Co s námi v roce 2010 provede průměrný Čech?

Půjde s těmi, do nichž se politicky nejvíce kope, protože sám se cítí okopáván. O ostatních pochybuje, protože oni pochybují o něm. Není velkomyslný, protože žije z ruky do úst. Umí toho méně, takže je připraven prosadit se agresivitou. Necítí se šťastný, takže nerespektuje štěstí svých bližních. Je ochoten rozbít velké cizí jistoty, aby sám získal svoje maličké. Necení si svobody, protože ji nepociťuje ve svém nitru. Slovy Sartrovými - cítí se odsouzen ke svobodě.

Nestresuje ho chřipka, ale spíše jiné nemoci. Lékaře navštíví ročně 14krát, přibližně jednou za 4 roky je hospitalizován. V milionu případů trpí diabetem, v milionu alergiemi, v milionu chorobami srdce a oběhového ústrojí, v milionu nemocemi pohybového ústrojí atp. Miliony chronicky nemocných si se zatnutými zuby uvědomují, že na jejich jistoty, invalidní důchody a nemocenskou nestačí už peníze.

Průměrný Čech byl masmediálně zdemoralizován. Tím se stal ekonomicky výnosnějším, jenže se neúnosně zadlužil. V důsledku otrockého splácení dluhů minul některé z nezbytných životních cest. Například se nestal tím, kým se stát měl. Odcizil se svým vrozeným schopnostem. Neuspokojily jej role, které sám sebe donutil hrát. A tak zavolá po zásadní proměně své situace, byť by to mělo být na cizí účet.

Byl by smířlivější, kdyby byl materiálně zabezpečen. Jenže čím více materiálního je mu vnucováno, tím větší psychický deficit pociťuje. Utrácel neuváženě za zbytečnosti, takže mu na nutné věci nezbyly peníze. Že má v době krize méně, by mu nevadilo, kdyby ostatní neměli více.

Polovina Čechů dosud nepostřehla, že politika už není vznešenou službou a stala se výnosným byznysem. Průměrné to podněcuje k nenávisti vůči politickým byznysmenům. Průměrní nejsou přitom stateční ani zbabělí. Ještě sice hovoří o demokracii, jsou si však vědomi, že  demokracie nefunguje v jejich prospěch. Vždycky budou pobouřeni výsledkem voleb. A o demokracii pochybují stejně zuřivě, jako pochybují o sobě.

Údělem průměrných je jejich zneužití k politickým zvratům. Takže se vždycky zopakuje ona známá situace: Několik vychytralých sešije bojový prapor z jejich slepých životních cest. A navnadí je argumentem, že dostávají nejméně z toho, co sami vytvořili. Budeme se tomu smát? Nebude moudřejší utíkat?