V desítkách až stovkách evropských měst se občané mohou podílet na rozhodování o využití veřejných finančních prostředků. Prostřednictvím participativního rozpočtování jsou schopni ovlivnit, za co se bude utrácet část obecních peněž. Primátor Hudeček tuto možnost Pražanům dopřát nechce.
Jakožto člen petičního výboru jsem předal pražskému primátorovi Tomáši Hudečkovi (TOP 09) petici za využití metody participativního rozpočtu při přípravě rozpočtu hlavního města. Pod tuto petici se podepsalo 906 občanů. Ze strany primátora však přišla jednoznačně zamítavá odpověď. Hudečkovým základním argumentem, kterým odůvodnil své "ne", byla údajná přílišná odbornost rozpočtového procesu metropole. Jinými slovy nám primátor sdělil, že občané rozpočtu nerozumí a nemohou do něj tudíž promlouvat. Lépe to prý za ně zvládnou zvolení zástupci. Argument je to dle mého názoru zavádějící a pouze dokazuje, jaké smýšlení o Pražanech pan primátor má. Lidé nejsou žádní hlupáci. Na základě důkladné a věcné veřejné diskuse určitě jsou schopni rozhodovat o tom, co v Praze chtějí a co ne.
Věřím, že pan primátor si nemyslí, že občané jsou slabomyslní a že nejsou schopni rozhodovat. Názor pana primátora má svoji příčinu pravděpodobně jinde. Pokusím se zamyslet nad tím, co k němu ale Tomáše Hudečka vede. Pražská TOP 09, a u současného primátora to platí dvojnásob, založila svou komunikaci vůči voličům na maximální transparentnosti a zapojení občanů do veřejného života hlavního města. Proč tedy najednou přichází odmítnutí kroku, který přesně tomuto napomáhá. Bylo by ode mě laciné, podezřívat pana Hudečka ze snah rozdělovat veřejné prostředky tajně a bez kontroly občanů. Problém spíš vidím v nepochopení funkcí, které metoda participativního rozpočtu může plnit a také již v řadě měst a zemí světa plní. Ve stručnosti se proto pokusím Tomáši Hudečkovi i všem případným zájemcům vysvětlit, o co jde.
Metoda participativního rozpočtu je nástrojem posílení přímé demokracie a motivace občanů k podílení se na správě věcí veřejných. Základní rovnice zní: občané navrhují, radnice realizuje. Tato myšlenka vznikla v roce 1989 v brazilském městě Porto Alegre a od té doby se rozšířila do celého světa včetně Evropy. Prvním evropským městem, které zavedlo celoplošný participativní rozpočet, byl v roce 2007 portugalský Lisabon. Právě toto město by mohlo být pro Prahu vhodným příkladem a vzorem. Příkladů v Evropě je však stovky. U našich německých sousedů jsou to například Hamburg, Lipsko nebo Freiburg. Na Slovensku s participativním rozpočtem zase koketuje Bratislava. Ale i v Praze již máme první vlaštovky. Například sedmá městská část zkouší zavést participativní prvky do svého rozpočtu. Další na řadě by mělo být hlavní město.
Univerzální model, jak participativní rozpočet uplatňovat, však neexistuje. Každé město a čtvrť jsou specifické a stejně tak jsou specifické potřeby a zájmy jejích občanů. Proto se jednotlivé modely liší podle lokálních specifik a stejně tak se postupně upravují a zdokonalují mechanismy samotné participace občanů. Ve většině evropských měst učinili zkušenost, že participativní rozpočet pomáhá budovat důvěru mezi občany a jejich volenými zástupci. Ve výsledku tak sociální dialog nastartovaný jeho prostřednictvím přispívá k obecnému rozvoji města a jednotlivých městských komunit.
Ve všech případech je však participativní rozpočet účinným nástrojem motivace často netečných občanů, aby se aktivně zapojili do dění ve městě a pomohli při formování jeho budoucnosti. Jsem přesvědčen, že právě apatie řady občanů k tomu, jakým způsobem a směrem se Praha vyvíjí, je jedním z dlouhodobých problémů našeho města. Participativní rozpočet rozhodně není sám o sobě spásou. Rozhodně se však jedná o projekt, o kterém stojí za to seriózně diskutovat a přemýšlet. Alespoň to bych od primátora více než milionové metropole, místo odmítavého dopisu, očekával.
