Solidarita je zákonem striktně vyžadována především od bohatých. Mnozí chudí lidé však okázale nesolidarizují s bohatými, i když bohatí odvádějí do státní kasy ze všech nejvíce. Chudí jim dokonce vyjevují negativní emoce. Připadá jim, že by měli platit ještě mnohem víc. A mnohdy je dokonce obviňují ze své životní situace.
Solidární cit povětšinou neprojevují ani bohatí, jenže oni přesto platit musí. Jejich nesolidárnost by byla trestná na rozdíl od nesolidárnosti v podobě neúcty chudých. Solidarita tedy nespočívá jen v povinných finančních odvodech, ale především ve vzájemném respektu těch, kteří peníze spíše dávají, anebo je spíše berou. Tento respekt však zatím nelze jasně postřehnout u žádné z protistran. Bohaté nevděk chudých právem uráží. A snad i proto nehodlají platit ještě víc, což dále podněcuje už tak nepřátelské emoce chudých.
Nesolidárnost je v současné době nejnápadnější a nejnebezpečnější sociální jev. Málokdo projevuje solidární emoce. Většina z nás je však očekává od ostatních. Například odbory, zdravotníci, invalidní a starobní důchodci, učitelé, vědci, úředníci, ženy na mateřské, nemocní, absolventi škol, příživníci, nezaměstnaní. Tato mnohamilionová armáda čeká s nastavenou rukou, že dostane víc než včera. Tím sice vyjadřuje svou sebeúctu, často však skrblí na úctě vůči těm, kteří to budou muset zaplatit.
Nebylo by na škodu, kdyby si každý český občan aspoň přibližně spočítal zdravotní, sociální a daňové odvody, které během svého život poslal do státní kasy sám nebo prostřednictvím svého zaměstnavatele. A poté aspoň odhadl, kolik ze státního odčerpal. Pokud víc zaplatil než dostal, má právo na vděk. Pokud však víc dostal, měl by svou vděčnost vyjádřit ostatním.
