktů, zkázou niterné integrity atp. V pozdějším věku dosvědčí ekzém chybějící dynamiku, zbabělost či váhavost při pojmenovávání a řešení problémů - emotivních, erotických i sociálních. Řada výzkumníku dospěla k názoru, že atopický ekzém souvisí přímo s psychickou nestabilitou, která bývá označována za citlivostní neurózu nebo neurodermitidu.
Německý lékař R. Dahlke mluví o atopickém ekzému jako o následku potlačené vášně nebo vnitřního hněvu, který se zobrazuje na kůži. Jako o nastřádané a neuvědomované agresivitě či vitalitě tyranizující vnějšek. Jako o neuvědomované touze takzvaně vyletět z kůže nebo o potřebě utéci ze společnosti blízkých. Postiženým radí, aby zvědoměli vlastní potřeby, otevřeli svoje psychické hranice, vypudili vše potlačované a jiným už neotročili a utekli k vlastním radostem. Aby reagovali pozitivněji, přímočařeji, svobodněji, emotivněji, erotičtěji, osobněji, nesmiřitelněji, aktivněji a nepoddajně.
Akné
Nejen podle mínění R. Dahlka a T. Dethlefsena se neprožitá sexualita manifestuje na kůži jako akné, a ta z estetických důvodů potažmo znemožňuje sex. Úzká spojitost mezi sexem a akné je patrná na místech výskytu. Uhry vyskakují nejčastěji na tváři a u dívek ještě v horní části hrudi (ve výstřihu) nebo na zádech. Německá psychoterapeutka E.Müller-Kainz popisuje případ mladíka trpícího akné, který se bál potkat a pozdravit spoluobčany ve své vesnici a při cestě do zaměstnání raději každodenně absolvoval pětikilometrovou zacházku, aby nemusel zdravit, odpovídat na pozdravy a komunikovat.
Akné byla odpradávna označována za nemoc, která vyjadřuje stud ega nad svou touhou po sexualitě, kterou si obvykle představovalo jako něco špinavého, trestuhodného a hříšného. Německá lékařka Christiane Schallerová objevila u svých pacientů s akné snížený pocit sebehodnoty a vytváření negativního sebeobrazu, přičemž doprovodným jevem akné byla nejčastěji úzkost a deprese. Její pacienti rádi připisovali vlastní chyby v sociálních kontaktech nikoli svým niterným problémům, nýbrž jen a jen akné, aby se s těmito chybami nemuseli sami vypořádávat. Lékařka doporučovala svým pacientům, aby se ptali sami sebe, k čemu vlastně svou nemoc potřebují a proč si ji už tak dlouho a s průkazným úspěchem „pěstují“.
Lupénka
Osobnostní struktura a sociální situace nemocných lupénkou byly už mnohokrát důsledně zkoumány, takže už není pochyb o tom, že jde o nemocné s nevstřícnými, úzkostnými nebo depresivními sklony, které vznikají povětšinou z narušených rodinných a partnerských vztahů. Postižení se navenek vyjevují sebevědomě, společensky a vstřícně. Touto sympatickou škraboškou však maskují zranitelnost, nepoučitelnost, emoční uzavřenost nebo konfliktnost. Nemocní lupénkou projevují nerozhodnost v řešení partnerských konfliktů, vyhýbají se jejich nápravě a nedokáží se vymanit z následků silných negativních zkušeností v nejpodstatnějších ohledech. Raději se nechají dlouhá léta smýkat pochybnostmi, negativními myšlenkami a emocemi, než by je změnili a odhodlali se k novým životním experimentům. Bojí se dokonce i vztahových kompromisů. Vyjevují distanc, nevstřícnost a paradoxně i pýchu. Jejich představy intimních vztahů bývají někdy provázeny pocity ošklivosti a hnusu. Snad i z těchto příčin některé postižené ženy nemenstruují. Lupénka plní někdy funkci kožního brnění ženy, které je nastaveno vůči eroticky zištnému či brutálnímu mužskému světu. Někdy poslouží také jako preventivní ochrana vůči nejrozmanitějším sociálním poraněním.
Širší souvislosti naleznete v publikaci Filozofie nemocí
Někdy příště: Opravdu chcete vědět, proč jsme nemocní?
