Díky
bohu za blog. Naštěstí nejsme už podněcováni jen
myšlenkami vlastníků médií, ale i vlastními
pochybnosti. Přispěvatelů, čtenářů a reakcí jsou
zde denně tisíce. Přítomná je i lůza.
Vyčleňuje se stylově omamným, jindy zuřivým až
devastujícím postojem. Vábí nás a
svádí. To se jí daří. Proto je
nebezpečná. Na druhé straně nás neuvědomovaně
vychovává. Stydíme-li se za lůzu, pak se
stydíme i za svoje nectnosti. Každodenní zkoumání
lůzy na blogu je proto sebezáchovné. Testování
vlastností lůzy na ulici by bylo riskantnější.
Projevy lůzy na blogu parodují strategii zenbuddhistů, kteří varovali svoje žáky: Kdo promluví, dostane třicet ran. Kdokoli bude mlčet, dostane rovněž třicet ran! Mně připomínají lišáctví onoho ruského feudála, který dal zmrskat i ty nevolníky, kteří ho zdravili, a také ty, kteří jej nezdravili, aby je ztrestal za drzost v obou případech stejně nestoudnou.
Lůza útočí a probouzí úzkost, i když k útoku a úzkosti není důvod. Proč? Psychiatr C. G. Jung by nepochybně řekl, že chce zabít ostatní, když jí ke spáchání sebevražedy chybí odvaha.
Jak je možné, že i pozitivní a vstřícný text nebo jednání vyprovokuje tak přemrštěně agresivní, zuřivou až zničující reakci? Proč zuřivec a nenávistník prozrazuje svoje hrůzné vlastnostmi, když by je měl maskovat? Proč se svými deformacemi vychloubá? Cožpak se také slepí, hluší či dementní vychloubají svým postižením?
Před mnoha lety jsem byl účasten zkoumání příčin nevyprovokovaných nepřátelských akcí. Tenkrát se vyjevilo deset intervenujících proměnných. Dnes by se možná zamíchalo s pořadím, ale značná část proměnných v níže citovaném bloku by asi zůstala:
- Psychopatické zabarvení osobnosti
- Tíživá či bezvýchodná životní situace
- Aktuální či trvalá nespokojenost s vlastním životem
- Nižší, nedokončené či neuspokojující vzdělání
- Povrchní všeobecný rozhled
- Absentující kulturní návyky
- Nenávist k odlišnému
- Nemoc či trvalý hendikep
- Sebestřednost nebo sebenenávist
- Nižší nebo zdeformovaná inteligence
Nejvíce zášti na blogu sklízejí od lůzy originální myslitelé, známé osobnosti či hybatelé veřejného mínění. Mýlil se Boris Vian, když napsal, že masy se mýlí a jednotlivci mají pravdu? Lůza to vidí jinak. Čím vznešenější, originálnější a význačnější duch, tím palčivěji touží lůza po jeho zneuctění. Samozřejmě je nutné zůstat opozičníkem, ale proč okolo sebe mávat řemdichem? Jisté je, že ten kdo nebojuje s hlupáky, sklidí jejich úděl. Stejně však platí, že ten kdo neútočí proti lůze, stane se její součástí.
Lůza nenalezne východisko, ale popudí ji, když ho najdou jiní. Postřehne interesantní střípky přítomnosti, nikdy však neuvidí celý zítřek. Dokonce ani včerejší noviny nejsou tak pomíjivé jako dnešní postřehy lůzy. Lůza předkládá návrhy a ozdravné recepty, ale neumí je realizovat. Boří, ale nedokáže stavět. Kamenuje, protože tuší, že se proviňuje.
