Jedním z požadavků spolku Milion chvilek pro demokracii, je úprava volebního systému způsobem, který by znamenal rozpočet mandátů čistě poměrně počtu hlasů.
Současný volební systém funguje tak, že k zisku mandátu potřebuje větší strana méně hlasů voličů, než menší strana a získat mandát ve sněmovně pro menší subjekt je tak náročnější, než pro silnější subjekt.
Důležité je si především uvědomit, proč tomu tak je - a proč se ve své době Klaus se Zemanem v rámci opoziční smlouvy pokoušeli posílit volební systém směrem k většinovému v duchu "vítěz bere vše". Důvodem byly zkušenosti obou předsedů tehdy dominantních politických stran při vyjednávání o vládě. Český volební systém je nastaven tak, že neumožňuje samostatné vládnutí - vítěz voleb potřebuje získat buď toleranci, nebo přímo koaliční spolupráci nejméně jedné, ale ještě pravděpodobněji dvou dalších politických stran. V tento moment se strany s řádově menším volebním výsledkem stávají klíčovými při jednání o vládě a ošklivě řečeno - jejich vyjednávací potenciál i se 7 % je roven mnohem většímu koaličnímu partnerovi. V ČR se ještě nestalo, že by se do sněmovny dostaly strany v takovém složení, že by "zápasily" o to, stát se koaličním partnerem vítěze voleb, vždy to bylo tak, že vláda vítěze voleb se stala existenčně závislou na konkrétních malých stranách, což vytváří obrovsky výhodnou "vyděračskou" pozici pro malé politické strany. Opoziční smlouva ČSSD-ODS vznikla za situace, kdy malé politické strany odmítaly vládnout s vítězem voleb, trvaly na pravostředové vládě v čele s ODS, přičemž tehdejší předseda ODS Klaus zásadně odmítal vstoupit do vlády se "sarajevskými atentátníky". Tehdejší potenciální koaliční strany vycházely z předpokladu, že nevraživost mezi ČSSD a ODS znemožní jakoukoliv spolupráci, jenže to bohužel také znamená, že tyto potenciální koaliční strany upřednostnily partikulární stranické zájmy před potřebou celé země mít vládu. Zeman tehdy jako extrémní ústupek nabízel KDU-ČSL v čele s Luxem post předsedy vlády! Velké strany jsou zde tedy vydány všanc nesoudným manýrům a podmínkám stran malých - a často to vede k tomu, že malé strany si v rámci jednání o vládě prosadí blokační počet ministrů proti vítězi voleb (a když nám to nevychází, tak ministerstvo uměle vytvoříme, že?) - křiklavý byl příklad Topolánkovy vlády, kdy ODS měla přes 35 % hlasů ve volbách, obě koaliční strany v součtu necelých 14 % a z 18 členů vlády měla ODS 9, stejně jako zbývající koaliční strany dohromady, přičemž při osmnácti členech vlády by poměrné rozložení by bylo 13 ministrů pro ODS, zbývajících pět pro obě koaliční strany). To, že počet mandátů neodpovídá přesně hlasům ve volbách je podle mě vcelku rozumnou metodou, jak tento vyděračský potenciál ve vládě alespoň trochu vyvážit ve Sněmovně a cílem tedy je posílit stabilitu vládnutí obecně - tedy posílit postavení silnější strany vůči té menší.
Čistý poměrný systém posílí vyděračský potenciál malých stran ještě více, přičemž je tu jedno možné stabilizační opatření, které je logickou protiváhou k návrhu na čistý poměrný systém - konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě, kdy nestačí s něčím nesouhlasit a destruovat, ale podmínkou je dohoda na nové podobě koalice, která nahrazuje tu původní. Konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě by tedy vedlo k tomu, že by bylo mnohem obtížnější vládu shodit (například Topolánkova vláda by při předsednictví EU nebyla svržena), protože zatímco teď stranám stačí se shodnout, že vláda se jim nelíbí, při novém nastavení by to musely být právě ony, kdo by původní koalici nahrazovaly (na čemž je nesrovnatelně těžší se domluvit).
