Výkřiky, odpovědnost a Libeňský most

Když se řekne dědictví, většina lidí si asi dle kultovního filmu Věry Chytilové představí radostný moment spojený s nabytím hmotných statků. V politice to však bývá spíše opačně. 

Po svých předchůdcích, v mém případě bývalých pražských radních pro dopravu za ODS a TOP 09, často zdědíte problémy a různé kostlivce v magistrátních skříních. Jedním z nich je i Libeňský most.

Když jsem před zhruba 14 měsíci začal pracovat v Radě hlavního města Prahy, kde mám mj. na starosti dopravu, už dávno se vědělo, že je most ve velmi špatném technickém stavu. V uplynulých letech se však do jeho úprav či zásadnější rekonstrukce neinvestovala ani koruna. Místo toho se před lety rozběhl projekt, podle nějž má být most zbourán a na jeho místě postaven nový, širší.

Poté, co jsem se začal problémem Libeňského mostu zabývat, zjistil jsem několik zásadních věcí. Zmíněný projekt na stavbu nového mostu má v současné době platné stavební povolení, což ve stavebnictví znamená, že se urazila už obrovská porce cesty. Stávající most je v kritickém stavu, což v důsledku znamená významná dopravní omezení a hlavně hrozbu úplné uzavírky. Ta by znamenala problém pro dopravu v lokalitě, ale rovněž by obrovsky zkomplikovala plánovanou rekonstrukci Hlávkova mostu. Zároveň jsem se při jednáních dozvěděl, že Praha 8 nemá s probíhajícím projektem problém, naopak Praha 7 je zásadně proti, stejně jako některá občanská sdružení.

Načerpal jsem maximum informací, absolvoval řadu jednání. Utvrdil jsem se v názoru, že projekt na stavbu nového mostu je naddimenzovaný, neodpovídá reálnému dopravnímu zatížení a je tím pádem i zbytečně nákladný. Lidsky s ním nemůžu souhlasit a chápu většinu argumentů jeho odpůrců. Navíc přijdeme o stávající, architektonicky hodnotný Libeňský most. Jenže v pozici radního pro dopravu bohužel nežijete v ideálním světě splněných přání, nýbrž v tvrdé realitě, v níž bohužel často musíte volit nejmenší zlo mezi špatnými řešeními.

Osobně, pokud by to bylo možné, bych byl zastáncem co nejcitlivější a nejlevnější rekonstrukce. Proto jsem nechal zpracovat studii odborníkům z Kloknerova ústavu ČVUT, abych se dozvěděl, zda taková možnost existuje. Studie řekla, že ano, ovšem jde o řešení, u kterého dopředu neznáme jeho technologickou, ekonomickou ani časovou náročnost. Rekonstrukce by životnost mostu prodloužila pouze o dvacet let. Zároveň by bylo nutné začít celý projekt od začátku a došlo by k časové prodlevě minimálně tři roky, během nichž by velmi pravděpodobně musel být most zcela uzavřen.

Oproti tomu bourání a stavbu nového mostu bude možné v případě politické shody zahájit velmi brzy. Známe ekonomický i časový rámec a víme, že životnost nového mostu bude minimálně sto let. Nedostaneme se do pasti, v níž bychom nemohli následně opravit Hlávkův most. To jsou argumenty, kterým má osobní přání a představy musí ustoupit, pokud chci být odpovědným politikem. A já jim chci být. A to navzdory tomu, že jsem se stal již tradičně terčem pomluv zastupitele Matěje Stropnického, který, jak je jeho zvykem, tvrdí, že má na tento složitý problém jednoduché řešení.

Nemá. Rozhodně ne takové, které by bralo v potaz všechny souvislosti a nediskriminovalo část Pražanů. V tomto konkrétním případě zejména ty, kteří se po Praze a zejména v okolí Libeňského mostu pohybují autem, a jimž by hrozily zásadní komplikace. Jejich problémy totiž Matěje Stropnického nezajímají, naopak se netají tím, že jim chce život zkomplikovat.

Já, i když se nijak netajím svou podporou rozvoje veřejné dopravy i cyklistiky, takovouto politiku odmítám. Nečiním to s radostí, dokonce se nebojím říct, že mne to lidsky velmi mrzí, ale jako nejméně špatné řešení budu prosazovat pokračování stávajícího projektu. Alespoň však budu požadovat, aby ve výsledné podobě byly na mostě pouze dva pruhy pro automobily, a nový most tak byl výrazně přívětivější pro cyklisty a pěší.